Esoterní křesťanství přikládá tzv. dvanácti svatým nocím obzvláštní důležitost. Dnes trochu poodhrneme závoj a podíváme se, proč tomu tak je.
Dva nejčastější způsoby počítání roku, které lidstvo zná, jsou odvozeny z měsíčního a slunečního cyklu. Jeden synodický měsíc (doba mezi dvěma stejnými fázemi Měsíce, od novu k novu nebo od úplňku k úplňku) trvá přibližně 29,5 dne. 12 x 29,5 dne dává zhruba 354 dní, tedy jeden lunární rok. Sluneční (solární) rok, určený oběhem Země kolem Slunce, má zhruba 365 a čtvrt dne. Není náhodné, že určujeme trvání roku pomocí měsíčních a slunečních cyklů. Slunce a Měsíc jsou pro lidstvo nejvýznamnější co do vlivu fyzického, duševního i duchovního. Nesou nás, utvářejí, chrání, vychovávají, a pomáhají nám ve vývoji. Bez nich by Země, tak jak ji známe, nemohla být Zemí. Jejich působení je v porovnání s ostatními planetami nejsilnější a nejzřetelnější. Ne nadarmo bylo Slunce odpradávna spojováno s duchem a Měsíc s duší. Proto neurčujeme náš rok podle oběhu Marsu nebo Venuše. Počítání roku nevzniklo z žádné libovůle, ale díky nazírání hlubokých kosmicko-zemských souvislostí. V dřívějších dobách bylo lidstvo více pod vlivem Měsíce. Jeho vliv postupně slábl a dnes už jsme více pod postupně se zesilujícím vlivem slunečním - proto i ta proměna kalendářů. Měsíc předal žezlo Slunci. Národy používající lunární kalendář si i do dnešních dob drží mnoho ze starého měsíčního vlivu.
Rozdíl mezi trváním měsíčního a slunečního roku se blíží dvanácti dnům. Nikdy to není přesně. Přesné jsou jen stroje; u živých bytostí tomu tak není. U nich jsou takzvané „nepřesnosti“ žádoucí, ba nepostradatelné a životadárné. Vezmete-li jakýkoliv kosmický cyklus, zjistíte, že jsou v něm vždy přítomné nějaké odchylky a nepřesnosti. Často díky nim objevíte nějaký delší cyklus, do něhož je ten kratší vsunutý, to ale nemusí být pravidlem. Patrné je to například u planet ve sluneční soustavě. Každá planeta má svůj jedinečný cyklus (geocentricky jej můžeme vnímat jako určitý obrazec, jejž oběžnice kreslí - Venuše například nádherný pentagram), který se neustále opakuje. Nový cyklus ale nikdy nenásleduje bezprostředně po ukončení starého cyklu - vždy mezi nimi existuje určitá mezera, určitý časový (a přirozeně i prostorový) úsek mezi koncem starého a počátkem nového cyklu (například pentagram Venuše se o ty malé kousíčky pomalu protisměrně otáčí).
Z těchto malých posunů bychom mohli vysledovat mnohem delší cykly, nadřazené menším cyklům, ale to samé, co platí pro malé, platí i pro ty velké. Znovu bychom našli další mezeru, nepravidelnost, přestávku či posunutí...
Tyto kousíčky jsou nesmírně důležité. Jsou projevem vysokých, vznešených duchovních bytostí, starajících se o to, aby nedošlo ke zmechanizování kosmu. Vesmír není žádný obří hodinový stroj, ale pulzující, tepající a dýchající živá bytost, naplněná nespočetným množstvím dalších živých bytostí, které spolupracují a navzájem se ovlivňují.
Zkrátka, jedny duchovní bytosti zapříčiňují pravidelné cykly (např. Venušin pentagram), a do toho působí další, vyšší bytosti, zapříčiňující ony malé nepřesnosti, posuny či větší cykly (např. pootáčení Venušina pentagramu).
*
Vraťme se ale ke dvanácti svatým nocím. V nejtemnější době roku, kdy je severní polokoule ponořena do tmy, se odehrává velké kosmicko-zemské mysterium. Právě v této době je Země nejsilněji prostupována silami té nejvyšší duchovní hierarchie, Trůnů, Cherubínů a Serafínů. Procházíme se Zemí postupně zesíleným vlivem každého ze 12 znamení zvěrokruhu.
Ve Slunci se totiž nepřetržitě koncentrují zodiakální síly z okruhu, a sluneční branou proudí k Zemi. Jen díky tepu Slunce tu můžeme žít: Slunce do sebe rytmicky nasává hvězdnou substanci ze zvěrokruhu a vypouští ji ven - a teprve takto přetvořenou substanci vnímáme na Zemi jako teplo a světlo (hvězdný prach, z nějž jsou naše fyzická těla, má pak převážně na svědomí zhušťující vliv měsíční sféry). V zimě, kdy je fyzický sluneční vliv na Zemi nejslabší, dochází k tomu, že je Země v největší míře prožehována duchovním slunečním působením. V době zimních temnot je zemské těleso nejvíce prostoupeno duchem. Proto byla vždy doba po zimním slunovratu nejvhodnější ke zření tzv. půlnočního, duchovního Slunce. V zimě můžeme nejlépe vstoupit do duchovního světa cestou mystickou, niternou; naopak v létě je vhodná doba na vstup do duchovního světa cestou bdělé extáze. Mystická a extatická cesta se doplňují podobně, jako jin a jang, a nakonec obě vedou k témuž cíli (podobně je v ročním koloběhu důležitá jak zima, tak i léto).
*
Hvězdná dvanácterost kosmu se od 25. prosince postupně otevírá díky nyní plně vdechnuté vzpomínce Země na hvězdné výšiny, do kterých byla její duševně-duchovní bytost rozlita v létě. V době dvanácti svatých nocí tak můžeme postupně zrcadelně prožít sestup Krista skrze dvanáct oblastí zvěrokruhu. Protože ale doba dvanácti svatých nocí již patří k době vzestupu, jelikož následuje po slunovratu, procházíme zodiakem z našeho pohledu vzestupně, od Ryb (nesou v sobě archetyp chodidel) k Beranu (archetyp hlavy), za nímž nás při třinácté svaté noci čeká nad zvěrokruhem dotek pravého Já Kristova – slavnost Epifanií (bytost Krista není pod vlivem jednoho znamení zvěrokruhu jako lidské já, ale obsahuje v sobě v harmonickém spolupůsobení plnost sil všech dvanácti znamení, a ještě mnoho dalšího). Tedy: Kristus sestupoval dolů, z kosmických výšin k nám; my k Němu vystupujeme zdola nahoru.
Těchto dvanáct svatých nocí je jakýmsi embryonálním stavem příštího roku. Každý den se připravuje jeden měsíc. První noc, z 25. na 26. prosince, působí duchovní vliv znamení Ryb, druhou noc Vodnáře, atd. Každá noc předznamenává charakter jednoho měsíce následujícího roku. Můžeme po těch 12 dní a nocí sledovat třeba počasí, východy a západy slunce, nálady lidí, tzv. náhody v našem životě, činnost živlů v přírodě, zpěv ptáků, vítr... vše nám leccos napoví, nebudeme-li vše brát povrchně a materialisticky (opravdu neznamená, že když bude druhá noc větrná, že bude větrný únor). Vnímejme všechno dění ve světě jako projev činnosti vznešených duchovních bytostí. Dovolme si nechat se unášet, ale snažme se být v této době také co nejvíc bdělí.
*
David Newbatt: Adoration of the Shepherds
