Proměna nevědomí ve vědomí. Odvaha k rozvoji myšlení

 Pro dnešek si vypůjčím jeden citát C. G. Junga:

"Dokud neučiníme nevědomé vědomým, bude to nevědomé řídit náš život a my tomu budeme říkat osud."

V tomto výroku máme kouzelně krásným a jednoduchým způsobem vystižený proces, který se po každém z nás žádá, a který nám zabere nejen celý život, ale v podstatě všechny další životy.

*

Neseme si v sobě mohutné a rozsáhlé dědictví, z nepředstavitelně dlouhých minulých věků, kdy jsme spočívali jako embrya (později jako děti) v náručí moudrých, láskyplných a vznešených duchovních bytostí. Po dlouhé a dlouhé věky pracovaly na vývoji našich těl a našich duší, a plody jejich práce máme nyní uložené ve svém nitru, v uspořádání svého těla, v nesmírné moudrosti stále řídící práci našich orgánů, ale třeba také v tom, proč a jak a kdy onemocníme, jak dlouho budeme žít, ... 

To všechno je pro nás ukryto za závojem, za nímž je vše, co spadá do sféry něčeho, co jsme si zvykli označovat jako "nevědomí" nebo "podvědomí". Každý, kdo se bude jen trochu zabývat během svého života nebo funkcemi svého těla, musí po jisté době přiznat, že v nás pracuje mnohem větší a geniálnější moudrost, než kterou nosíme ve svém běžném bdělém vědomí, ze kterého jednáme ve svém všedním životě. Nikdo z nás by určitě nebyl schopný si vystavět sám celé své fyzické tělo a uvést všechny orgány do součinnosti, nikdo z nás není schopný vymodelovat z kosmických sil a substancí Země embryo a vdechnout mu duši a vědomí. To zkrátka neumíme, to za nás musí dělat vyšší bytosti, jejichž úroveň vědomí je mnohem, mnohem vyšší.

K tomu tajemnému, co tajuplným a záhadným způsobem řídí a ovládá náš život, můžeme zaujmout různé postoje - můžeme
a) to ignorovat a popírat;
b) to brát jako samočinně fungující mechanismus, co prostě nějak funguje;
c) se tomu odevzdat a plně důvěřovat, že "to" ví, co dělá a proč to dělá;
d) se to snažit poznat a pochopit.

Abychom dosáhli na opravdovou lidskou důstojnost, abychom byli opravdu lidmi v tom pravém slova smyslu, musíme zaujmout poslední ze čtyř zmíněných postojů. 

Když to hodně zjednoduším, smyslem celého dalšího vývoje je postupné pronikání temných a z našeho pohledu automaticky pracujících hlubin podvědomí světlem vědomí. Sebepoznání není nic jiného, než důsledně pojatá proměna podvědomí ve vědomí. 

A (sebe)poznání nejde dosáhnout ničím jiným, než myšlením. Jasné poznání může přijít jedině díky myšlenkové práci. Myšlení je ta brána, vedoucí k pravému sebepoznání a k proměně nevědomí ve vědomí. Naše city a vůle nejsou natolik vědomé a jasné, a proto se k tomu nedají použít. Nejdřív ze všeho musíme pracovat na vývoji myšlení, na jeho cvičení a rozvoji, aby bylo myšlení schopné pojmout a pochopit nejen běžné skutečnosti všedního života, ale i vyšší skutečnosti - od uspořádání vesmíru, přes duchovní bytost člověka a duchovní bytosti s ním spojené, po duchovní základy přírody... 

I proto jde moderní duchovní věda, anthroposofie, cestou práce na myšlení. Pro dnešního člověka je to jediná bezpečná a schůdná cesta. Vše, co nepracuje s jasným a bdělým myšlením, je nebezpečné zpátečnictví, stahující člověka do temné, zamlžené propasti bezvědomí, a nakonec k paralýze a zániku jeho Já. 

Až s křišťálově čistým myšlením, posíleným a zbaveným kalů, sklonů k pohodlnosti, nepravdivosti a relativizaci všeho možného, můžeme postupně vychovávat naše city a naši vůli. 

Citový a volní život je sám o sobě do jisté míry chaotický, neuspořádaný a podléhající pro nás zatím neznámým nevědomým vlivům. Je na nás, abychom své myšlení pročistili a vyvinuli tak, že prosvětlí, uspořádá a očistí naše cítění i naši vůli. Ty největší, nejkrásnější a nejčistší citové a volní impulzy totiž začínají vždy od správné, pravdivé a upřímné myšlenky. Bez myšlení se stáváme obětí chaotických nevědomých impulsů, u kterých nemůžeme rozeznat, zda jsou dobré nebo ne. K tomu slouží ostrý meč Michaelův, meč jasných, pravdivých a skutečně duchovních myšlenek, majících průraznost až do té nejhustší hmoty ..

Iluze dvojnosti a skutečnost trojnosti. Kristus a lidské já

Jeden ze zásadních klamů, staletími zakořeněný v lidských duších, je iluze dvojnosti. 

Bylo by nesprávné říct, že tím klamem je dvojnost, protože ona reálně neexistuje. Proto iluze dvojnosti.

Když se do vědomí člověka nedostane reálně uchopená (pochopená) skutečnost trojnosti, se středem jako nejdůležitějším a spásu přinášejícím prvkem, člověk pak může být ovládán a vláčen buď na jednu stranu, nebo na druhou, a jeho duše (a tím i jeho myšlení, cítění a vůle) nemůže být ve stavu klidu a míru, natož láskyplnosti; existuje-li ve vědomí tato zhoubná iluze dvojnosti, má to za následek dvojí:

1) neustálý boj, konflikt, kdy se člověk střídavě přiklání buď  na jednu nebo na druhou stranu a míjí přitom léčivý střed, což vede k neustávajícímu boji a disharmonii mezi třemi složkami duševní činnosti, myšlením, cítěním a vůlí, kdy je jedna složka nadměrně vyzdvihována na úkor dalších dvou,

2) obrovská a na falešném základě vybudovaná touha po jednotě, tzv. "nedvojnosti", jež je rovněž iluzí (protože je vystavěna na iluzorním základě "dvojnosti", jako negace dvojnosti; tím ale, že neguje něco falešného a odvozuje z toho svou existenci, je rovněž falešná, neboť nevede ve vývoji vpřed, ale zpět), která v konečném důsledku vede k trvalému ochromení všech tří složek duševní činnosti: myšlení, cítění i vůle, a člověk se stává hříčkou sil, o nichž z takového šerého, polosnivého (a nutno říct že příjemného) stavu vědomí nemůže nic vědět.

Postavme si vedle sebe nedvojnost a trojjedinost:

Nedvojnost je negativním pojmem, a nemůže nikdy reálně vést k jednotě, protože jednota jako taková není ničím negativním, ani žádnou negací nevznikla - byla tu ještě před jakoukoliv možností jakékoliv negace. Tím, že slouží jako návnada na touhu uniknout z iluze dvojnosti, je postavena na neupřímnosti, ba dokonce na obelhávání člověka. Nedvojnost není jednota.

Trojjedinost je pojmem pozitivním, jinými slovy jen potvrzuje skutečnost jednoty, a zároveň nám ukazuje, že v našem kosmu jednota funguje vždy v trojí kvalitě, v trojnosti, jež prostupuje až do nejnižších úrovní světa. Kdyby tu žádný svět nebyl, byla by pouze Jednota. Svět tu ale je, a v něm funguje Jednota vždy skrze tři navzájem nerozdělitelně spojené aspekty. Jinými slovy: kdekoliv najdeme manifestovanou trojnost, můžeme si být jisti, že má svůj kořen v Jednotě, v Trojjedinosti Boží.

Cokoliv na světě nazíráme optikou dvojnosti či nedvojnosti, jeví se v nesprávném světle. Proč? Dvojnost nevzniká jinak, než že si odstraníme (nebo je nám jinou bytostí odstraněna) ze zorného pole jedna složka trojnosti.

Trojnost jako základní pořádající princip kosmu je obsažena ve všem - v uspořádání lidské bytosti, v časovém průběhu všech dějů, v historickém vývoji, v řádu božských bytostí, v uspořádání duchovního i fyzického světa, atp. O tom podrobněji někdy jindy :-) 

Lidské vědomí dočasně oddělené od božské podstaty (trojjedinosti) si k ní ale musí zdola zbudovat nový a vědomý vztah, reálný ve všech jednotlivostech. Ten se pak stane skutečným pokrmem duše, ta pak přestane hladovět a chovat se afektovaně (uvědomme si, jak se naše chování mění s nedostatkem potravy, do pár dnů se staneme zvířaty - to samé se děje bez potravy na duševní úrovni, jen to trvá déle). Díky poznání trojnosti můžeme čerpat sílu pro své myšlení, cítění a vůli z reálného Středu, skutečně harmonického, dynamicky (nikoliv staticky) vyváženého a v nejvyšší míře léčivého, jemuž se někde také říká Kristus...

To je jeden z aspektů obsažených v Cestě Středu.

Neznáme-li charakter tohoto Středu, nemůžeme nalézt rovno-váhu, po které všichni tak toužíme, a nemáme tak ani pevný základ, na němž lze vzpřímeně stát. Jen bez něj může mít krajně extrémní dvojice protisil (které jedině zná jakékoliv učení o dvojnosti, o Bohu a Ďáblu, o Světlu a Temnotě, o Nebi a Peklu, o Duchu a Hmotě, atd. atp.) ničivou převahu nad člověkem. Tato převaha je ničivá především pro jeho Já...

Tyto dvě protisíly, jsou v duchovní vědě označovány jmény Lucifer a Ahriman. Každý z těchto dvou principů bychom mohli chápat jako jeden pól zla, přičemž to dobré stojí vždy mezi nimi. Je zásadní chybou dvojného pohledu na svět, že vybrané aspekty obou dvou pólů zla směšuje do jednoho guláše, který znemožňuje obě dvě složky jasně poznat, na místo Boha staví Lucifera, a vyřazuje právě to nejdůležitější - střed.