Druhý adventní týden – druhá okultní zkouška a druhá mysterijní ctnost starověku

(volně podle S. O. Prokofjeva a R. Steinera)

Čtyři druhy pokušení přistupují k lidské duši v době od svátku Michaela k Vánocům; obzvlášť silné je jejich působení v době adventní, když převaha vnějších sil temnoty nad vnějšími silami světla dosahuje v přírodě svého vrcholu. Pro celé podzimní období, ale obzvlášť silně v době adventní tak zní z duchovního světa skrze bytost Michaelovu k člověku mysterijní varování: "Střez se před zlem!"

V druhém adventním týdnu přistupují pokušitelské mocnosti (zástupy luciferských a ahrimanských duchovních bytostí) více k tělu éterickému, aby v něm vzbudily takové sklony, které vedou k egoistickému, nemírnému růstu přání, k dychtivému bujení životních sil. Náš ještě nepřemožený egoismus, naše sebeláska, která je uhnízděna ve skrytých hloubkách našeho charakteru (který je vázán na substanci éterického těla), v jednostrannostech našeho temperamentu, to vše v nás procitá jako říše jedovatých rostlin, bezohledně se rozšiřující. (Povšimněme si souvislosti s charakterem jedovatých rostlin – ty se podle RS nechávají prostupovat astralitou více, než ostatní rostliny; podobná věc se děje i našemu éterickému tělu, když jej necháme prorůstat nízkou nepročištěnou astrální substancí.)
Zcela zvláště ale pronásledují odpůrčí mocnosti naši schopnost mluvit, pokoušejíce se překovat ji ve svou zbraň nebo, obrazeně řečeno, proměnit náš jazyk v záludný jedovatý osten, aby zabránily tomu, aby se stal ostrým, dvojsečným mečem pravdy.

 

Proti tomuto náporu se může postavit jenom ctnost zachovávání pravé míry a rozvahy (v některých učeních je rozvíjení této ctnosti jedním z klíčových aspektů tzv. Cesty Středu), ctnost vyvinutá vědomě a vší silou naší duše. Tyto pohyblivé vnitřní ctnosti jsou zvláště způsobilé udržet náš organismus v rovnováze – myšleno v živé dynamické rovnováze, nikoliv statické, mrtvé – tak, jako se vzájemně nese sedm planet naší sluneční soustavy na základě svého vyváženého vztahu, přičemž duchovní bytosti za nimi stojící vytvářejí harmonii a správnou míru jejich pohybů, sil a celkového působení.

Lidská řeč, v našem vývojovém stadiu působící především v elementu vzduchu, na jedné straně vzestupuje vzhůru až do ohnivého živlu a skrze něj do myšlenky (což je způsobeno pronikáním luciferských sil) a na druhé straně sestupuje dolů do vodního živlu a skrze něj do citu (což je způsobeno pronikáním ahrimanských sil). Aby se stala lidská řeč otiskem světového Loga, musí být tyto síly očištěny dvojicí navzájem provázaných ctností: vzestupující luciferské síly rozvahou, a sestupující ahrimanské síly zachováváním pravé míry.

 

Okultní zkouška, která niterně souvisí s druhým adventním týdnem, je zkouška vodou. (Opět je zde zřetelná a nutná souvislost s druhou, „vodní“ oblastí astrálního světa, vystavěné z útvarů „plynoucí vznětlivosti“, útvary s převládající rovnováhou substancí sympatie a antipatie). Tato zkouška cílí na to, zda se člověk dokáže vzdát všech svých sobeckých přání a své libovůle, kterou by nejraději vnášel dokonce až za práh do astrálního světa. Musí dokázat být poslušen zákonů, které platí ve vyšších světech. Lidé, kteří touto zkouškou neprojdou, propadají sklonům zneužívat duchovní moc, kterou si vydobyli, pro své vlastní cíle (šedá magie, v českých zemích hojně rozšířená). Obrazem člověka, který v této zkoušce obstál, je Kristus, odolávající druhému pokušení na poušti: „Nesmíš božskou moc, která tě vede, učinit služebnicí své libovůle.“ Aby člověk v této zkoušce obstál, musí ke ctnosti zachovávání pravé míry a rozvahy připojit ještě sebeovládání a zdravou a jistou soudnost, pramenící z předchozí první zkoušky (věci se stávají náročnějšími a složitějšími).

V druhém adventním týdnu by měl člověk na mikrokosmické úrovni zopakovat druhý kosmický čin nátanské duše (druhý předstupeň mysteria Golgoty).
Na začátku atlantského eonu hrozilo nebezpečí sedmi lidským životním procesům (orgánům) zakotveným v éterickém těle. Tehdy hrozilo znečištění éterické substance lucifersko-ahrimanským vlivem, takže by těchto sedm hlavních éterických center člověka bylo prostoupeno nezměrným egoismem bez korigujícího vlivu Já (hlavní práce na éterickém těle z Já byla totiž vykonávána až v první praindické epoše poatlantského eonu). Tím by se staly tyto orgány egoistickými a nemohly by plnit správnou podpůrnou funkci pro fyzické tělo a smysly. Dále by došlo k úpadku lidské řeči, která by se již nikdy nemohla pozvednout nad úroveň jednotlivých hlásek a citoslovcí, takže by se člověk nikdy nemohl dopracovat k utvářející, a později tvořivé řeči související s dalším rozvojem hrtanu. Opět by šlo o znemožnění vývoje lidského Já, byť jiným způsobem.
Pomoc nátanské duše musela nyní přijít z nižší sféry, ze sféry, kde je Slunce vůdčím principem planetární soustavy, ale také jednou ze sedmi planet. Přijala do sebe čisté síly všech sedmi planet, aby se pak mohla obětovat Kristu, aby se podruhé stala nositelem Krista. Až po přijetí této oběti mohl Kristus účinně uzdravit sedm hlavních životních orgánů harmonií pocházející ze sedmi planet sluneční soustavy. Tímto způsobem si mohly životní orgány – podobně jako smyslové orgány na předcházejícím stupni – říci: „Ne my, ale Kristus v nás.“ Tím byl dán také první základ pro záchranu lidské řeči.

První adventní týden - první okultní zkouška a první mysterijní ctnost starověku

(volně podle S. O. Prokofjeva a R. Steinera)

Čtyři druhy pokušení přistupují k lidské duši v době od svátku Michaela k Vánocům; obzvlášť silné je jejich působení v době adventní, když převaha vnějších sil temnoty nad vnějšími silami světla dosahuje v přírodě svého vrcholu. Pro celé podzimní období, ale obzvlášť silně v době adventní tak zní z duchovního světa k člověku mysterijní varování: "Střez se před zlem!"

Tak přistupují pokušitelské mocnosti (zástupy luciferských a ahrimanských duchovních bytostí) v prvním adventním týdnu především k fyzickému tělu. Chtějí pomocí "nezvratných" důkazů o vítězství smrti a mineralizujícího procesu v přírodě oklamat jeho vnější a vnitřní smysly, aby tak zničili správný vztah mezi člověkem a světem.

Propadne-li člověk tomuto pokušení, pak mu hrozí nebezpečí, že ztratí vnitřní pocit samostatnosti, duševní vzpřimovací sílu. Tím by se mohl propadnout do propasti nejhlubšího zoufalství, do pravé vnitřní smrti. (Povšimněme si na tomto místě souvislosti s vrcholící vlnou takzvaných podzimních depresí, často prostě neléčitelných - lidé je často prostě akceptují jako nutnou součást konce podzimu, stylem "ono to pak nějak samo přejde". A vitamín D nestačí.)

Proto by měl člověk, aby čelil tomuto prvnímu pokušení, vyvinout ve své duši vysokou měrou ctnost spravedlnosti. Nemyslí se tím primárně spravedlnost ve vnějším slova smyslu jako vynášení správných soudů o činech jiných lidí nebo spravedlivého chování, o to zde jde až sekundárně. Jde totiž především o jemnou vnitřní vnímavost pro spravedlivé kosmické mocnosti, které všude vládnou v přírodě a člověku, které mají svůj zdroj ve dvanácti sférách zvířetníku, v kruhu dvanácti kosmických zasvěcenců, velkých strážců všeobsáhlé spravedlnosti, která se vyjadřuje ve světové karmě působící v přírodě a člověku.
Nevpustit odpůrčí mocnosti hlouběji do fyzického těla jde tedy vnitřním uchopením (pochopením) toho, že vše, co se kolem mě děje, má svůj základ ve světové spravedlnosti.

Okultní zkouška, která niterně souvisí s prvním adventním týdnem, je zkouška ohněm. (Povšimněme si souvislosti s první oblastí astrálního světa, žárem žádostí.) Ve vnějším smyslu se jedná o všechny tvrdé, hořké a spalující životní situace v podobě utrpení, zklamání a neúspěchů. Vnitřním aspektem těchto příkoří je vnitřní kultivace adepta, která spočívá v tom, že zvládáním těchto situací v něm roste vnitřní síla, jistota, stálost a vytrvalost. Ten, kdo nejvyšší měrou obstál v této zkoušce, se nám ukazuje v obrazu člověka, který se dokáže udržet ve všech bouřích a ve všech nepokojích života vnitřně vzpřímeným, který se nikdy nesklání před náporem životních bouří, jelikož si získal neotřesitelnou důvěru v moc vyšší spravedlnosti, která neviditelně vede svět a dává mu utrpení, zklamání a neúspěchy jako zkoušky.

V prvním adventním týdnu by měl člověk na mikrokosmické úrovni zopakovat první kosmický čin nátanské duše (první předstupeň mysteria Golgoty).
Ten spočíval především v záchraně fyzického těla lidstva v době lemurské. V oné době hrozilo, že se dvanáct kosmických sil, které působí na člověka (ze sféry stálic ze zvěrokruhu) ocitne v nepořádku působením odpůrčích mocností. Dvanácterost smyslových orgánů by propadla egoistické uzavřenosti do sebe, takže by již nebyly schopny prostředkovat člověku objektivní vjemy okolního světa, ale jen vlastní reakce na tyto vjemy. Následkem toho by byl znemožněn vývoj lidského já.
Nátanská duše se pronikla dvanácterostí sil sféry stálic v nejvyšší sluneční sféře (tam, kde působí Slunce jako stálice mezi stálicemi), a obětovala vlastní éterickou podstatu slunečnímu duchu Kristovu. Díky tomu vznikla ideální éterická podoba člověka jako pravzor, který od oněch dob září na Zemi a umožňuje člověku, především jeho fyzické pozemské formě, chránit se před oním ničivým rozrušením, které by mu jinak hrozilo.
Tak bylo přivedeno do harmonie dvanáct kosmických sil, které působí ve vzpřímeném fyzickém těle člověka a tvoří základ správného vývoje jeho individuálního vědomí já; a dvanáct smyslových orgánů se stalo nesobeckými do té míry, že mohou opravdu říci: "Ne já, ale Kristus v nás."

Svátek lásky k sobě samému - můj výběr a chvilka sebepoznávání k tomu

Vojta Franče nedávno dal na jeden ze svých blogů článek, který na mě od začátku "covidové" éry nejsilněji zapůsobil.

Vojta je jeden z těch, jejichž přístup k životu je skutečně celostní v pravém slova smyslu, což jsem si mohl prožít i na vlastní kůži. Za zmíněný článek mu posílám velký dík.

Na nás všechny jsou v této době kladeny velké nároky. Bylo pro mě úžasně léčivé, hřejivé a posilující projít si jednotlivé body, chvíli se v nich zastavit a procítit, jaký postoj a přístup bych měl v sobě oživit, zvědomit a podržet...

Často sami sebe zamykáme do klece vnitřní nesvobody úplně zbytečně, jen kvůli nárokům svého nižšího já, a kvůli neutuchající snaze jim vyhovět. Ty přístupy, které nás nejvíc oslovují (a které jdou často úplně proti našemu obvyklému já), jsou pro nás také nejvíc léčivé...

Vybral jsem si následující. Ty, co mě nejvíc oslovily, vyvolaly v mém nitru odpovídající odezvu. Tu budu psát do závorek.

*

1. Miluji svou nedokonalost, neboť jedině tak mohu milovat nedokonalost druhých a všeho, jak je.
(lék na neustálé jedovaté kritizování druhých, v domnělé snaze je napravit k obrazu mému)

2. Dovoluji si nevědět.
3. Dovoluji si nemít pravdu.
4. Dovoluji si zapomínat.
5. Dovoluji si být zasažen a překvapen.
(lék na honbu za poznáním a hraní si na toho, kdo ví vždy a všechno)

6. Dovoluji si měnit svá rozhodnutí.
(lék na určitou zkostnatělost - ta brání ve vývoji k pravdě tak, že se bojím přestat trvat na tom, co jsem tvrdil dříve, i když vím, že jsem prostě říkal blbosti)

7. Dovoluji si netrápit se tím, co není v mé moci ovlivnit.
8. Připouštím, že některé věci mohu pouze přijmout.
9. Připouštím smrt a že existují věci, nad nimiž nemám a nikdy nebudu mít žádnou moc (kontrolu).
(ve své podstatě jsou tyhle přístupy krásným lékem na snahu křečovitě a neefektivně předělávat svět, bez porozumění a vcítění do něj)

10. Dovoluji si nevysvětlovat a nezdůvodňovat.
11. Dovoluji si nedělat nic.
12. Dovoluji si nenutit se do toho být šťastný.
13. Dovoluji si být slabý a bezmocný.
14. Dovoluji si neobstát, selhat, zhroutit se.
15. Ctím své právo cítit se unavený.
(to abych se zbytečně nevyčerpával snahou o dokonalost; protože práce je sice důležitá, stejně důležitý je však odpočinek, aby byla další práce o to kvalitnější...)

16. Dovoluji si být zdravý a šťastný ve svém těle.
17. Dovoluji si být silný a soběstačný.
(v kontrastu s předchozími body tady jde zase o to, nerozplynout se v příliš lehce ospravedlňované lenosti... :-))

18. Dovoluji si cítit se tak, jak se právě cítím.
19. Dovoluji si být nepříjemný.
(zase tady narážím na úsilí být jakoby "svatý" 24/7 - být takový, bez přijetí svých špatných nálad, ale znamená být v podstatě nelidský, odpojený od něčeho, co než abych pomalu a poctivě přepracoval, raději povýšeně odhodím)

20. Dovoluji si netrestat se.
21. Dovoluji netrestat se, ať jsem učinil cokoli.
(Proč? Protože z vyšších duchovních úrovní vždy přijde nějaká forma korekce, pokud člověk začne hodně blbnout a odchylovat se od archetypu lidství: Krista. Tuto vyšší korekci, byť jakkoliv bolestivou, bychom měli ve svém životě vítat a děkovat za ni. S tím ovšem nemá nic společného naše masochistické sebemrskačství, které žádnou korekcí není, jen prohlubuje naše chyby.)

 ***