Malé přemítání o tom, čím je pro mne čas kolem Samhainu...
*
Čas zklidnění, obratu do nitra, ztišení se a samoty. Je to, jako kdyby za mnou přišla smrt, jemně mi zaťukala nejdřív na okno, pak na rameno, sedla si vedle mě, a zašeptala - jsem pořád u tebe, víš?
To je to pravé Memento mori. Ona není proti nám. Je s námi. Vždy s námi byla. Aby nás učila - tomu, co je v životě opravdu důležité. Setkání se smrtí v nás tvoří hodnoty schopné přetrvat celou věčnost. A ty, až příliš zaměřené na hmotné radosti, nám bere. Z lásky k nám. Vnitřně ožíváme, když se naplňujeme věčností. A vnitřně umíráme, plníme-li své duše připoutaností ke hmotě. Celé sbory andělů jásají radostí vždy, když odložíme nějaké pouto k tělu, a osvojíme si nějakou duchovní ctnost. A často tak učiníme jen díky blízkosti smrti. Bez ní bychom byli až příliš slabí.
Ach, jak vás jen miluji!, praví Smrt, a já vím, že má pravdu. Celý život nás provází ony malé smrti, jimž často tak spíláme. Ony nás ale kovají, tepou, kalí, tříští a znovu formují, abychom byli vnitřně soudržní - abychom se pak, v oceánu kosmické lásky, celí nerozpustili. Musíme natisíckrát zemřít, než budeme hodni věčného života.
Ano, smrt může být zlá, ošklivá, hnusná, nechutná a odporná, ale díky setkávání se s ní se postupně v nitru stáváme láskyplnější, pokornější, tišší, a silnější.
Listí zlátne. A když se slunce sklání k západu, a jeho paprsky tančí nádherný zlatavý tanec s umírajícím listím, ožije ve mně ta důvěrná blízkost smrti. Nestudí, ale hřeje. Vnější světlo ustupuje a vnitřní Slunce vychází nad obzor duše. Listí a květiny hoří plamenem Ducha, a v té zlaté je všude ukryta smrt. Jak je krásná! Jak září, jak pohled na ni hladí mou duši!
Samhain vnímám jako střed období, kdy se mé myšlenky obrací od zaujetí hmotnými radostmi k usebrání, ztišení, meditaci, kontemplaci, mystičnu a duchovním obzorům. V podzimním čase vrcholí proces zprůzračňování, zjasňování mysli - aby se v čase zimním mohlo zprůzračnit a zjasnit i naše srdce. A i proto podzim tak miluju.
Blízkost světa zemřelých na nás dýchá i ze stále udržovaných tradic. A je to tak správně. Vzpomeňme si na ni. Dušičky, Samhain, Halloween, svátek Všech Svatých - na názvu nezáleží. Záleží na vnitřním obsahu, na prožitku. Svět zemřelých je skutečně mnohem, mnohem blíž. Jen za jemným závojem, tak tenkým, jako pavučina, do níž jsou vetkány naše duše. Stačí se jen správně nadechnout, fouknout - a už jsme za ním. Dovolme si v něm být, celí se do něj ponořit a nechat se jím obejmout. Možná zjistíme, že není až tak děsivý.
Ve zlatavém jiskření přírody, v nastupující vládě noci, i ve stále chladnějším vzduchu žije výzva: vzpomeň si na svět za závojem smyslů. Nadechni se smrti a zůstaň naživu - i kdyby jen na pár okamžiků. Ztratíš mnoho, ale začneš skutečně žít.
*
