"Miluj zlo správně" - tak zní jedna ze základních vět esoterního manicheismu. Dalo by se říct, že v těchto třech slovech je obsažena esence manicheismu - neboli jakási zlatá maxima vnitřního morálního uspořádání lidské bytosti, která je proniknuta ideály a chce prakticky působit v nejčistším smyslu bílé magie.
Tato krátká, jednoduchá věta je vystavena velkému nebezpečí mylné interpretace, proto se nad ní dnes pozastavíme a pokusíme se proniknout k jejímu skutečnému významu pro duši člověka a pro svět. Nebudeme se zabývat tím, co o manicheismu říká historie, neboť jde z velké části o církevní propagandu, případně o texty odpůrců, nepřátel nebo těch, co vnitřní smysl a úkol manicheismu nepochopili. Manichejská mysteria se totiž rozšíří až ve vzdálenější budoucnosti. Dnes na jejich masové rozšíření ještě nedozrál čas.
*
Proč vlastně milovat zlo? Otázka, na níž není snadné odpovědět. Instinktivně máme tendenci zlo spíš odmítat, bránit se proti němu, nebo ho dokonce nenávidět... ona ta nenávist vůči zlu může mít dokonce jakýsi nádech spravedlivého hněvu, díky němuž si můžeme sami připadat dobří. Je přece dobré, nemít rád zlo?!
Ano, ale...
Je tu jedna potíž. Pokud bychom sklouzli do čisté nenávisti vůči zlu, vystavujeme se nebezpečí, že se sami začneme stávat zlými. Mohli bychom dokonce dojít do bodu, z něhož není cesty zpět - naše nenávist by mohla přerůst i do nenávisti vůči dobru. A tím bychom vlastně učinili to, před čím jsme se původně onou antipatií vůči zlu chtěli chránit.
S jakoukoliv antipatií je totiž spojen jeden zásadní, těžko překonatelný, problém. Antipatie má tu vlastnost, že vyděluje z celku, uzavírá nás v sobě samých, zahrazuje nám přístup k okolnímu světu, k inspiraci, a v konečném důsledku nám uzavírá přístup do duchovního světa, pokud se jí necháme příliš proniknout. A zlo se mimo jiné vyznačuje mohutným zesílením antipatie.
Nebo trochu jiný pohled:
Z pohledu vtělené lidské bytosti, která žije (resp. má bdělé vědomí) ve fyzicko-materiálním světě, je nejbližším vyšším světem svět astrální. Podobně, jako je náš svět vystavěn ze čtyř hmotných živlů (a čtyř druhů éteru), tedy zjednodušeně ze hmoty, je astrální svět vystavěn ze substance sympatie a antipatie. Útvary v astrálním světě, se ve vší své různorodosti skládají z různých poměrů sympatie a antipatie. Existuje celkem sedm typů (nebo úrovní) takových útvarů, a pouze tři vibračně nejnižší útvary v sobě mají obsaženu substanci antipatie.
Úplně nejnižší typ útvarů má v sobě převahu antipatie nad sympatií, takže působí velice pevně, uzavřeně, netečně (přeneseně - jakási astrální země). O jeden stupeň vyšší typ útvarů se vyznačuje přibližnou rovnováhou sympatie a antipatie (daly by se nazvat jakousi astrální vodou). Další už mají převahu sympatie nad antipatií (tedy jakýsi astrální vzduch; pro představu - to jsou útvary, které by se daly označit jako "přání". Když si totiž něco přejeme, máme vůči předmětu našeho přání velké sympatie, ale zároveň je v našem přání obsažena tendence něco nechtít, tedy antipatie, které je tam ale podstatně méně). Čtvrté útvary v pořadí sestávají už jen ze sympatie (srovnatelné s ohněm a tepleným éterem), a v páté, česté a sedmé oblasti astrálního světa už jsou jen útvary čistě ze sympatie, jejíž intenzita se dále stupňuje a začíná vyzařovat z těchto útvarů ven (srovnatelné se světelným, zvukovým a životním éterem ve fyzickém světě). Nad astrálním světem následuje další, vyšší svět, svět duchovní, kde platí zase úplně jiná pravidla. O tom zase jindy :)
Z výše uvedného můžeme přijít na to, že bytost, která v sobě bude obsahovat byť jen špetku antipatie, se nikdy nemá šanci vibračně dostat nad třetí úroveň astrálního světa. Výš už to jde jenom s čistou sympatií. A pouze z vyšších úrovní lze efektivně a dobře působit na proměnu úrovní nižších.
A co je láska jiného, než k dokonalosti vystupňovaná sympatie?
*
Dobře, tedy milovat zlo.
Ale - co znamená správně?
Správně - souvisí s poznáním. S elementem moudrosti. Musíme tedy zlo také poznat, pochopit, abychom věděli, jak jej máme milovat. Rozhodně tedy ne slepě.
To "správně" tam je neméně důležité, protože ono tam je právě proto, aby člověk nespadl do duchovně impotentního (neplodného, netvůrčího) stavu, kdy bude zlo velebit pro zlo samo, čímž mu začne zlo v nitru bobtnat na úkor jiskry Já (technicky vzato, základ černé magie - asurové budou Já po kouskách zabíjet a místo něj tam implantovat vliv protilidských soratických sil, kterých se vlastní silou už nelze zbavit, jen milostí shůry). Od určité úrovně vyplnění zlem je nemožné být individuální, svobodnou bytostí. Že se pak člověk bude hájit tím, že miluje dobro i zlo stejně, už ho nijak nezachrání.
Největším nebezpečím je tedy nekritické (opilé, snové, naivní) milování zla bez poznání, bez elementu moudrosti (ten element tam právě reprezentuje ono "správně", a právě on umí prožehnout podstatu zla až ke kořenům a zprůhlednit ho.) To vidíme právě v bujení luciferských směrů, které sugerují lidem, že je vlastně všechno jedno, a činí lidi neschopnými volby; vytváří jakousi falešnou, arogantní povznesenost nad problémy tohoto světa (nebo nad dualitu), až do té míry, že to člověku vnitřně ochromí vůli (nebo se jí člověk sám ne/dobrovolně vzdá).
Člověk s takto "duchovně" ochromenou vůlí se pak nedokáže jasně vymezit a v případě nutnosti nebo vypjaté situace se nedokáže aktivně postavit na jednu nebo druhou stranu, i když je jasné, která strana je blíže dobru (lidštější, láskyplnější, pravdivější, vnitřně zdravější atp.) Zachovává jakousi podivnou neutralitu, vzdává se síly, a v konečném důsledku přestává jasně vidět, co je to svoboda (protože ztrácí schopnost díky umenšování jiskry Já ji vnitřně prožít - jedině Já může být skutečně svobodné).
V základu tedy jde o to, nemilovat zlo pro zlo samé, nemilovat zlo proto, že se mi líbí, co zlo činí, nebo proto, že mám radost z toho, když někdo trpí, a podobně.
Zlo by se mělo milovat jen do té míry, že dokážeme skrze naši lásku uvidět, jak se ze zla postupem času, neúnavnou činností dobrých mocností (Mistrů, zasvěcenců, bodhisattvů, andělů, archandělů...) postupně zase stává dobro. Jen tehdy, má-li zlo potenciál stát se opět součástí sféry dobra, může být milováno.
Zlo můžeme milovat jen tehdy, když v něm uvidíme potenciál znovu stát se dobrem, a když jsme schopní k téhle proměně svým dílem pomoct.
Pokud to zatím nedokážeme, neměli bychom to s přílišným milováním zla přehánět, neboť do té doby jsme ve velkém nebezpečí, mu propadnout. Je to manicheistické rčení (nebo spíš zlatá maxima esoterního manicheismu) právě proto, že počítá s proměnou, transmutací a dokonce transsubstanciací zla v dobro (a jedinou silou, která je takovou proměnu schopna iniciovat a dotáhnout do konce, je láska, ovšem vždy v plodném a tvořivém souznění s moudrostí).
Proto, že zlo nerelativizuje, neodsouvá jej do sféry zdání a iluze, a přiznává mu reálnou existenci (nemají zde místo řeči typu - "zlo vlastně neexistuje, je to relativní, je to jedno, nebo kdo ví jak to vlastně je..."). A taky proto, že ví, že každé zlo bylo dřív dobrem, takže má možnost to zase vývojově dohnat. (Ale nemusí, a část zlých bytostí to opravdu nikdy nedožene, protože nemusejí chtít, a mohou aktivně ignorovat a tupit milost seslanou jim shůry - a tady člověk taky musí umět rozlišovat, když chce zlo proměňovat - na co ještě mám a na co už nestačím, co musím s důvěrou odevzdat a přenechat vyšším bytostem? Co by mě jen stáhlo dolů? Tady se vrátím na začátek - např. milovat ten princip, co usiluje o totální, absolutní a nevratné zničení principu Já v našem kosmu /Sorat, Antikrist/, určitě není ta "správná" láska ke zlu, to je nebezpečná pošetilost.)
To, co dělá ten rozdíl, to, co bytostně určuje, co je zlo a co je dobro, je aktuální stupeň vývoje v dané kosmické oblasti - a to určuje nejvyšší duch času - Kristus, potažmo celá Trojjedinost Jeho prostřednictvím. Jedině v Něm máme šanci vše poznat a také vše milovat - správně. :) Milovat nesprávně je totiž velkým nebezpečím pro lidskou duši, a opravdu nestačí jen milovat, jak si pro zjednodušení často namlouváme. To stačilo dřív, dnes už je element poznání a moudrosti tak vývojově důležitý, že jej nelze bez nepříjemných následků vědomě opomíjet. A ti praví manicheisté v tom byli - a jsou - dost napřed, takže to rčení je už dost staré, asi už z dob pra-perských (mnoho tisíc let před Kristem)...
Tedy, kdo chce jít onou nesnadnou stezkou, naznačenou úvodním rčením, měl by si aspoň v základu uvědomit vztah dobra, zla, lásky, moudrosti, a postupujícího proudu vývoje (určovaného souhrou času a věčnosti). Za vším stojí skutečné, vznešené bytosti, jejichž projevy nám dnes a denně předstupují před duši, a s nimiž jsme nuceni nějakým způsobem vstoupit do vztahu, vyrovnat se s nimi, poznat je, a naučit se s nimi správně zacházet. A vzhledem k tomu, že v každém případě jde o Boží výtvory (či vlastnosti), a člověk byl stvořen k obrazu Božímu, má všechny tyto síly také v sobě.
Cokoliv nalézáme ve vnějším světě, můžeme také nalézt uvnitř sebe. Tím můžeme prožít další rozměr sebelásky, a také význam snahy o přijetí a proměnu svých špatných vlastností.
*
Na ještě vyšší úrovni by se dalo říct, že dokonce můžeme chápat smysl existence i toho nejhrubšího a nejšílenějšího zla, jako součást celé stavby stvoření, jako jeden z prvků celistvosti světa se vším všudy. I tak se na to dá pohlížet, máme-li dostatek víry (a vnitřní jistoty) v Boží prozřetelnost - že by nestvořila nic v jádru opravdu jen špatné nebo ne-smyslu-plné. Jak jsme naznačili, na každém zlu lze nalézt nějaký aspekt dobra - minimálně ten, že každé zlo bylo jednou, v nějaké dřívější vývojové fázi světa, dobrem, a že může přispívat k posilování sil dobra ve světě. Mohli bychom říci - už jen to, že něco existuje, je dokonalou a perfektní zárukou toho, že jeho existence je smysluplná a Bohem chtěná.
***
Aktualizováno a doplněno 5.2.2023, 14:43
