Už když se přiblížím ke vstupu do jeskyně, dýchne na mě intenzivní chlad, přemáhající to příjemné venkovní teplo - to jako by plaše utíkalo kamsi pryč, zanechávajíc mě napospas té věčné podzemní zimě. Jak postupuji dále, mizí sluneční světlo a s ním všechna svěží zeleň, až zůstane pouze mrtvá chladná tma, nehybnost a klid. Vlhký chlad mi prostupuje až do morku kostí - až příliš rychle - a svírá mne zevnitř. Uvědomuji si, že podstata mých kostí je nyní všude kolem mne. Až téměř dokonalá mrtvost jeskynních prostor je narušována pouze vytrvalým kapáním mrtvé vody, a občasným netopýřím zašustěním.
Jen umělé, mrtvé světlo se sem s lidským pokrokem dostalo, a je to jediné světlo, které zde může svítit po dobu delší než pár hodin; pár hodin, po kterých by dohasl oheň i té největší louče prvních průzkumných výprav.
Dojem, vyvolaný útrobami jeskyně, je v něčem podobný hřbitovu, a přece je ještě jiný.
Obklopuje mne všudypřítomná smrt. Cítím ji z tíživého chladu, z nepřítomnosti jakéhokoliv závanu vzduchu, jako by vzduch byl skoro již mrtvou vodou, kterou je zcela prosycen. Slunce jako by zde přestalo existovat, a kdo zde stráví dobu delší než je zdrávo, začne o jeho existenci pochybovat. Nepřítomnost světla mne vrhá zpět do doby dětství lidstva, kdy bylo světlo pouze příslibem budoucnosti, ale také do temné budoucnosti, ve které lidstvo dary světla dávno zavrhlo, a tak se odsoudilo k věčné smrti.
Jediný dojem života zde vyvolává kapající voda, tlačící se skrz vápencové skály a nasávající do sebe jejich podstatu. Jen díky ní zde existuje jakási zmrtvělá karikatura života - nepostřehnutelně pomalým tempem rostoucí krápníkové útvary, které by každou jeskyni za miliony let zaplnily vápencovými usazeninami.
