Svatojanské rozjímání. Světelné výšiny věčnosti... a singularita Slunce mimo čas i prostor

 

Svatojanská světelná výšina roku v sobě ukrývá, stejně jako všechna další období v rámci kola roku, nevyčerpatelnou hloubku a moudrost. Dnes se do ní pokusíme letmo nahlédnout.

  Nějaká hudba k dnešnímu povídání třeba tady :-) 

 

***

Mezi 18. a 24. červnem prožíváme velké světelné zastavení ve věčnosti. Prakticky stejná délka dní je živým poukazem na skutečnou věčnost, která se v této době dotýká Země - nebo spíše Země se ve svém mohutném kosmickém vzletu dotýká jí. 

Duše Země je cele oddána nebesům. Oproti zimnímu slunovratu, kdy je cele stažena sama do sebe, prožívá maximální úroveň výdechu; její duše je téměř cele mimo fyzické zemské těleso, podobně, jako tomu je s naší duší, když spíme, a naše tělo se tak může regenerovat. Totéž se děje v době vrcholného léta i se Zemí - bující záplava rostlinstva je projevem mohutné uzdravující a obnovující síly, kterou Země v této době nasává v kosmických výšinách od bytostí mnohem vyšších a vznešenějších, než je ona sama. Jsou to bytosti stojící za zvěrokruhem, i za tím, co jej kdysi vytvořilo, aby se v jeho ochranném působení mohla vyvíjet sluneční soustava.

Svatojanská doba je dobou víru. Kolo roku se uzavírá, a zároveň otevírá. Vzestup je dokonán a přechází opět v sestup; ovšem nikoli v triviálním slova smyslu. -

Kolo roku dospělo ke svému závěru a z hlubin vesmíru k nám září dávná minulost i vzdálená budoucnost; hledíme do nitra Slunce.

21.6. začíná doba vlády éterického Raka, znamení nejen měsíčních sil, ale také znamení víru, počátku i konce, rozvíjejících se ze stejného místa ležícího mimo čas i prostor. 

V rámci kola roku je letní slunovrat připomínkou dávné minulosti, kdy byly ještě Země, Měsíc, Slunce, i ostatní planety sluneční soustavy až po Saturn, propojené, prolnuté všechny v sobě, a to v mnohem duchovnějším a méně hmotném stavu (nejhustší látka měla tehdy hustotu přibližně jako dnešní atmosféra). Až postupným a velmi dlouhým vývojem se postupně oddělily, diferenciovaly a zaujaly současné postavení, které umožňuje takový život, jak jej známe. Do této minulosti se obrací kolo roku, když po 24.6. začíná období sestupu.
V daleké budoucnosti dojde opět k postupnému spojování, slučování a rozpouštění všech těles ve sluneční soustavě do vyšší jednoty, které se bude dít díky působení kosmické lásky. I tento stav je nám na výšině roku připomínán, a sice když vrcholí vzestupná polovina roku letním slunovratem.

Doba, kdy se kolo roku nachází v obou uvedených stavech, by se dal nazvat v přeneseném slova smyslu singularitou - nulovým bodem, z nějž tušíme existenci původního potenciálu, neboli něčeho takřka nekonečně dokonalého, co v sobě obsahuje vzdálenou minulost i budoucnost zároveň. O nulový bod se samozřejmě jedná jen zdánlivě, pro běžné vědomí, které nic takto vysokého nedokáže vnímat přímo. 

*

Pouť ročním koloběhem tak začíná po svátku Svatého Jana nanovo, od vzdálené minulosti, kdy na sebe lidstvo i sluneční soustava začaly brát, sestupujíce z duchovních světů, více a více hmotnou podobu; pokračuje přes připomínku či určitou formu opakování přelomu věků o Vánocích a Velikonocích (mezi Vánocemi a Velikonocemi se odvíjí život Ježíše a putování Kristovo mezi námi), a pokračuje postupně do budoucnosti svátky Nanebevstoupení a Svatoduší, a dokonává v době letního slunovratu poukazem na definitivní vzestup a zduchovnění.

Je velmi důležité, že jako lidé na Zemi můžeme díky dýchání a tepu éterického (životního) těla Země všechna tato období prožívat. I když o nich možná zatím nic nevíme, přesto působí, k našemu dobru i postupnému zrání skrze mnoho a mnoho inkarnací. 

Roční koloběh je (doslova) živoucím otiskem velmi dlouhých vývojových období lidstva i Země, a každý rok se individuálně zabarvuje jak stavem a náladou Země samotné, tak i působením kosmických vlivů, bytostí a sil, a v neposlední řadě samozřejmě také úrovní vývoje lidstva - neboť všechny formy počasí i podnebí, jsou ve svém základu neustálým vyrovnáváním mezi aktuálním stavem vědomí lidstva a okolním vesmírným duchovním prostředím. Z tohoto pohledu musíme nahlížet i na rapidní nárůst extrémních jevů a oteplování převážně severní polokoule planety.

*

Ano, existuje ještě vzdálenější minulost i budoucnost, kterou běh kola roku nepokrývá; jedná se však o natolik jiné formy existence, že není možné je ani v jevové formě na Zemi prožít. Ve svatojanské době lze ale na okamžik zahlédnout i dobu, kdy platnost kola roku ještě (či už) není - právě skrze zmíněnou sluneční singularitu, jež je v určité formě přítomná v nitru dnešního Slunce, potažmo i Země.

*** 

Archanděl Uriel se ujímá vlády a čas malých bouřek přechází v čas velkých bouřek... ve hře blesků spolupůsobí také jupiterští duchové (jejichž reprezentanty bývali třeba Perun či Zeus)...

Lze zaslechnout šepot vzdálených hvězd... duše Země jim naslouchá, a ztišíme-li se a nasloucháme-li matce Zemi, můžeme ve vzácných chvílích zavnímat cosi tajemně vzdáleného, a přece tak důvěrně blízkého... ano, pocházíme z hvězd a neseme si je stále v sobě...

Můžeme se dotknout vědomí, že jsme niterně spřízněni se všemi hvězdami a celým vesmírem... nejen naše těla jsou z prachu hvězd, ale i naše duše jsou utkány z jejich duší, a náš duch září světlem jejich vědomí...

Světlušky jsou živými obrazy vzdálených hvězd, a tiše šeptají, že hvězdy jsou nám za nocí, kdy i půlnoční temnota ustupuje, doslova na dosah ruky...

Dovol si prožít v záplavě svatojanského světla a tepla skutečnost, že Země se také postupně stává Sluncem... 

*

Kolem nás, ve hře mohutnějících oblaků, rozlévajícího se světla a radostně bujícího života, barev, vůní a tvarů, vidíme rozvinutou podstatu Kristem prožhnutého nitra Země, které můžeme v zimě prožívat vnitřní kontemplací a usebráním do nitra.

Duše Země je cele a bezvýhradně oddána vesmírnému životu. nechává se jím nést, prostupovat, oživovat a očišťovat. Po celou sestupnou polovinu roku, přes časné i pozdní léto, podzim až k zimě, bude pak své prožitky snášet dolů, k nám, a dále do svého nitra, za vydatné pomoci Michaela a jeho zástupů ve zlatém brnění utkaném ze světla moudrosti, kosmické inteligence a moci Slova.

 *

Dospěj k jistotě, že v celém Vesmíru není nic, co by nebylo živé. Vnímej Vesmír jako společenství všech druhů, tříd a hierarchií bytostí, jež se navzájem nesou a spolupracují na všech úrovních zázraku bytí.

Nyní máš šanci, abys pohledem do vzdálené minulosti a budoucnosti prožil velkolepost Stvoření. 

*

Naše nitra hoří největším obětním plamenem, a co očištěno zůstalo, spěje ke hvězdám. Posíleni milostí Ducha Svatého, rozšiřujeme své vědomí spolu se Zemí až do věčné nekonečnosti, která se prázdná jeví jen zpočátku - ve skutečnosti je v ní však tolik života, vědomí, krásy a lásky, že se i rajská svatojanská příroda proti ní jeví jen jako slabý stínový odlesk - kterým také je.

 ***

Svatojanská imprese: 

 *

Teď můžeš tančit mezi hvězdami.

*

Pán živlů kolem mě;

Pán karmy ve mně.

*

Teď je vše povoleno. 

Pamatuj ale na vnitřní morální kompas

 a nevytvářej neuváženým jednáním novou karmu! 

*

Zeleň Země je na svém maximu; ta je negativním protiobrazem astrálně-duchovní červeni, která na vrcholu kola roku prožehuje duši Země i duše lidí. Dva červené měsíce, červen a červenec, jsou toho díky moudrosti ducha našeho národa připomínkou.

Zeleň tmavne. Svěží jarní zeleň Rafaelova se pozvolna mění v tmavší a těžší zeleň Urielovu. Již několik dní po Svatém Janu můžeme pozorovat proměnu listové zeleně stromů, a také změnu charakteru růstu travin a bylin, z překotnosti do uvážlivosti.

Po Svatojaní začíná příroda těžknout, zrát a sládnout. Růstové procesy se začínají utlumovat a přesouvat do všeho, co má charakter plodu. Je tu činná síla tepla, přiváděná k plodům elementárními ohnivými bytůstkami salamandrů. Ti víří celým prostorem, ale koncentrují své působení právě v plodech, a také v semenech. Tvorba semen je saturnský proces, na nějž dohlíží právě vládce letního období, archanděl Uriel. 

Stromoví duchové sklánějí své hlavy postupně dolů.

Celá příroda se po mohutném svatojanském obratu počne pomalu stahovat do nitra, a bere s sebou i naše duše, díky čemuž můžeme v sestupné polovině roku prožívat zjasňování vědomí. 

* 

Vzestupná polovina roku je ve znamení tvoření vnějších forem pomocí světla; sestupná polovina oproti tomu tvoří teplem z nitra plody a semena. 

Vzestupný světelný tvůrčí proces nastupuje v období od Ostary, jarní rovnodennosti, kulminuje v době Beltainu a o letním slunovratu (Litha) předává žezlo dál.  Celé období je pod signaturou Merkuru - Rafaela, s tím, že svůj vliv silně uplatňují všechny podsluneční planety (Měsíc, Merkur, Venuše).

Sestupný tvůrčí proces se nejvíce rozvíjí po letním slunovratu, kulminuje v době Lughnasadu a doznívá kolem podzimní rovnodennosti (Mabon). Tepelné působení se rozvíjí díky působení nadslunečních planet (Mars, Jupiter a Saturn).

Mysteria růstu přechází v mysteria zrání. 

Co nemá charakter plodu, ztrácí po Svatém Janu postupně schopnost růst. Mezi Mabonem a Samhainem ztrácí v přírodě schopnost růst téměř vše a procesy zrání přirozeně přecházejí v procesy rozkladu, aby pomohly připravit světelný vzestup dalšího roku.

Červeň výšin roku postupně přechází přes červenooranžovou, oranžovou a zlatooranžovou postupně do zlata Michaelova, které zazáří přírodou v plné síle po podzimní rovnodennosti, kdy vnější tepelné procesy ustoupí do pozadí. 

*

Letní slunovrat a svítek Svatého Jana k sobě stojí v určitém protikladu. Slunovrat je ve znamení vrcholné kosmické extáze, jásání, víření, zpěvu a tance. Svatojanské ohně v sobě dříve nesly zesílenou nevázanost, která se připravovala a uvolňovala již o Beltainu (dnes je již většinou, není-li kontrolována bdělou rozvahou, zdrojem šílenství a zla).

Naproti tomu svatojanský svátek svým charakterem předznamenává sestup - zřící ztišení, bdělá kontemplace, srdeční teplo lásky, srdnatá odvaha, a rozzařování vnitřního světla moudrosti - to vše jsou kvality, dosažitelné jen díky ubývání tělesně-jevových forem ve vnější přírodě, a také v našich tělech zhruba po 35. roce života.

*****

V polední hodině roku o sobě dává vědět i velké nebezpečí. Horkem a přemírou světla ukolébaný člověk se snadněji dostává pod vliv poledního démona, známého ve většině esoterních a spirituálních tradic. Jeho vliv se projevuje v "mozkové mlze", lenosti, netečnosti, vystupňování bezuzdných vášní a jejich ukájení na úkor rozvíjení dobra a lásky. 

(Z jiného pohledu je svatojanským nebezpečím také jednoduše to, že nevidíme dolů. Nechceme tam vidět, jelikož jsme oslepeni extatickým vědomím, k němuž nás příroda strhává. Mezitím nám náš volní organismus žere drak z podsvětí. Toho musíme do Vánoc s pomocí Michaela a jeho zástupů přemoci. To znamená, odkázat jej do jeho mezí, tedy do procesů smrti a rozkladu v přírodě, kam oprávněně patří. Zde může a musí rozvíjet svou činnost pro blaho přírodní rovnováhy a zachování života na Zemi, nesmí se ale uhnízdit v našem srdci, kam může zespoda nepozorován vystoupat. Naše srdce by jeho vlivem zkamenělo, přišlo by o lásku a tím i o život...)

Vliv poledního démona sílí každý den kolem poledne, ve spojení s polední hodinou roku ale může být vskutku smrtelný - a to ne z tělesného pohledu (neboť běžná smrt nemůže naše Já nikdy zničit), ale z toho duchovního. Sorat je totiž protivníkem samotného lidského Já, božské jiskry, kterou si každý ve svém nitru nosíme, ať o tom víme, nebo ne. Naše Já je tím, co nás činí lidmi v pravém slova smyslu. A Sorat je tím, kdo jej chce zničit. Veškerý smrtelný chlad, ochromující mrazivost, nezájem o bližního, nelidskost, krutost, mechanické vykonávání rozkazů, chladná vypočítavost, bujení mamonu a posedlost mocí a ziskem, rozklad bdělého vědomí alkoholem a drogami, bezvědomé myšlením neusměrněné jednání, to vše vychází z jeho vlivu. Můžeme zde mluvit o "banalitě zla", jehož konání je v chaotickém mixu takových stavů vlastně hrozně snadné. A v létě jsme nejvíce náchylní tomuto vlivu propadnout. 

Zlo samotné, vychází-li z našeho jednání, má tu vlastnost, že doslova ničí naší duchovní složku - naše Já. Mimo tělesné smrti existuje ještě něco, co by se dalo nazvat druhou smrtí, týkající se právě tohoto Já. A k ní se nás Sorat svým vlivem snaží dovést. Poctivá práce na sobě, vědomé budování ctností a umenšování nectností, dostává v tomto světle zcela nový význam pro náš život.

* 

Ve svatojanské době se dá Soratův vliv překonat něčím, co bych rád nazval "letem orla". Ptačí formy v přírodě jsou všechny určitým poukazem na síly spočívající v naší hlavě, síly bdělého myšlení. Orel je jejich vrcholným reprezentantem, vedle sil Lva, které si neseme v rytmické soustavě srdce a plic, a sil Býka, uložených v naší soustavě látkové výměny a údů. Tyto tři typy sil jsou něčím, co díky třem třídám vznešených duchovních bytostí utváří naše lidství skrze myšlení, cítění a vůli. 

Z duchovně-imaginativního pohledu je tedy vše, co se odehrává v naší hlavě, vlastně takovým orlem. 

A je to právě jasné a bdělé myšlení, živá pozornost a plné oddání se čistému vnímání, které lze poctivou prací velmi vystupňovat, až natolik, že je schopno... doslova létat, vznést se na perutích andělů a zakusit svatojanský let orla k mysteriím věčného ohně na hranici světů. Takzvané empyreum, světový oheň na hranici světů, je neoddělitelně spjat s vnitřním teplem našeho Já, které může působit jak v myšlení, tak v citu a nakonec i ve vůli. Jeho poznání je však možné započít díky zušlechtění síly myšlení, oživené právě tímto ohněm. Ještě staří Řekové věděli, že z tohoto ohně povstalo vše, co jest. A hledáme-li tento oheň, najde si v pravý čas on nás.

 

Tvá duše se musí alespoň na chvíli stát svobodným, vznešeným orlem, rozervat okovy pekelných vášní, prolomit zakletí hmoty a oživit mrtvé myšlení kosmickým ohněm moudrostiplného tušení a jasného zřícího vhledu. 

 

Předkřesťanská svatojanská extáze, které bylo v její tehdejší nevinnosti ještě téměř vše darováno shůry, se musí postupně proměnit ve svobodný, vědomý let orla, jemuž vydatně napomáhají pozemsko-kosmické svatojanské procesy.

 

*******

 

Zpracováno na podkladě vlastního prožívání díky inspiraci z duchovní vědy Rudolfa Steinera (Anthroposofie), a knih autorů, kteří vycházejí z jeho odkazu, především: 

Emil Bock - Kruh ročních svátků 
Karel Funk - Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků
Sergej Olegovič Prokofjev - Roční koloběh jako zasvěcovací cesta k prožívání Kristovy bytosti

 

 

 

 

 

 

Krátká esoterní úvaha k Black Friday

Každoroční "Black Friday" šílenství je démonickou protiváhou jemných sil světla, které se v adventním čase jemně rozzařují.

Pátek je na základě hluboké okultní moudrosti dnem přiřazeným Venuši (ostatní dny v týdnu zase dalším sedmi klasickým planetám). Venuše je charakteristickým archetypem pro vše, co si můžeme představít pod silami lásky. A každý pátek je jejich působení mnohem intenzivnější, než v ostatních dnech v týdnu. 

Každý týden se tak zákonitým, harmonickým způsobem vystřídají impulsy všech sedmi klasických planet (Saturnu, Slunce, Měsíce, Marsu, Merkuru, Jupiteru a Venuše), přičemž páteční den je vždy jakousi kulminací - z jistého pohledu jde o projev nejvyšších a nejčistších archetypálních impulsů v rámci týdenního koloběhu. V celém vesmíru totiž není nic dokonalejšího, než čistá, substanciální Láska, z níž povstalo vše, co jest. V sobotu se jaksi začíná zase "odspoda". Nebezpečí démonického znetvoření v podobě temného pátku tak z tohoto pohledu nabývá pozoruhodné naléhavosti.

Název Black Friday jistě nebyl vybrán náhodně; při bližším pohledu totiž jde o impuls směřující ke znetvoření a zatemnění sil lásky, kdy se tyto síly obrací výhradně ke hmotě a materiálnímu dostatku. Snaha nezdravě připoutat lidskou duši k materiálnímu světu se stává s počátkem adventu nejsilnější - odevšad se na nás valí jaksi už samozřejmý důraz na co možná nejsilnější vystupňování konzumu, nestřídmosti, rozežranosti... což nabývá v posledních desetiletích doslova obludných forem, jež se dokonce ještě oslavují jako jakýsi pokrok. 

Přitom je pro lidskou duši v adventním období přirozený spíš odklon od světského spěchu a shonu, směrem k niternénu usebrání, zklidnění, ztišení, kontemplaci a modlitbě. Svoboda volby, na jakou stranu se svým myšlením, cítěním a vůlí přikloníme, je pro nás v tomto období velkou výzvou. Dokážeme-li být pamětlivi mohutného mysterijního varování "Střez se před zlem!", které zní světem od počátku podzimu do Vánoc, tím lépe pro nás - a také pro svět. 

 

*** 

Čas světel. Lucerničky duší v podzimní temnotě

Samhain ještě doznívá, tiše i varovně. Co jsme zažili jako vnější i vnitřní temnotu, směrem k Adventu stále sílí, a hrozí, že přemůže naši duši. Co může být horší, než setkání se smrtí? Nemožnost vzkříšení.

* 

Svátek Svatého Martina bývá ve waldorfských školách slavností rozsvěcení lucerniček, které si žáci předtím sami vyrobí, a pak jdou pospolu v průvodu temnotou noci, připomínaje si, že naše niterná světélka můžeme nést společně, a o jejich světlo můžeme pečovat. Jde o nádherný imaginativní obraz, z něhož se můžeme lecčemus přiučit. 

Ve svatomartinském čase máme poslední příležitost (myšleno s mírnou nadsázkou), abychom ve svém nitru také rozžehli malou lucerničku, kterou si sami zhotovíme. Její plamínek se ale neudrží bez toho, aniž by v naší duši trvale neprobíhal proces obětování. Každý plamen živ jest palivem. A podzim je v rámci ročního koloběhu nejvhodnější dobou k vědomému obětování astrálních zvířat - jinými slovy našich nízkostí, nectností, přebujelých pudů, žádostí, vášní a sobeckých přání. Takového paliva má každá duše dost - důležité je ale její rozhodnutí začít jej postupně spalovat v ohni železné vůle i jasného poznání (k čemuž nám dopomáhá svým mečem a světelnými šípy Michael, vládce podzimu). 

"To světlo svítí a tma je nepohltila." 

V pokročilém podzimním čase, kdy příroda nabízí rostoucí měrou jen rozklad, smrt, sílící chlad, šeření a závoje mlhy, pro nás může být tím světlem třeba dobro, pravda, laskavost, štědrost, soucit, pomoc ostatním... to všechno jsou malá světélka, každé trošku jinak barevné, ale všechna moc důležitá - jak pro svět, tak pro naši pouť k posvátnému vánočnímu času. 

Svatomartinská doba zhruba vyznačuje přelom období, kdy se podzim neúprosně přelévá do své podzimně-zimní části. Přívětivý, nádherný, barvami hýřící podzim ustupuje všudypřítomné šedivosti a nevlídnosti. Barvy se ztrácí, a příroda jako by nás vyháněla pryč - k sobě. Nekráčej mými cestami!, říká příroda od Samhainu po zimní slunovrat, a v širším smyslu až po Hromnice/Imbolc, kdy končí čas světel. Nech se mnou jen inspirovat, abys ses stával světlem světa! 

Není náhodou, že listopad je statisticky dlouhodobě měsícem s nejmenším počtem hodin slunečního svitu, což nádherně koresponduje s během mystického roku, pro nějž jsou proměny přírody jen příměrem. Běh roku před nás staví skutečně ty největší výzvy právě v tomto období. 

Léto doznívá již jen jako vzdálená vzpomínka; zato nastupující vládu zimního chladu cítíme velmi zřetelně. Svatý Martin ne nadarmo jezdívá na bílém koni. Ještě ani ne dva týdny a vláda štířích sil v přírodě dospěje ke svému závěru... až se tak stane, příroda již bude definitivně ponořena do lůna smrti, tiše očekávaje jarní znovuzrození. A pohled na onu kouzelnou, nádhernou a barvami hýřící podzimní obětiplnost, ústící ve zdánlivě bezútěšnou šeď a smrt může i v nás rozžehnout vůli k oběti.

* 

 

Nálada pozdního podzimu. Autorka fotky: Tammy LeMasters Gross, zdroj

 *

Jdeme-li ročním koloběhem s posvátnou účastí a vřelým zájmem, stane se pro nás svatomartinský čas skutečným zážitkem světla v duši. Ne toho kosmického, slunečního nebo božského, neboť sluneční bůh zemřel o Samhainu, a je stále mrtev; ale zatím "jen" toho našeho. To světýlko může být malinké a skromné. To nevadí. Důležité je, že je opravdu naše - vydobyto poctivou prací, utrpením a zráním. A čím více neneseme ono světélko jen pro sebe, ale citlivě a empaticky jej stavíme do služeb skupiny, komunity, společenství, kde dokáže působit jako štít proti zlu a pomocník pro ty, kdo své světélko ještě nedokážou vnímat, tím více naplňujeme výzvu, kterou před nás svatomartinský čas v rámci ročního koloběhu staví.

Jako je v zevní přírodě pozdní léto a časný podzim ve znamení procesů zrání, stejně tak může zrát i něco v našem nitru. A nejpozději v čase světel by mělo dozrát, abychom se o něj mohli podělit s těmi, kdo takové štěstí neměli. 

K adventní době bychom měli přicházet s rozsvícenou lucerničkou, aby naše očekávání nebylo marné. Přijdeme-li k vánoční bráně jen s temnotou, projdeme vánočním časem duchovního světla nevědomě, ponořeni do spánku (který je pro takové duše skutečně velkým dobrodiním).

Jen živá duše, probuzená setkáním se smrtí, vědomá si svého světýlka, se může s nadějí blížit čtyřem branám Adventu, a obstát ve čtyřech zkouškách - každoročně se odehrávajících procesech, majících za úkol nepřipustit nezralé duše k vědomému spoluprožívání vánočního mysteria půlnočního Slunce. Rozsvícení - a udržování - naší svatomartinské lucerničky je totiž jedním z nutných předpokladů k tomu, abychom mohli být přítomni zrození Božího dítěte, pravzoru Vyššího Já. A to jak v duši Země, tak i v té své. 

 *

 Pouť temnotou ke světlu. Zdroj obrázku: Pinterest

*** 

Aktualizováno a doplněno 11. listopadu 2025

 

Pouť podzimní temnotou ke světové naději. Nitro ročního koloběhu

Z pohledu prožívající duše je nejtemnější dobou roku období od Samhainu do zimního slunovratu. Jde o období největších zkoušek a čas, kdy máme příležitost zakoušet stupňující se stav opuštěnosti od božského vedení a poznat karmu vývoje ke svobodě. 

V průběhu čtyř adventních týdnů se intenzita zkoušek a opuštěnosti stupňuje na maximum. Přípravou na adventní dobu je ale v širším smyslu Samhain. Na názvu zas tak moc nezáleží, pokud víme, že jde o mezidobí (zhruba až tří dnů), kdy je kolo roku stejně daleko od podzimní rovnodennosti i zimního slunovratu. 

Říkávalo se, že kolem svátku Dušiček umírá sluneční bůh, jehož znovuzrození poté nastává ve vánočním čase, tři dny po zimním slunovratu. Tento obrazný, imaginativní poukaz na smrt slunečního boha je velmi silným, hlubokým zpodobením toho, jakým způsobem je kolo roku v druhé půli podzimu bytostně propojeno s osudy lidské duše při její pozemské pouti. Má velký význam, že sluneční bůh je mrtev po tak dlouhou dobu - i proto se s jistým oprávněním dá umístit konec roku do této doby, jak to činili například staří Keltové. Samhain je totiž v určitém smyslu opravdu branou do říše smrti a zla, kde slunce nesvítí. A pouť touto říší musí každoročně vykonat každá duše, ať si to ve svém běžném vědomí uvědomuje, či nikoliv.

Druhá polovina podzimu je v přírodě již ve znamení vlády sil odumírání, rozkladu, hniloby, a stahujícího chladu. Po slunečních procesech zrání a sládnutí pozdního léta se misky vah převáží (zhruba v době signované přechodem od tropických Vah ke Štírovi) a vše spěje bez vlády slunečního boha vstříc neodvratné smrti - vše kromě toho, co si v sobě dokáže uchovat semenné, zárodečné síly, z nichž povstane život dalšího roku. Jen to, co v sobě obsahuje niterné síly života, je s to odolat rozpoutané Nepřívětivosti. I silný podzimní vítr jako by v sobě smutně nesl předzvěst umírání. 

Doba, kdy je sluneční bůh mrtev, je vedle své nadějeplnosti (neboť tušení, že nejde o smrt trvalou, je nesmazatelným a nezcizitelným vlastnictvím každé lidské duše) rovněž i varováním - budeš-li bezmyšlenkovitě následovat zevní projev kola roku v této době, zemřeš také, avšak bez naděje na věčný život, a bude ti hrozit druhá smrt. Přírodou zní dávné mysterijní varování: Střez se před zlem!

Směrem od Dušiček ke slunovratu sílí tlak zla. Doráží na nás z nitra na desítky, ba stovky způsobů. Pod tímto tlakem je duše stupňujícími se zkouškami nucena ke zvědomování, k vnitřní aktivitě, aby se z letní ukolébanosti, bujarosti a rozjařenosti mohla probudit a dozrát k tichému, vědomému prožitku půlnočního Slunce o Vánocích, a mohla být jeho hřejivou milostí uchráněna od druhé smrti (trvalého bezvědomí v duchovním světě). 

Prožitek půlnočního Slunce pak otevírá bránu k pravé, nezničitelné, substanciální světové naději. Tato naděje pro nás pak není již jen temným tušením kdesi v hlubinách duše, ale základním kamenem i cílem všech cyklů a koloběhů, jimiž naše duše pod vedením Ducha putují. Cesta k ní však vede právě říší smrti a zla, kde nejsou žádné zkratky. Projít lze jen tehdy, máme-li dostatek oleje ve své lampě. 

*

 

Tarotová karta Poustevník (Rider-Waite tarot), zdroj: wikipedia

 

 * 

 

Roční koloběh nás může při pouti podzimem, od svátku Michaela k Vánocům, učit nevyčerpatelné hloubce skutečnosti, že pouze v Kristu smrt se stává životem. 

 

* 

Tři dny po zimním slunovratu jsou již časem posvátného, živého ticha. Démoni ztichnou a jakoby se zastaví. Zlo čeká se zatajeným dechem, neboť i ono ví. Země prochází nejhlubší zádrží dechu. Co je pro nás vzduchem, je pro Zemi živý duchovní obsah (substance a silové působení) hvězdného světa, souznění dvanáctera tvořivých sil, z nichž bylo vše stvořeno - vysloveno, vyzpíváno. Tím, že si tyto síly v sobě každoročně na krátkou dobu podrží, je přivedena zase o kousek dále k produchovnění. Dávné Slovo, Zpěv a Harmonie Sfér, totiž nikdy nepřestaly znít. 

Večer 24. prosince již kanou proudy éterického rajského světla do přírody i duší lidí. Zažehnuto jest. Vše se niterně rozzáří mohutným měkkým světlem a vnitřní temnota poslušně ustupuje. Dalo by se říci, že lze v této době spoluprožít mohutný kosmicko-zemský exorcismus, jehož mikrokosmickým obrazem je oživení a dočasné přemožení usmrcujících procesů našeho těla vdechnutým kyslíkem. 

Vše, co nám mohl dát minulý vývoj, se v nejčistší podobě projevuje na Štědrý večer. Můžeme zakusit božskou, kosmickou štědrost a lásku, z jejíž náruče jsme povstali, a díky níž bylo vše stvořeno. Pravzor nesobeckého, obětiplného obdarování je nám v předvečer prvního svátku vánočního nejblíže. Zároveň si můžeme vzpomenout na přelom věků, kdy se rajské andělské světlo, pohnuté tou nejvyšší myslitelnou láskou k lidstvu, rozhodlo vtělit, a přinést tak spásu, záchranu a vykoupení nejen celému lidstvu, ale i všem přírodním říším, Zemi, i celé sluneční soustavě. Každý rok v temnotě nejhlubší zimní noci, jakkoli se to může zdát zvláštní, se tento proces opakuje, více a více se k nám blíží a znovu a znovu klepe na dvířka našich duší. Otevřeme mu?

* 

 Mary Southard - Vesmírné zrození (zdroj)

 * 

Za to, že můžeme každoročně prožívat zrození lásky Ježíše (o Štědrém večeru) i Krista (o svátku Epifanias 6. ledna) v pozemském prostoru, vděčíme oddané podzimní práci Michaela a jeho zástupů, odehrávající se v jistém smyslu už od srpna, nejmohutněji pak v době po Michaelově svátku 29. září. Michael svým světelným mečem pročišťuje mentální atmosféru Země i zemské hlubiny, aby byla Země v půlnoční hodině roku duchovně čirá. Jen v čisté, produchovněné Zemi, se může odehrát mysterium zrození Ježíše i Krista. 

Totéž platí pro naše nitro - žádá se po nás, abychom světelnými šípy Michaelovými (v podstatě jasným, pokorným a moudrostiplným sebepoznáním a sebevládou) postupně přemáhali, spoutávali, projasňovali a proměňovali dračí síly stoupající z dosud nevědomých hlubin našich niter, kde bují smrtelně jedovaté nespoutané pudy, žádosti, vášně a sobecká přání, hrozící, že naši duši sežerou a zničí, nebo přinejmenším zatemní její vědomí tak, aby se nedokázala vzchopit k prožívání dějů, odehrávajících se v půlnoční hodině roku. 

Jen do té míry, do jaké se nám podařilo s pomocí Michaelova meče v tomto boji zvítězit, jsme schopni vědomě spoluprožívat posvátné mysterium Vánoc - a nejen Vánoc, ale i celé další vzestupné poloviny roku (Epifanias, Velikonoc, Nanebevstoupení, Svatoduší a Svatojaní). Neobstojíme-li, je pro nás mysterium celé vzestupné poloviny roku uzavřeno a naše duše ho prožívá - nutno říct, že pro naše dobro - zatím pod prahem bdělého vědomí. Další příležitost k sebeočistě a sebevládě ze sil spiritualizované inteligence a myšlení se nám otevře opět v další sestupné půli roku. Důležitým esoterickým aspektem podzimu je, že se pro nás může stát prvním stupněm zasvěcení, který nelze vynechat, přeskočit ani obejít.

 

 Obraz Davida Newbatta z cyklu Dvanáct aspektů Michaela, vztahující se k období Štíra (zdroj)

 *

Jen v Michaelovou činností posvěcené Zemi se může následně odvíjet posvátné semenné mysterium dvanácti svatých nocí, kdy je dvanáct univerzálních makrokosmických tvořivých sil duchovně přítomno v Zemi a způsobuje tu jakousi vnitřní sebe-podobu, sebe-zrcadlení, díky čemuž je může i duch Země vědomě prožívat. Každá noc patří jedné z dvanácti sil a třináctá jejich souladu (souzvuku) na vyšším stupni.

Z výšin vesmíru se v tuto dobu sklene světelný most, po němž sestupují do temnot země všechny andělské zástupy i sama Trojjedinost Boží. Jejich moudré a láskyplné působení proměňuje Zemi (tedy nejen její fyzické tělo, ale i éterickou a astrální schránu a rovněž i její Já), aby se každým rokem stávala dokonalejší a propojenější s hvězdným zvěrokruhem, a postoupila zase o krůček dále z planetárního k hvězdnému bytí. Ano, od přelomu věků se Země stává Sluncem. Vnitřní podobu tohoto procesu lze vnímat o Vánocích, vnější pak o Svatojaní. (Nejvlastnějším centrem jsou zde však Velikonoce, kdy se to, co se duchovně zrodilo o Vánocích, spojuje se Zemí až do jejího fyzického těla, a tím jej postupně proměňuje.)

Přítomnost duchovní substance z dvanáctera postupně se otevírajících a zavírajících kosmických bran objímá naše bytosti a umožňuje jim dále žít a být. Můžeme tak meditativně spoluprožívat jejich působení v hloubi bytosti Země, která je sem snesla z letních výšin, v pořadí od Ryb k Beranu, od Ježíše ke Kristu. Pořadí zodiakálních archetypů zde odpovídá zpětnému pohybu jarního bodu zvěrokruhem, neboť jsme v oblasti vzpomínky, kde čas plyne opačným směrem (oproti pouti Slunce zvěrokruhem v rámci ročního koloběhu).

Vzpomínka na pravzor archetypu Ryb ožívá v nitru Země první svatou noc. Ta je ještě spojena s člověkem a lidstvem jako takovým; počínaje Vodnářem pak stoupáme po nebeském žebříku počínaje hierarchií Andělů, strážných duchů lidí, stále výš. (Jako doplnění zde budiž řečeno, že v adventním čase se již vánoční světlo tiše rozzařuje, přes hustý závoj temnoty ale takřka nevnímatelně, proto se nám jeví advent skutečně jako doba největší temnoty, především ale díky zkouškám, jimiž naše duše prochází. První týden se světlo rozlévá v říši nerostů, což v dalších týdnech pokračuje v říši rostlin a zvířat až k říši lidí.)

Devatero andělských kůrů - Andělé, Archandělé, Prapočátky, Exusiai, Dynameis, Kyriotetes, Trůnové, Cherubíni a Serafíni - propaluje bytost Země devaterem úrovní své tiché moudrosti i lásky, pod vedením Slunce Světů, Krista. Jedenáctá noc hoří již nadhierarchickým působením Ducha Svatého. Dvanáctá noc  září dotekem čistého Kristova impulsu, Beránka Božího, Světové Lásky, ovšem ještě v jeho zodiakálním aspektu. Třináctá noc pak uzavírá a korunuje celé vánoční období, a je branou, z níž povstává bytí dalšího roku. Tajemným způsobem souvisí s křtem v Jordánu, kdy Kristova bytost sestoupila z tvořivého zřídla makrokosmu, kde prodlévá Trojice Boží, do temnoty Země ku spáse všech lidí dobré vůle. 

Kristova bytost v sobě obsahuje všech dvanáct sil v harmonickém souladu, či vyšší jednotě - její pravá podstata je již nad hvězdným světem i zvěrokruhem, a Země tak o Epifanii zažívá vždy znovu skutečný dotek tvořivé, láskyplné a obětující se věčnosti. (Sféra Otce se nachází již mimo roční koloběh - je sama zdrojem, z níž rok povstává - nikdo však nepřichází k Otci jinak než skrze Krista, neboť On a Otec jedno jsou.)

Uvedená souvislost Krista s dvanáctou i třináctou nocí by nás neměla mást - jedná se zde o dvojí aspekt Jeho působení, kdy o dvanácté noci působí z nejvyššího znamení Berana, jehož branou kdysi sestoupil do našeho kosmu; o třinácté noci pak z čistě nadzodiakálního, nadhierarchického aspektu Otce (který je základem, věčnou inspirací a pravzorem celého zvěrokruhu i sluneční soustavy), s nímž je zde Jedním. Uvědomme si také, že i jedenáctá noc je rovněž pod vlivem Krista, neboť je to On, kdo přišel křtít ohněm Ducha Svatého.

* 

Co se prostřednictvím tohoto dvanácterého působení připraví, jako dvanáct zlatých semínek, roste, kvete a nese plody v průběhu dalšího běhu roku - každý měsíc (zde máme na mysli lunární měsíce, neboť doba dvanácti či třinácti svatých nocí vánočních je duchovním nitrem běhu roku a je tudíž z vnějšího ročního koloběhu ve výše naznačeném smyslu vyjmuta) dojde k rozvinutí impulsu jednoho ze dvanácti semínek a projeví se v jeho duchovní atmosféře, tvářnosti přírody, našich prožitcích, myšlenkách i mezilidských vztazích. Budeme-li pozorovat další běh roku, rozčleněný do dvanácterosti vždy od 6. ledna do 24. prosince z tohoto hlediska, můžeme začít ponenáhlu rozeznávat tisíce vnějších projevů sil, které jsme mohli niterně, srdečně prožívat ve vánočním čase.

Impuls třinácté svaté noci je v určitém smyslu géniem celého roku. Je v podobné souvislosti s celým rokem, jako každá z dvanácti svatých nocí s jedním měsícem. Na jedno otočení kola roku můžeme tedy nahlížet jako na skutečnou živou, vědomou bytost, jejímž projevem jsou všechny přírodní děje, odehrávající se v jeho rámci. Starý rok v duchovním smyslu končí 24. prosince, a nový začíná po třinácté svaté noci, 6. ledna. A právě zrození bytosti nového roku z nejčistší substance světové Lásky, se nám může stát cestou k prožití pravé světové Naděje.

* 

Nechť v nás postupné pronikání do tajemného dění ročního koloběhu zažehne posvátnou vděčnost za každý prožitek, za každou zkoušku, těžkost i nesnáz... a také za to, že lze jít Cestou duše jedinečným, neopakovatelným způsobem, jenž je vždy moudře začleňován do pulzujícího, vířícího a láskyplného oceánu vesmírného bytí.

*** 

 

- Zpracováno díky inspiraci z duchovní vědy (Anthroposofie) Rudolfa Steinera, a knih Sergeje O. Prokofjeva (Roční koloběh jako zasvěcovací cesta k prožívání Kristovy bytosti), Emila Bocka (Kruh ročních svátků) a Karla Funka (Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků).

 

Zánik starých tradic a individuální zážitek Božské Lásky

Dnešní úvahou se pokusím podívat na vývoj lidstva z pohledu, který přede mě začal v posledních pár letech předstupovat se stále větší intenzitou. 

Odjakživa mě zajímaly - a pořád zajímají - nejrůznější duchovní směry a z nich pocházející tradice, ať už vázané na určitou kulturu, národ, kmen, časové období nebo nějaký určitý náhled na fungování světa. Jejich pestrost je ohromující, když si uvědomíme, kolik jich již nenávratně zaniklo bez zanechání jakýchkoliv písemných a jinak hmatatelných pozůstatků.

*

Postmoderní doba 21. století je mimo jiné charakteristická tím, že se lidé ve více či méně vědomé snaze najít a znovuvybudovat vztah k duchovním základům světa velmi často vracejí k moudrosti, ukryté v tom, co můžeme shrnout pod pojmem spirituální tradice, a z ní pocházející zvyky a rituály. Doslova renesanci zažívají nejrůznější duchovní směry, v nichž se lidé snaží najít mnohdy již ztracený smysl - ať už jde o severské či jiné pohanství, různé formy šamanismu, druidství, americké indiánství, různé duchovní tradice domorodých kmenů napříč světem, východní spirituální nauky, jógová praxe, zen, gnóze, svobodné zednářství, jezuitismus, slovanské tradice založené na pohanství, židovství, islám, předkřesťanská náboženství (buddhismus, hinduismus apod.) 

Často vznikají jejich novodobé mutace, jako například novopohanství, wicca, moderní jógová praxe, bojová umění vycházející z dávné vědomé práce s tělem a dechem, sexualizovaná tantra, novobuddhismus... což se všechno velmi často eklekticky slévá a mixuje v New Age koktejlu (kde do nich proudí zhoubný jed channelingu, mediumismu, věštění z čar na dlani a čajových lístků, zneužívání psychedelik a jiných látek násilně měnících vědomí, automatické kresby, časopisové astrologie, spiritismu, exopolitiky a dalších často velmi pochybných směrů prolnutých s dezinformacemi tajných služeb, vydestilovaných až do posedlosti zlem nebo přinejmenším čirou fantazií a výmysly bez jakéhokoliv reálného podkladu). Tradicí jsou ale dnes i například zmechanizované rituální úkony a praxe většiny křesťanských církví - římskokatolické, protestantské, pravoslavné i velké řady menších a málo známých.

Aniž bychom se pouštěli do jejich rozsáhlého srovnávání, při hlubším a pečlivém zkoumání můžeme nabýt dojmu, že v dnešní době už vlastně žádná z nich není tím, čím byla v době svého největšího rozkvětu. A to z jednoho podstatného důvodu: chceme-li se totiž zabývat jakýmkoliv z uvedených směrů, stačí pro to dnes jedna jediná věc - svobodně se pro to rozhodnout. To je pro moderní dobu charakteristické a pro nás velmi důležité, neboť čím více jdeme dále do minulosti, tím méně bylo něco takového možné. 

* 

Každý spirituální směr, který určitým způsobem přešel a ustrnul do formy tradice, zvyku, obyčeje a rituálu bez vědomí o jeho pravé podstatě, je na své životní křivce již ve fázi sestupu - dekadence, odplývání a smrti. V době svého rozkvětu totiž nikdy nešlo o pouhou módní záležitost, kterou mohli lidé pěstovat jako nedělní zábavu nebo "koníček" ve svém volném čase, a rozhodně nebylo možné pěstovat jich více najednou. Šlo o způsob života, který od základu prostupoval celou komunitu či společnost a určoval způsob vykonávání často i těch nejjednodušších činností. Lidé v něm žili cele, bezvýhradně, do jisté míry naivně a celou svou bytostí (což se postupem času začalo vytrácet a slábnout). Postoj ke světu, způsob komunikace s duchovním světem, organizace obřadů, slavností, rituálů, to vše bylo jedinci jaksi vnuceno okolím zvenčí. Děti byly odmala vychovávány ve všem, co k určitému směru patřilo, s jakousi nenucenou samozřejmostí. Málokdo si mohl vybrat, zda se bude toho všeho účastnit, nebo nikoliv. Od narození až do smrti určoval ten který duchovní směr podstatnou měrou způsob života všech lidí, a to dokonce až za práh smrti. Obepínal je jako jakási schrána, v níž žilo celé společenství, a vystoupení z ní bylo buď nemožné, nebo se rovnalo prakticky jisté smrti, nebo přinejmenším vyloučení ze společnosti a ztrátě veškeré lidské hodnoty a důstojnosti v očích všech, kdo do této schrány patřili. 

Dnes je pro nás velmi těžké si představit, že v dřívějších stadiích vývoje lidstva se nic, co dnes patří k těmto tradicím, nezpochybňovalo. Neexistovala žádná diskuse o tom, zda existuje Odin, Ahura Mazdao, Isis, Zeus, Quetzalcoatl nebo Indra. Nikdo se neptal, proč se zrovna tento rituál vykonává takhle, nebo jaký to má smysl, postavit chrám nebo oltář zrovna v takové formě a na tomto místě. Z mysterijních center kdysi živě proudilo vše, co určovalo způsob života lidí, a co postupně vykrystalizovalo jako duchovní směry, náboženství a tradice. Můžeme si to celé představit zhruba podobně, jako když dítěti určují mantinely jeho rodiče - do té doby, dokud je nesamostatné a potřebuje vnější vedení, aby vůbec mohlo žít a dozrát k samostatnosti. 

Čím dále jdeme do minulosti, tím méně bylo lidstvo individualizované a více žilo v něčem, co by se dalo nazvat skupinovou duševností. Individualita nebyla podstatná; důležitá byla příslušnost ke skupinové duši, jejímž vnějším projevem byla právě určitá forma rituálů, ošacení, architektury, umění, zkrátka celého způsobu života. Tradicí se to stalo až poté, co lidé vývojově pokročili natolik, aby mohli nad takovou tradici vystoupit (získat od ní odstup). <1>

Dokud bylo lidstvo vývojově ještě v dětském věku, potřebovalo vedení ve formě nejrůznějších směrů, které byly vždy utvářeny výše vyvinutými individualitami, potažmo duchovními bytostmi, pečujícími o správný vývoj lidstva. Skrze dávné zasvěcence doslova promlouvali bohové. Na tom, že těchto směrů se v historii lidstva vystřídalo na stovky, ba tisíce, není nic, co by zmenšovalo jejich význam nebo hloubku, nebo co by nás opravňovalo stavět jedno nad druhé, či se tomu zpětně vysmívat jako naivním pověrám. Všechny měly v určitém čase a místě své hluboké opodstatnění, význam a smysl. Ano, je skutečně podstatné, že vždy jen v určitém čase a místě - neboť v jiném čase a místě se stávají škodlivými. Pozůstatky některých z nich přetrvaly do dnešní doby podobně, jako trosky starých chrámů i hliněných misek. 

To, co se v dnešní době takto oživuje, však není nic jiného, než rozbité hliněné misky s nápisy, jejichž jazyku nerozumíme, a jejichž obsah už dávno zetlel a roznesly jej písky času.  

Ano, i na těchto zbytcích lze postavit z materiálního hlediska úspěšný byznys a stát se moderním duchovním influencerem, to ale vyprázdněnost těchto tradic jen potvrzuje.  

Dnes totiž není možné být v pravém slova smyslu člověkem a být součástí starých skupinových duší. Dříve individuace neexistovala, podobně, jako ji dnes nemají zvířata - ta jsou i dnes jen články skupinové duše, sídlící v astrálním světě, která je jejich řídícím géniem, čímž je znemožněna jejich plná samostatnost. Nedá se říct, že by naši předkové byli na zvířecím stupni, ale šlo o srovnatelný stav vědomí, samozřejmě na vyšší úrovni.

Doba bezmyšlenkovitého přejímání tradic skončila. Dnes je v pořádku se ptát, přemýšlet o věcech a chtít vědět, proč. Určujícím vývojovým proudem je totiž zhruba od 15. století, kdy započala epocha (věk) Ryb, stále mohutnější rozvoj individuality, sebevědomí a svobody, s postupem času stále více nabývající na intenzitě. <2>

* 

Dalo by se říci, že 21. století je svědkem marného úsilí o znovuoživení prakticky jakékoliv tradice, jejíž zbytky se ještě zachovaly, a redukce existujících tradic do formy povrchní zábavy, životního stylu nebo sektářství. Návrat ke starým tradicím je často jen snahou najít nějaký pevný bod v životě, nějakou duševně-duchovní jistotu, domov, jako obranu před okolním, stále vzrůstajícím chaosem. 

Toto úsilí je ale ve své podstatě marné, a pro lidskou duši škodlivé, a to zejména od doby tzv. odkouzlení světa, jež nebylo ve své podstatě ničím jiným, než zdravým symptomem pokračujícícho vývoje (je ale důležité si uvědomit, že v odkouzleném světě nemůžou lidé žít příliš dlouho, neboť by jejich duše bez duchovní potravy doslova uschly). Marko Pogačnik to ve své knize pojmenoval velmi otevřeně - a dodávám, že se níže uvedené myšlenky netýkají zdaleka pouze tradičních, zde vyjmenovaných náboženství, ale i všech pohanských a novopohanských směrů, dnes oživovaných způsobem srovnatelným spíše s nekromancií (nezdařeným pokusem oživit mrtvé, co i po oživení zůstává jakousi podivně oživlou mrtvolou, neschopnou plnohodnotné zdravé existence). Pohanství bylo totiž ve své pravé, předkřesťanské podobě, jen jinou formou křesťanství, odpovídající stavu duchovně-duševního vývoje lidstva a místním přírodním podmínkám, a ve všech tehdejších pohanských mysteriích se velmi dobře vědělo o prožehnutí Země Kristovým impulsem na přelomu věků. Tím byla pohanská mysteria definitivně naplněna.

"Tradiční náboženství, ať už muslimské, křesťanské nebo hinduistické, svými magickými formulemi připoutávají miliardy lidí ke svému druhu duchovnosti, která je vnímána jako jediná správná a bohulibá. Jejich dogmata nebo jiné duchovní předpisy jsou představovány jako jediné relevantní brány k bohu a zároveň fungují jako energetická pouta. Svou sílu čerpají z velké části ze strachu věřících, kteří se bojí, že pokud by již nedodržovali stanovená dogmata, tradice a předpisy, byli by od milovaného božstva odloučeni.

Kosmická proměna, která nově uspořádává naši epochu a všechny její instituce – k čemuž patří také vztah k posvátnu – , potřebuje svobodné jedince, kteří jsou schopni vnímat nové dimenze světa a postupně je v každodenním životě uskutečňovat. Odpoutat se od duchovních vazeb patří k předpokladům, které by lidstvu dovolily zcela se podílet na epochální proměně." <3>

*  

Duchové času se střídají v mnoha různých rytmech a jedním z nich je 72-letý rytmus sedmi vznešených archandělských bytostí, které jsou v určité souvislosti se sedmi tradičními planetami. Pokaždé po 72 letech uvolní jedna z nich vládu jiné. Jde o jeden konkrétní projev harmonie sfér, do jehož podrobností se zde nebudeme pouštět (pro zájemce o další studium odkazuji na nádherné dílo Emila Páleše - Angelologii dějin), a který se v duchovní vědě nazývá rytmem "malých" duchů času. Znalost zákonitostí jejich střídání nám může pomoci poodhalit, jaký archetyp bude spoluurčovat charakter následujících staletí, ba tisíciletí. Podstatné pro nás nyní je, že od r. 1989 je duchem času Zachariel, který má jupiterské kvality. Toho v r. 2061 vystřídá Orifiel, archanděl Saturnu, který bude působit asi do třetiny 22. století. 

Všimněme si zde ještě jednoho delšího cyklu, s periodou 354,25 let, cyklu "velkých" duchů času. Michael, sluneční duch, působí podle vhledů zasvěcenců v tomto smyslu od podzimu roku 1879. Orifiel, saturnský duch, jej vystřídá po uplynutí třetiny 23. století. 

Období, kdy vládne archetyp Saturnu, se vždy mimo jiné vyznačují tím, že zaniká něco, co již není pro vývoj lidstva potřebné. Lidstvo v těchto obdobích vždy zvážní, duševně zestárne, spiritualitu zabarví vzestup asketických a poustevnických hnutí, architektura začne ve velkém používat kulovité formy, do popředí se dostane centralismus a například i zájem o historické vědy, a v neposlední řadě také téma nedostatku. <4> Duchovní atmosféra zčerná. Orifiel vždy staví lidstvo před náročnou zkoušku, jejímž překonáním ale nakonec vždy více získáme, než ztratíme.

Dalo by se říci, že nadcházející doba jeho působení významně urychlí proces úplného a naprostého vyprázdnění všech existujících tradic do takové míry, že v jejich pěstování nejen že nebude možné nalézt jakýkoliv uspokojující smysl, ale budou dokonce lidskou duši poškozovat do takové míry, kterou již nebude možné ignorovat tak, jako dnes. Řada z nich tak zanikne úplně, a pěstování těch několika málo zbývajících nebude možné bez určité formy odmítnutí zdravého vývoje lidské duše, neboť budou muset být udržovány tajnými společnostmi, vycházejícími z praktik černé magie. Ve 23. století, kdy začne Orifiel působit s mnohem větší silou (dalo by se říci, že bude pověřen vyšší mocí, než jako malý 72-letý duch času), zemřou všechny staré tradice v jistém smyslu úplně. Lidstvo bude nucené najít nový smysl života, který již nebude možné pomocí tradice nalézt. Minulost nás v této době přestane vyživovat a nést úplně. Lidstvo se tak doslova ocitne nahé před zející propastí. 

"To, co bylo ještě před jedním stoletím zářivým duchovním životem, se vyvíjí k nicotnosti. A nad tím se stahují mračna z Východu i ze Západu.
A co znamená to, co se musí v nejbližších desítkách let projevit tím nejstrašnějším způsobem - co to znamená? Na jedné straně výzvu pevně stát na půdě, která chce zrodit nový duchovní život, na druhé straně předzvěst toho, o čem už delší dobu mluvíme - přiblížení se Krista ve formě, v níž ho od 20. století bude nutné zřít. Neboť dříve, než uplyne polovina tohoto století, bude nutné zřít Krista. Předtím však musí být veškeré zbytky toho starého dovedeny k nicotnosti, musí se stáhnout mračna. Člověk musí z nicotnosti najít svou plnou svobodu. A nové nazírání se musí zrodit z této nicotnosti. Člověk musí nalézt sílu z ničeho. Duchovní věda jej na to chce pouze připravit." <5>

Může to znít jako velká, nenahraditelná ztráta a katastrofa pro lidstvo, opak je ale pravdou. Vznešené duchovní bytosti, pečující o vývoj lidstva a Země, nikdy nedopouští nic, co by nebylo v nejvyšším smyslu pro náš vývoj dobré a potřebné. A lpění na starých zbytcích vznešených tradic, které již nedokážou vyživit naše duše, by nám nijak neprospělo. Již dnes sklouzává zabývání se jimi do sektářství, zapouzdřenosti, posedlosti mechanickým vykonáváním rituálů, pěstování duchovní pýchy a povýšenosti, a často bohužel až do otevřeného praktikování šedé a černé magie. Častokrát jsem byl svědkem takového počínání, kdy byli lidé zcela vážně schopni tvrdit, že právě jejich panteon bytostí je ten jediný pravý a skutečný, jejich rituály nejopravdovější a jejich tradice nadřazená těm ostatním. Složitou argumentací byli schopni ospravedlňovat sesílání kleteb a živit ve svých členech nenávist. Uvedená nevraživost existuje i mezi odnožemi různých náboženství a křesťanských církví, které se navzájem osočují z nepochopení pravé podstaty náboženství, myslíc si o sobě, že právě ony mají ten nejvíc správný vztah k Bohu. 

Takové postoje pak vedou k tomu, že pro řadu lidí je jediným rozumným východiskem zvolit jako základní postoj ke světu kombinaci ateismu, agnosticismu, nihilismu a materialismu, neboť správně tuší, že výše uvedené cesty nikam nevedou; nedovedou ovšem sami nalézt nic, co by jim v životě dávalo smysl (kromě stupňující se posedlosti materiálním světem), a co by v sobě obsahovalo reálnou duchovní substanci jako potravu pro duši. A tak jdou světem bez cíle, beze smyslu, nevěda, co si počít - a často sklouzávají k tomu, že si počínají... no, ne moc dobře.

Na jedné straně tak máme zabývání se mrtvými zbytky tradic, jejich převrácení, fragmentaci a znetvoření, a na druhé straně odmítnutí duchovního světa a jakéhokoliv duchovního (a dnes často i duševního) charakteru reality vůbec. Tyto dvě základní tendence hýbou světem, a můžeme si všimnout, že se nepřímo živí obě navzájem - každá dokazuje svoji příčetnost poukazováním na zjevnou nesmyslnost té druhé. A obě mají pravdu.

 *

Smrtí starých tradic se otevřou lidstvu dosud netušené obzory a možnosti k nalezení zcela autentické, osobní, individuální cesty k jedinečnému a neopakovatelnému vztahu k božsky-duchovním základům světa, vydobytý na podkladě svobody, která by v rámci dříve existujících tradic nebyla nikdy možná.  

A tento charakter hluboce intimní, neotřesitelné jistoty, že k duchovnímu světu je možné nalézt skutečně vřelý, smysluplný, osobní a láskyplný vztah, bude moci díky uvedenému vývoji zazářit ve stále větším množství lidských duší jako zcela nová kvalita, dalece přesahující všechny dávné tradice, a korunující všechny zkušenosti, kvality a ctnosti z nich načerpané. 

I skrze tvořivé uchopení doznívajících zbytků tradic lze k tomuto vědomí dospět, a i taková cesta má svůj hluboký význam. Lidé jsou dnes natolik rozdílní co do své životní cesty, výbavy duše, i nejvnitřnější individuality, že nelze závěry ohledně shora uvedeného vývoje považovat za definitivně platné pro všechny z nás. Mojí snahou bylo spíše vystihnout obecný směr vývoje, na nějž existuje tolik variací, kolik je lidských duší, a předestřít nebezpečí hrozící lidské duši, pokud ustrne v dekadentních zbytcích dávné vznešené moudrosti, a nechá se jimi stáhnout dolů, místo toho, aby je čistě individuálním, tvořivým způsobem překonala. <6> 

Dávné tradice totiž spoléhaly na zcela odlišnou konfiguraci lidské duše, kdy bylo ještě instinktivní, snové jasnozření či jeho doznívající zbytky všeobecným vlastnictvím většiny lidí. Zdravý pocit "Já jsem", sebevědomí, intelekt a schopnost myšlení - to vše muselo lidstvo zpočátku rozvíjet bez možnosti přímého náhledu do nadsmyslového světa, a bylo tak světovou nutností, aby se brány k duchovnímu světu pro lidstvo dočasně uzavřely. Orientální tradice má pro období, kdy byly tyto brány uzavřeny, označení Kali-juga. Ta trvala zhruba od 3. tisíciletí př. Kr. do konce 19. století po Kr. Od té doby nastala možnost rozvíjet opět určitou formu jasnozření, nyní ale na vyšším stupni - při zachování plného, jasného sebevědomí a pocitu vlastního svébytí, individuality, založeném na intelektu a schopnosti myšlení - i proto se teď na všechno ptáme a snažíme se všechno rozklíčovat, poznat, zdůvodnit... jde zkrátka o přirozenou potřebu lidské duše, která dřív vůbec neexistovala, stejně, jako pocit (schopnost) osobní inteligence a toho, že myšlenky jsou naším vlastnictvím. Je velkým nedorozuměním, když se snažíme pohlížet na dávné lidstvo, jako kdyby žilo ve stejném stavu vědomí, jako my dnes. 

*

Zkusme si uvědomit, že si neseme plody všech duchovních proudů, kultur a civilizací, jejichž zbytky dnes vyčpěly do formy zevních tradic, ve svém nitru, neboť jsme to byli my, kdo jimi byli po dlouhé věky vychováváni. My jsme naši předkové. Díky tomu, že jsme žili v jejich schránách, máme dnes určité vlohy, schopnosti a ctnosti, které bychom měli používat stále novým způsobem, odpovídajícím stavu vývoje vědomí lidstva, planety Země, i celé sluneční soustavy.

Proto už nám staré tradice nemohou nic dalšího dát - jen svou smrtí uvolnit místo zcela osobnímu, neopakovatelnému, individuálnímu zážitku nejvyšší božské Lásky, kterou nám v obnovené formě přináší Zmrtvýchvstalý Kristus, od první třetiny 20. století trvale přítomný v éterické sféře Země, kde je dosažitelný pro všechny lidi dobré vůle. 

***

<1> Duševní konfigurace lidstva byla v dávných dobách ovlivňována ještě jedním svrchovaně důležitým vztahem lidstva k božským bytostem druhé a třetí hierarchie. Jak popisuje Rudolf Steiner v přednáškovém cyklu, uveřejněném v knize Podněcování světových dějin duchovními mocnostmi, nakl. Franesa 2025, ve 4. století po Kr. nastala kulminace procesu, kdy určitým způsobem přešla správa kosmických myšlenek z bytostí Exusiai (Duchů formy) na bytosti Archai (Prapočátky, Duchové osobnosti). Tento proces probíhal dlouhá staletí a byl dokonán zhruba v 15. století po Kr. Archai stojí člověku o jeden stupeň blíže (ještě blíže jsou mu Archandělé a nejblíže Andělé, strážní duchové lidí). V době, kdy byla správa myšlenek v moci Duchů formy, měli lidé k myšlenkám úplně jiný vztah - myšlenky k nim doslova proudily z věcí a oni je byli ve vnějším světě schopní skutečně vnímat; proto k nim měli mnohem méně individuální vztah, a vězeli tak svou duší v nejrůznějších formách skupinové duševnosti. Nepovažovali ještě myšlenky za své vlastnictví. To bylo možné až poté, co se jejich správci stali Duchové osobnosti, díky nimž máme dnes pocit, že myšlenky nám vznikají v nitru a že si je vytváříme svobodně sami svojí činností. (Archai působí vždy tak, že člověka vedou více a více k rozvoji vědomí Já.) Ve světle dnešní doby je podstatná ještě jedna skutečnost zde uvedená - totiž, že část byostí Exusiai si v rozporu s pokračujícím proudem vývoje ponechala myšlenky ve své správě a nepředala je Archai. Tito opoždění Duchové formy dnes inspirují všechny druhy zaostalé, pokleslé spirituality, která brání lidem v dosažení plné individuace.  

<2> Základní rámec vývoje pozemského lidstva by se dal shrnout do tří stupňů: Jednota -> individualita -> jednota individualit.

<3> citováno z nádherného článku Terezie Dubinové zde 

<4> Podle toho, do jaké míry a v jakých oblastech života se v dnešní době dostatku dokážeme vědomě a dobrovolně omezit, nám bude nedostatek vnucen zvenčí - ať už v oblasti neobnovitelných zdrojů, energie, jídla, vody, místa k životu apod. Duchové času vždy přinášejí v souladu s Boží prozřetelností takové impulsy, které lidstvo nejvíce potřebuje, na základě toho, čeho v předchozích dobách dosáhlo, a co zameškalo. Cyklické návraty Duchů času působí pokaždé novým, proměněným způsobem, podle aktuálních vývojových potřeb lidstva.

<5> citováno z přednášky Rudolfa Steinera, proslovené 30. října 1920, v rámci přednáškového cyklu zveřejněném ve svazku: Nová duchovnost a prožitek Krista ve 20. století, nakl. Franesa 2024 (GA 200). Z data přednášky je zřejmé, že byla proslovena ještě před započetím 2. světové války a následujících hrůz bolševismu, na něž R. S. ve svých přednáškách opakovaně prorocky poukazoval. Uvedená nicotnost všeho starého bude ve 22. a 23. století dovedena k jisté kulminaci, a bude tedy prožívána s mnohem větší intenzitou, než tomu bylo ve 20. století a než tomu je dnes.

<6> V této souvislosti si můžeme povšimnout ještě další, obsáhlejší perspektivy. Smrt staré moudrosti a starých tradic nelze brát jako něco definitivního, neboť uvedený proces má tři fáze. První fázi jsme popsali jako určitou formu smrti, zániku původní formy všech tradic. Druhou fází je čistě osobní, neopakovatelný, niterný vztah k bytostné Boží lásce, zažehnutí Kristova vědomí v člověku. Tím ale, co bude (a musí) následovat, je něco, co by se dalo nazvat vzkříšením (zmrtvýchvstáním) této staré moudrosti na vyšším stupni - prožehnuté, prostoupené a proměněné Kristovým impulsem. Okultně jde o proces proměny starého měsíčního Loga (souhrnně řečeno pohanské předkřesťanské moudrosti) slunečním Logem, Kristovým vědomím v lidské duši, na novou, vyšší úroveň. Takto proměněnou starou moudrost musíme ale zřetelně odlišovat od starých dekadentních zbytků z dávných dob, na něž naše dnešní úvaha poukazuje. K tomu viz Sergej O. Prokofjev: Rudolf Steiner a založení nových mysterií, nakl. Studium 2018, str. 283-284, a Rudolf Steiner: Iniciační poznání, nakl. Fabula 2011 (GA 227)

 

Ztráta smyslu života a pád duchů temnoty. Peklo na Zemi a Světlo Kristovo

 "...
Jsem ztracený/á.
Cítím bezradnost. 
Nevím, co dělat.
Nevím, kde je pravda. Čemu věřit. Raději nevěřím už ničemu.
Všechno je relativní, pravdu nikdo nemá, protože ji nejde úplně objektivně poznat.
Můj život nedává smysl. 
Jsem v koncích, nevidím žádné východisko. Kam dál, co dělat, čemu se věnovat, kam směřovat. 
Přijde mi, že jen přežívám. Můj život je nějak prázdný. I když mám všechno, rodinu, dům, dobrou práci i koníčky, stejně cítím nevysvětlitelný smutek, neklid, nepohodu a neštěstí.
Drtí mě, co se ve světě děje. Přijde mi, že svět neřídí ti dobří, ale jen ti zlí, a my jsme jim vydáni napospas.
Možná bych rád(a) udělal(a) něco dobrého pro svět, ale nevím jak a kde začít.
Nejsem si jistý/á, co je vlastně správné.
A vždyť je to vlastně jedno - přijde mi, že nemám sílu nic změnit.
..."

*

Duchovní věda hovoří o tom, že ještě v době, která předcházela nástupu Michaela, slunečního ducha, tváře Kristovy, do úřadu velkého ducha času <1>, nastala v duchovním světě hraničícím se Zemí mohutná událost - dala by se nazvat jako pád duchů temnoty, a to ve zcela doslovném smyslu. <2> Michael a zástupy andělských bytostí k němu patřících skutečně vykázaly duchy temnoty z této oblasti duchovního světa dolů na Zemi. I to je jedním z významů stále se objevujícího motivu boje Michaela s drakem, který se odehrál i odehrává na vícero úrovních a pláních bytí.

Výsledkem tohoto pádu je mimo jiné i stav, který vystihuje výše uvedená "blbá" nálada, zmocňující se lidských duší napříč světem jako pandemie, posléze ústící i do vážných, často klasickou medicínou nevyléčitelných, zdravotních potíží. (Samozřejmě, každý z nás si v životě projde jednou nebo i vícekrát náročným obdobím, kdy se mu vše hroutí pod rukama a neví, kudy kam. To je v pořádku, protože závažné životní krize mají potenciál proměnit se v ty nejkrásnější dary, dokážeme-li je zvládnout. <3> Problém nastává, když se tento stav v duši zakonzervuje a stane základní životní náladou, přetrvávající roky, ba desetiletí, nebo trvá-li dokonce až do smrti.) Je to skutečná, hmatatelná, vnitřní temnota. Nikoliv abstraktní temnota, ale konkrétní, živoucí, v démonické podobě. Má samozřejmě i mnoho jiných projevů, těm se ale dnes věnovat nebudu. 

Peklo je od té doby v jistém smyslu skutečně na Zemi. Temnota svádí se světlem boj o to nejcennější - o lidskou duši. Proto je třeba brát vážně to, co se v anthroposofických kruzích ví - že ten nejvýznamnější, nejdůležitější zápas duchů temnoty a duchů světla se odehrává v jistém smyslu přímo v lidské duši.

Tento boj není předem rozhodnutý, neboť duchovní mocnosti nemají na výběr v tom, zda budou nebo nebudou respektovat lidskou svobodu. Vývoj lidské svobody a z ní pramenící lásky je totiž nejvlastnějším cílem celého pozemského vývoje. 

To znamená, že na našich rozhodnutích skutečně, opravdově, dalo by se říci až substanciálně, záleží. 

Ano, záleží na každé naší myšlence. Na tom, jaké city a pocity budeme živit. A především na našich každodenních rozhodnutích a činech, a to i na těch nejmenších a zdánlivě bezvýznamných. 

*

Neboť stejně tak, jako je tu, mezi námi i v nás, přítomná temnota, je zde i Světlo. Tím Světlem není nikdo jiný, než sám Zmrtvýchvstalý Kristus. Ten, který se na přelomu věků z lásky spojil s osudem celé Země a celého lidstva, až do nejmenší rostlinky, zrnka písku a nejposlednějšího hříšníka. Z lásky tak nepředstavitelně čisté a vznešené, že ji žádná lidská slova nikdy nedokážou vystihnout. Byl to vskutku nejdůležitější a největší Čin, jaký byl kdy vykonán. V porozumění tomuto Činu jsme stále jen v začátcích, jisté je ale jedno: byl natolik bezprecedentní a přelomový, že od té doby započala mohutná proměna celé Země, a lidstvo obdrželo úplně nové vývojové možnosti. 

Země je doslova a do písmene Jeho tělem, v nejhlubším myslitelném smyslu. Žádný z bohů, žádná jiná duchovní bytost neprošla úplnou zkušeností přebývání v lidském těle a s tím spojenou smrtí. A také právě proto je Kristus jedinou bytostí, která nám je v tom nejopravdovějším smyslu nejbližší. 

První zjevení Krista v těle Ježíše z Nazaretu však nebylo poslední, neboť On je spojen s lidstvem až do konce věků, aby pozvedal lidstvo stále výš a výš ke znovuspojení s božským prazákladem světa, z nějž vše povstalo.  A aby mohl být tento vznešený cíl naplněn, musí nastat další, vyšší zjevení Krista, neboť lidstvo se neustále vyvíjí a jeho schopnosti rostou - jinak by šlo o věčný návrat téhož, bludný kruh beze smyslu. V době, kdy Kristus v Ježíšových schránách po tři roky kráčel po Zemi, a kdy se uskutečnilo mysterium Golgoty, byly schopnosti lidstva takřka na svém nejnižším stupni, a tak Ho bylo možné vnímat pouze fyzicky (mimo nejvyšší zasvěcence v mysteriích, apoštoly a některé proroky). 

Druhý opětovný příchod Krista se tak nemůže znovu odehrát ve fyzickém těle (jak hlásají novodobí falešní proroci), neboť tím by došlo k negaci a zneuznání lidského vývoje. Smysl Kristova působení a přítomnosti je ale právě v tom, aby napomáhal našemu vývoji a nesl s sebou lidské duše k výšinám Ducha. Druhé zjevení se tak odehrává na vyšší úrovni - v éterickém, elementárním světě, kde Ho lze zhruba od první třetiny 20. století spatřit, jak poprvé lidstvu zvěstoval na základě vlastního poctivého bádání Rudolf Steiner. <4> Aby ale bylo možné živého a v éterické auře Země přítomného Krista spatřit, musí člověk vyvinout vlastní aktivitu a zasadit se o svůj vývoj, vybojovat alespoň částečné vítězství nad silami temnoty, a pročistit a posílit své nitro natolik, aby rozvinul schopnost tento elementární svět vnímat. 

Duchovní bytosti střežící vývoj lidstva totiž ponechávají prostor naší svobodě - bez skutečně svobodného vnitřního rozhodnutí vzít svůj vývoj alespoň částečně do vlastních rukou, nebude možné Krista spatřit. Přirozeně, i zde si nelze nic na duchovním světě vynutit, neboť i zde se musíme pokorně oddat Boží milosti a v tichosti čekat, až nás Boží milost shledá způsobilými, a takové zření nám umožní. Vnitřní aktivita, práce na rozvoji ctností, směřování k dobru, lásce a víře - to vše se s oddaným, trpělivým čekáním na Boží milost nijak nevylučuje; podobně, jako se nevylučuje karmicky podmíněné působení osudu z předcházejících inkarnací, a vývoj ke svobodě v tomto životě. Zabýváme-li se duchovními základy světa, musíme jednou provždy opustit zkostnatělé myšlení "buď-anebo", navyklé uvažovat jen v rámci fyzicko-materiální pláně.

Materialismus, odmítání duchovních základů světa, a na materialismu založené myšlení, stižené díky této omezenosti jedem agnosticismu a nihilismu, je dnes jednou z největších překážek pro zdravý vývoj lidské duše a v dlouhodobém horizontu ji doslova ničí.

Jakou motivaci k vývoji, k pomoci druhým lidem, k práci na tom, aby byl svět lepším místem, má člověk, který ničemu nevěří, pochybuje o samé existenci pravdy, nemá v životě žádný smysluplný cíl, a má pocit, že na ničem vůbec nezáleží? Žádnou, naprosto žádnou. Zlo, vycházející z těchto lidí, je vlastně velmi upřímnou a autentickou reakcí na stav, kdy je duše zaplavena vnitřní temnotou - padlými duchy temnoty. K tomuto stavu ale vždy vedla série méně či více významných rozhodnutí, slov, myšlenek a činů (nutno říct, že často v rámci vícero inkarnací). Dnes je skutečně jen na nás, čemu v sobě budeme dávat prostor a kam budeme zaměřovat svoji pozornost.

*

Setkání s éterickým Kristem je skutečně jedinečnou, individuální zkušeností, k níž není třeba žádného prostředníka, žádné nauky, církve ani knihy. To vše nás může přivést jen po určitou úroveň; rozhodující krok ale musíme vykonat zcela sami. Pavlův zážitek u Damašku je archetypální zkušeností, kterou může stále rostoucí počet lidí díky Boží milosti od uplynutí první třetiny 20. století zažívat. Všechny existující církve se odvolávají na historického Krista na přelomu věků a o Jeho druhém příchodu buď vůbec nevědí, nebo jej odsouvají do neurčitě vzdálené budoucnosti, čímž lidem cestu k Němu spíše ztěžují.

Doba, kdy lidé potřebovali prostředníky, je již minulostí. Všechny zmechanizované církevní rituální praktiky a úkony, vycházející z přesvědčení, že člověk není hoden přímého, čistě osobního vztahu k Bohu, mají asi takový význam, jako dívat se na Slunce v televizi, a bát se vyjít ven, protože jsme uvěřili, že je lepší poslouchat o něm vyprávět ty, kdo tvrdí, že ho viděli. Přímou zkušenost nelze ničím nahradit. Ano, dříve taková zkušenost nebyla možná, ale vývoj pokračuje a co dříve možné nebylo, se později možným stává.

Ti, kdo setkání s éterickým Kristem zažili, již nepotřebují žádné vnější dokumenty k tomu, aby uvěřili, že Kristus je reálnou bytostí, a že je skutečně zde - živá, čistá, vyzařující substanciální Láska, Světlo všech věků, dech, tep a rytmus kosmu, a Život života.

* 

V budoucnu nastanou podle vhledů zasvěcenců ještě dvě další, vyšší zjevení Krista, až k tomu bude lidstvo připraveno; ta se však zatím vymykají veškeré naší představivosti, a nenastanou dříve, než po uplynutí alespoň tří dalších tisíciletí. Jako bylo první zjevení spojeno s fyzickým tělem a vnímáním fyzickými smysly, je druhé zjevení spojeno s tělem životních sil, tělem éterickým. Vzhledem k tomu, že má člověk ještě duševní, astrální tělo, a také své Já, budou dvě další zjevení v určité souvislosti s těmito schránami. 

Až díky poslednímu zjevení Krista jako Pravzoru Světového Já, díky němuž bude lidstvo dnes nepředstavitelným způsobem skutečně christianizované, a bude tak ve svých vzájemných vztazích uspořádáno tak, aby bylo živým obrazem hvězdného světa, dosáhneme předběžného vývojového cíle, jenž nám byl Boží prozřetelností stanoven. (Poukazem na to je pravé Kristovo jméno - Já jsem.)

* 

Ano, opravdu dnes záleží na každé naší myšlence. Na tom, jaké city a pocity budeme živit. A především na našich každodenních rozhodnutích a činech, a to i na těch nejmenších a zdánlivě bezvýznamných. Každý čin utváří budoucnost, a jeho následky jsou vetkávány do přediva bytí i do živé kosmické paměti. Není pravdou, že nemůžeme nic změnit, neboť sebe i svět měníme v každém okamžiku už jen tím, že existujeme. Dokonce i naše nečinnost a nerozhodnost má na svět významný vliv, dlužno říct, že povětšinou negativní.

A malé, drobné skutky naplněné laskavostí, mírností a láskou k lidem, konané ve skrytu, které nečiníme proto, abychom živili svoji pýchu, usilovali o uznání nebo očekávali nějakou formu odměny, jsou často právě těmi, na nichž záleží nejvíc.

V každém okamžiku se v nejvlastnějším slova smyslu rozhodujeme, zda chceme spolupracovat na skutečně lepším světě, zda chceme umenšovat své špatné sklony, vlastnosti a zvyky, zda chceme dopomáhat ostatním lidem k tomu, aby stále více zářili... a nebo, zda chceme ze Země, svého života i života ostatních lidí dělat peklo. Nevidíme-li perspektivu lidského vývoje a jeho cíle, ztrácíme motivaci k vnitřní práci a ke konání dobra a zmocňuje se nás temnota. I poznání pravdy je totiž světlem - díky této souvislosti má génius našeho jazyka pojem "vysvětlovat", tedy šířit světlo z nitra ven. Poznání pravdy je totiž reálnou osvobozující a temnotu zahánějící silou.

Každý z nás moc dobře ví, jaké myšlenky, pocity i činy tvoří lepší svět, a jaké kladou vývoji k lásce a svobodě spíše překážky. 

K tomu není potřeba žádný manuál na lidskou duši, žádný podrobný návod. Stačí naslouchat svému svědomí a v každé situaci se snažit tvořivě rozhodovat tak, aby díky nám mohl svět prospívat. V životě nás nikdy nepotkají dvě stejné situace, v nichž by bylo možné se zachovat navlas stejně, proto se od nás v setkávání s vnějším světem žádá neustálá vnitřní tvořivá aktivita, kterou Rudolf Steiner nazval ve své Filosofii svobody morální fantazií. <5> Když se ohlédneme za tím, co jsme již vykonali, vždycky moc dobře víme, k čemu každý náš čin přispěl, budeme-li k sobě dostatečně upřímní. 

Na každém z nás záleží, neboť Kristus skutečně zemřel za nás za všechny, a Jeho bytost je neustále působící reálnou silou, zachraňující lidskou duši jako Vykupitel, Utěšitel a Pravzor Lásky. A jako Slunce svítí na všechny bez rozdílu, i On je v duchovním světě takovým Sluncem, zdrojem života, bezmezně milujícím každou duši. 

Čím více si budeme uvědomovat, čeho jsme součástí, tím více se v nás bude probouzet pocit takřka až kosmické zodpovědnosti za vše, čemu věnujeme svůj drahocenný čas zde na Zemi.

Děkuji, že můžeme. 

***

 

<1> Ke střídání duchů času viz např. dílo Emila Páleše - Angelologie dějin 1, 2, 3 - na webu autora sophia.sk, sekce Knihy
<2> Viz Rudolf Steiner: Spirituální pozadí zevního světa. Pád duchů temnoty, GA 177, nakl. Studium 2002
<3> Viz např. Pietro Archiati: Biografie jako umělecké dílo, nakl. Franesa 2018
<4> Viz Rudolf Steiner: Událost Kristova zjevení v éterném světě, GA 118, nakl. Studium 2010; a Sergej O. Prokofjev: Zjevení Krista v éterickém světě, nakl. Studium 2017
<5> Viz Rudolf Steiner: Filosofie svobody, GA 4, nakl. Fabula 2017

*** 

 Jako doplnění mého pohledu vřele doporučuji nádherné pojednání Karla Funka o Mariánství, impulsu, který je s Kristem a jeho působením od počátku nerozlučně spjat. Panna Maria, Matka Boží, nebeská Sofie, Filo-Sofie, a v moderní době i Anthropo-Sofie a Astro-Sofie, vyrůstají všechny ze stejného centra, bez nějž je Kristův impuls nemyslitelný. I ony mohou mohutně oslovit naši duši, otevřeme-li se jejich nebesko-pozemské čistotě s upřímným srdcem.

(doplněno 30. září 2025) 

* 

 

Krátká úvaha o válce a míru ve světle současného světového dění

Rusko se nyní v mnohém podobá předválečnému Německu, jen s tím rozdílem, že má přístup k mnohem ničivějším prostředkům (a to jak na materiální, tak duchovní úrovni). A čím větší budou sankce, čím víc mužů zemře ve zbytečné válce, čím víc budou tamní lidé chudí, umlácení a vymytí propagandou, čím víc bude Rusko zubožené, tím víc bude síla zvířete v Rusku růst. Roste s každou násilnou smrtí, s každým potěšením z mučení, s každou vědomě šířenou lží a manipulací, s každým černomagickým šamanským rituálem, s každou takovou událostí se víc a víc sytí silové pole, díky němuž mohou asurské bytosti (padlé bytosti o jednu úroveň mocnější než Archandělé a o dvě úrovně než Andělé), jejichž prostřednictvím Sorat dnes působí, zasahovat do dění na Zemi. 

 

Asurský vliv se projevuje individuálními, neorganizovanými, neočekávatelnými a spontánními výbuchy zla a destrukce, mimo jakékoliv oficiální i neoficiální struktury (ty operují na nižších úrovních zla, ahrimanské a luciferské). Je to tím, že asurské bytosti mají přímý přístup k nejvnitřnějšímu Já člověka; Ahriman (Satan) a Lucifer (Ďábel) musí působit na Já oklikou přes éterické, resp. astrální tělo člověka, tím pádem prostřednictvím organizovaného zla, a jejich vliv ještě není tak zhoubný, aby doslova zabíjel a trhal Já na kusy. 

 

Asura získává přístup k lidskému Já jen tehdy, propadne-li člověk oběma předcházejícím silám zla dostatečnou měrou. <1> A k tomu byly v Rusku bohužel vytvořeny v průběhu několika posledních desetiletí a staletí příhodné podmínky (podobně, jako na Blízkém východě a všude tam, kde lidské duše ničí radikální islám - zde má kořeny temné asurské mysterium tzv. terorismu, plně závislém na tom, že je lidské Já tak slabé, že mohou temné bytosti dočasně převzít nad lidskými schránami kontrolu, toto Já dočasně či trvale zadusit, a vykonat nějaký ohavný čin, o němž většinou správně soudíme, že by jej nebyl žádný člověk schopen vykonat).

 

* 

 

Řekl bych, že si ještě poměrně málo lidí uvědomuje, že z Ruska může přijít mnohem horší lavina destrukce, než se rozlila ve 20. století z Německa. Může přijít neobyčejně rychle. A ta nebude mít potenciál zničit jen kousek východní Evropy, ale Evropu celou. Je to další Soratův (Antikristův) pokus zničit rozvíjející se spiritualitu a Kristův impuls v srdci světa, v Evropě. (Dnes se rozvíjí křesťanský impuls dalece mimo rámec oficiálních církví a nelze jej redukovat do škatulky klasického náboženství - i např. biodynamický zemědělec nebo člen mírového ekologického hnutí je v nejhlubším slova smyslu křesťanem.) Že to duchovní mocnosti nedopustí? Na to bych se nespoléhal, oni za nás nemůžou již odpracovat všechno. Musí do jisté míry respektovat i naši pasivitu a nezájem. To je nutná karma vývoje ke svobodě. 

 

Evropa bude ale zničena Ruskem jen tehdy, rozvine-li se v ní dekadence natolik, že už nebude mít její existence v současné podobě žádný smysl. Bohové neničí nic bezdůvodně - příměrem zde budiž jakákoliv nemoc, kdy má narušení nebo zničení nějakého orgánu nebo části těla vždy hluboký smysl pro vývoj duše, byť leckdy z širšího hlediska vícero inkarnací. 

 

K tomu ještě důležitá poznámka. Mnoho spirituálních, esoterních či dokonce anthroposoficky orientovaných uskupení se opájí vizí vysoce duchovního Ruska, které je údajně na mnohem vyšší morální, mravní a já nevím jaké ještě úrovni, a otřesné činy Rusů donekonečna bagatelizuje, relativizuje či rovnou velebí ve jménu jakéhosi podivného vyššího dobra. Ne, milí přátelé, tyhle skupiny jsou nebezpečně mimo, a jsou to právě tito lidé, kteří by vás ruskému režimu bez váhání zaprodali a dívali se, jak vaše děti odvedou na převýchovu, vaši ženu znásilní a vás podrobí vysoce "duchovnímu" mučení a řezání končetin. 

 

Uvedená duchovní slepota pochází z pseudospirituální arogance a egoismu, nedostatku čistého lidství, lásky a schopnosti rozlišovat dobro a zlo. Kdo se upíná na "zaručenou anthroposofickou pravdu" - totiž, že Rusko bude vůdčím centrem šesté či sedmé poatlantské epochy (či věku Vodnáře/Kozoroha a podobně), si musí uvědomit, že tomu tak vůbec nemusí být, pokud Rusko v naplnění tohoto cíle selže. Budoucnost není vytesaná do kamene, ale je složena z více či méně pravděpodobných možností, ohraničených hranicemi karmy a milosti. A i kdyby tomu tak v budoucnu bylo, v žádném případě to neznamená, že dnes v Rusku tyto ideály žijí a působí, a že proto musíme být slepí ke zvěrstvům, která se odtamtud valí! (Už jen zběžný pohled na rozdílnost působení ukrajinské a ruské armády a styl jejich boje dokazuje, na jaké straně působí síly zla intenzivněji.) Uvedená slepota totiž znamená, že jsme pravděpodobně slepí i vůči vlastním sklonům ke zlu.

 

Zdá se, že kvality, které se ve fanaticky poblouzněných, Rusko nekriticky velebících kruzích, přisuzují současnému či budoucímu Rusku, se spíše pod nesmírným tlakem sil Antikrista rozvíjejí mezi obyčejnými, prostými lidmi na Ukrajině. (To platí v menší míře samozřejmě také pro utlačované, prosté lidi v Rusku, kteří nepodlehli tamní propagandě a nepodporují svými myšlenkami a činy válečné běsnění. Ti ovšem netrpí pod tak extrémní vahou zla jako lidé na Ukrajině.) Ve všech příčetných duchovních směrech se odjakživa vědělo, že lidská duše rozvíjí ty nejvyšší ctnosti právě tváří v tvář nemoci, smrti, utrpení, příkoří a zlu. 

 

Nebude-li Ukrajina zcela zničena, povstanou v budoucnu právě na tomto těžce zkoušeném území síly, patřící svou podstatou již do následující šesté poatlantské epochy, věku Vodnáře, který podle přímých vhledů zasvěcenců začne přibližně v 36. století po Kr. <2> Není náhodné, že Sv. Michael je z duchovního hlediska považovaný za patrona a ochránce hlavního města, Kyjeva. (Viz např. zde.)

 

* 

 

Válka ve světě není možná bez nevyřešeného latentního konfliktu v lidských nitrech, duších. Pokud na vnitřní úrovni realizuji do určité míry alchymickou zlatou střední cestu, rozhostí se v mé duši aktivní, tvořivá mírnost (viz tarotovou kartu Mírnosti). To je z okultního pohledu realizace míru v duši. S takovou kvalitou duše, získanou poctivým překonáváním překážek, je pro člověka již nemožné účastnit se v jakékoliv formě válečného běsnění. Prostě to "v sobě" už nemáme, nepotřebujeme si ze sebe nic vybíjet a měnit svět v chaos, aby odrážel chaos v našem nitru. Naopak, působíme se sílící přítomností pravzoru Mírnosti na tišení agrese ve svém okolí. To je jedním z cílů, kterého by mělo určité množství lidí na Zemi dosáhnout, chceme-li žít ve světě, v němž bude možné normálně žít a rozvíjet svůj potenciál. Uvedená práce na sobě je potřeba, neboť jsme již ve fázi vývoje, kdy pouhými vnějšími opatřeními na materiální úrovni nelze dosáhnout uspokojivého řešení - ostatně události posledních pár let to zhusta dokazují. Čím více vnějších opatření, tím více chaosu. Okolní svět začíná více a více zrcadlit reálný stav našich duší. A to nejde okecat.

 

 

 "Rudolf Steiner po první světové válce řekl, že je zde jedno veliké nebezpečí. Lidé, kteří se věnují duchovní práci, se stávají viditelnými pro odpůrčí síly. Když se člověk otevře, odpůrčí síly mají větší možnost zasáhnout. Proto Rudolf Steiner řekl: 'Tato válka neskončí, dokud každý z nás ve svém vlastním srdci neuvidíme svou vnitřní válku.' Každá válka ve světě je nepřiznáním si své vlastní, vnitřní války. Když vstupujeme do svého vlastního nitra, vidíme, že často nejsme s to zvládat své vlastní duševní síly. Pokud si to uvědomím, nebudu hledat v druhých své nepřátele.

Jestliže si přiznáme svůj vnitřní spor, spor ve své vlastní duši, nebudeme ho promítat do druhých lidí a vytváříme kulturu míru. Kultura míru ovšem neznamená, že se člověk rozplývá v lásce, ale že vytváří aktivní kulturu míru vyřešením konfliktu v sobě. Tak se můžeme účastnit osudu světa. Každý je zván, aby přispěl svým dílem." <3>

*

Čím více se s Ním - Kosmickým Slovem, Logem, Utěšitelem, Vykupitelem, Léčitelem a Pravzorem Lásky - budeme propojovat, čím více si s Jeho pomocí dovolíme uspořádat, vyčistit a prosvětlit naše nitro, a čím více mu dovolíme inspirovat naše jednání, cit i myšlenky, tím bude Soratův vliv oslabovat, až přestane mít sílu působit jako magické ohnisko destrukce (z něhož čerpají lidé typu Solovjov, Putin). Každá čistá myšlenka, každý upřímný cit a každá láskyplná modlitba se počítá. Modlím se za to, abychom si to co nejčastěji uvědomovali a chovali se podle toho. Věřím, že to zvládneme.

 

*** 

 

 

<1> k tomu viz např. Sergej O. Prokofjev - Setkání se zlem a jeho přemožení v duchovní vědě. Základní kámen dobra, nakl. Studium 2012 

 

<2> Začátky nových epoch nekorespondují se vstupy jarního bodu Slunce do příslušných siderických znamení ekválního babylonského zodiaku, ale jsou zpožděny o cyklus otáčení pentagramu Venuše, který trvá 1.199 let. To je doba potřebná k tomu, aby duchové třetí hierarchie "snesli" k Zemi přepracovaný kosmický impuls příslušného siderického znamení. K tomu viz knihu Roberta Powella - Hermetická astrologie a reinkarnace, str. 27-32. Současné New Age "věky Vodnáře", jichž je na vyšší desítky, pramení z nepochopení a misinterpretace těchto cyklů a z vnějškového zaměňování věku Vodnáře a konce Kali-jugy, který nastal v roce 1899.

<3> citováno z knihy Paula Mackaye Rytmy Základního kamene, nakl. Fabula 2002. V souvislosti s uvedeným citátem je dobré si uvědomit, že ten, kdo v čistém a upřímném smyslu usiluje o duchovní vývoj, by neměl podlehnout pocitu, že je něco víc, než ostatní - to je jen luciferská pýcha, která ničí lásku v srdci. Duchovně usilující lidé nejsou něčím víc, ne - jediné, čeho by měli mít mnohem víc, než ostatní, je pocit vážné a hluboké zodpovědnosti za vývoj světa. Ten jim budiž kompasem pro všechno jejich jednání.

Aktualizováno 22.9.2025 - doplněn citát Paula Mackaye a poznámka č. 3