Z pohledu prožívající duše je nejtemnější dobou roku období od Samhainu do zimního slunovratu. Jde o období největších zkoušek a čas, kdy máme příležitost zakoušet stupňující se stav opuštěnosti od božského vedení a poznat karmu vývoje ke svobodě.
V průběhu čtyř adventních týdnů se intenzita zkoušek a opuštěnosti stupňuje na maximum. Přípravou na adventní dobu je ale v širším smyslu Samhain. Na názvu zas tak moc nezáleží, pokud víme, že jde o mezidobí (zhruba až tří dnů), kdy je kolo roku stejně daleko od podzimní rovnodennosti i zimního slunovratu.
Říkávalo se, že kolem svátku Dušiček umírá sluneční bůh, jehož znovuzrození poté nastává ve vánočním čase, tři dny po zimním slunovratu. Tento obrazný, imaginativní poukaz na smrt slunečního boha je velmi silným, hlubokým zpodobením toho, jakým způsobem je kolo roku v druhé půli podzimu bytostně propojeno s osudy lidské duše při její pozemské pouti. Má velký význam, že sluneční bůh je mrtev po tak dlouhou dobu - i proto se s jistým oprávněním dá umístit konec roku do této doby, jak to činili například staří Keltové. Samhain je totiž v určitém smyslu opravdu branou do říše smrti a zla, kde slunce nesvítí. A pouť touto říší musí každoročně vykonat každá duše, ať si to ve svém běžném vědomí uvědomuje, či nikoliv.
Druhá polovina podzimu je v přírodě již ve znamení vlády sil odumírání, rozkladu, hniloby, a stahujícího chladu. Po slunečních procesech zrání a sládnutí pozdního léta se misky vah převáží (zhruba v době signované přechodem od tropických Vah ke Štírovi) a vše spěje bez vlády slunečního boha vstříc neodvratné smrti - vše kromě toho, co si v sobě dokáže uchovat semenné, zárodečné síly, z nichž povstane život dalšího roku. Jen to, co v sobě obsahuje niterné síly života, je s to odolat rozpoutané Nepřívětivosti. I silný podzimní vítr jako by v sobě smutně nesl předzvěst umírání.
Doba, kdy je sluneční bůh mrtev, je vedle své nadějeplnosti (neboť tušení, že nejde o smrt trvalou, je nesmazatelným a nezcizitelným vlastnictvím každé lidské duše) rovněž i varováním - budeš-li bezmyšlenkovitě následovat zevní projev kola roku v této době, zemřeš také, avšak bez naděje na věčný život, a bude ti hrozit druhá smrt. Přírodou zní dávné mysterijní varování: Střez se před zlem!
Směrem od Dušiček ke slunovratu sílí tlak zla. Doráží na nás z nitra na desítky, ba stovky způsobů. Pod tímto tlakem je duše stupňujícími se zkouškami nucena ke zvědomování, k vnitřní aktivitě, aby se z letní ukolébanosti, bujarosti a rozjařenosti mohla probudit a dozrát k tichému, vědomému prožitku půlnočního Slunce o Vánocích, a mohla být jeho hřejivou milostí uchráněna od druhé smrti (trvalého bezvědomí v duchovním světě).
Prožitek půlnočního Slunce pak otevírá bránu k pravé, nezničitelné, substanciální světové naději. Tato naděje pro nás pak není již jen temným tušením kdesi v hlubinách duše, ale základním kamenem i cílem všech cyklů a koloběhů, jimiž naše duše pod vedením Ducha putují. Cesta k ní však vede právě říší smrti a zla, kde nejsou žádné zkratky. Projít lze jen tehdy, máme-li dostatek oleje ve své lampě.
*
Tři dny po zimním slunovratu jsou již časem posvátného, živého ticha. Démoni ztichnou a jakoby se zastaví. Zlo čeká se zatajeným dechem, neboť i ono ví. Země prochází nejhlubší zádrží dechu. Co je pro nás vzduchem, je pro Zemi živý duchovní obsah (substance a silové působení) hvězdného světa, souznění dvanáctera tvořivých sil, z nichž bylo vše stvořeno - vysloveno, vyzpíváno. Tím, že si tyto síly v sobě každoročně na krátkou dobu podrží, je přivedena zase o kousek dále k produchovnění. Dávné Slovo, Zpěv a Harmonie Sfér, totiž nikdy nepřestaly znít.
Večer 24. prosince již kanou proudy éterického rajského světla do přírody i duší lidí. Zažehnuto jest. Vše se niterně rozzáří mohutným měkkým světlem a vnitřní temnota poslušně ustupuje. Dalo by se říci, že lze v této době spoluprožít mohutný kosmicko-zemský exorcismus, jehož mikrokosmickým obrazem je oživení a dočasné přemožení usmrcujících procesů našeho těla vdechnutým kyslíkem.
Vše, co nám mohl dát minulý vývoj, se v nejčistší podobě projevuje na Štědrý večer. Můžeme zakusit božskou, kosmickou štědrost a lásku, z jejíž náruče jsme povstali, a díky níž bylo vše stvořeno. Pravzor nesobeckého, obětiplného obdarování je nám v předvečer prvního svátku vánočního nejblíže. Zároveň si můžeme vzpomenout na přelom věků, kdy se rajské andělské světlo, pohnuté tou nejvyšší myslitelnou láskou k lidstvu, rozhodlo vtělit, a přinést tak spásu, záchranu a vykoupení nejen celému lidstvu, ale i všem přírodním říším, Zemi, i celé sluneční soustavě. Každý rok v temnotě nejhlubší zimní noci, jakkoli se to může zdát zvláštní, se tento proces opakuje, více a více se k nám blíží a znovu a znovu klepe na dvířka našich duší. Otevřeme mu?
*
Mary Southard - Vesmírné zrození (zdroj)
*
Za to, že můžeme každoročně prožívat zrození lásky Ježíše (o Štědrém večeru) i Krista (o svátku Epifanias 6. ledna) v pozemském prostoru, vděčíme oddané podzimní práci Michaela a jeho zástupů, odehrávající se v jistém smyslu už od srpna, nejmohutněji pak v době po Michaelově svátku 29. září. Michael svým světelným mečem pročišťuje mentální atmosféru Země i zemské hlubiny, aby byla Země v půlnoční hodině roku duchovně čirá. Jen v čisté, produchovněné Zemi, se může odehrát mysterium zrození Ježíše i Krista.
Totéž platí pro naše nitro - žádá se po nás, abychom světelnými šípy Michaelovými (v podstatě jasným, pokorným a moudrostiplným sebepoznáním a sebevládou) postupně přemáhali, spoutávali, projasňovali a proměňovali dračí síly stoupající z dosud nevědomých hlubin našich niter, kde bují smrtelně jedovaté nespoutané pudy, žádosti, vášně a sobecká přání, hrozící, že naši duši sežerou a zničí, nebo přinejmenším zatemní její vědomí tak, aby se nedokázala vzchopit k prožívání dějů, odehrávajících se v půlnoční hodině roku.
Jen do té míry, do jaké se nám podařilo s pomocí Michaelova meče v tomto boji zvítězit, jsme schopni vědomě spoluprožívat posvátné mysterium Vánoc - a nejen Vánoc, ale i celé další vzestupné poloviny roku (Epifanias, Velikonoc, Nanebevstoupení, Svatoduší a Svatojaní). Neobstojíme-li, je pro nás mysterium celé vzestupné poloviny roku uzavřeno a naše duše ho prožívá - nutno říct, že pro naše dobro - zatím pod prahem bdělého vědomí. Další příležitost k sebeočistě a sebevládě ze sil spiritualizované inteligence a myšlení se nám otevře opět v další sestupné půli roku. Důležitým esoterickým aspektem podzimu je, že se pro nás může stát prvním stupněm zasvěcení, který nelze vynechat, přeskočit ani obejít.
*
Jen v Michaelovou činností posvěcené Zemi se může následně odvíjet posvátné semenné mysterium dvanácti svatých nocí, kdy je dvanáct univerzálních makrokosmických tvořivých sil duchovně přítomno v Zemi a způsobuje tu jakousi vnitřní sebe-podobu, sebe-zrcadlení, díky čemuž je může i duch Země vědomě prožívat. Každá noc patří jedné z dvanácti sil a třináctá jejich souladu (souzvuku) na vyšším stupni.
Z výšin vesmíru se v tuto dobu sklene světelný most, po němž sestupují do temnot země všechny andělské zástupy i sama Trojjedinost Boží. Jejich moudré a láskyplné působení proměňuje Zemi (tedy nejen její fyzické tělo, ale i éterickou a astrální schránu a rovněž i její Já), aby se každým rokem stávala dokonalejší a propojenější s hvězdným zvěrokruhem, a postoupila zase o krůček dále z planetárního k hvězdnému bytí. Ano, od přelomu věků se Země stává Sluncem. Vnitřní podobu tohoto procesu lze vnímat o Vánocích, vnější pak o Svatojaní. (Nejvlastnějším centrem jsou zde však Velikonoce, kdy se to, co se duchovně zrodilo o Vánocích, spojuje se Zemí až do jejího fyzického těla, a tím jej postupně proměňuje.)
Přítomnost duchovní substance z dvanáctera postupně se otevírajících a zavírajících kosmických bran objímá naše bytosti a umožňuje jim dále žít a být. Můžeme tak meditativně spoluprožívat jejich působení v hloubi bytosti Země, která je sem snesla z letních výšin, v pořadí od Ryb k Beranu, od Ježíše ke Kristu. Pořadí zodiakálních archetypů zde odpovídá zpětnému pohybu jarního bodu zvěrokruhem, neboť jsme v oblasti vzpomínky, kde čas plyne opačným směrem (oproti pouti Slunce zvěrokruhem v rámci ročního koloběhu).
Vzpomínka na pravzor archetypu Ryb ožívá v nitru Země první svatou noc. Ta je ještě spojena s člověkem a lidstvem jako takovým; počínaje Vodnářem pak stoupáme po nebeském žebříku počínaje hierarchií Andělů, strážných duchů lidí, stále výš. (Jako doplnění zde budiž řečeno, že v adventním čase se již vánoční světlo tiše rozzařuje, přes hustý závoj temnoty ale takřka nevnímatelně, proto se nám jeví advent skutečně jako doba největší temnoty, především ale díky zkouškám, jimiž naše duše prochází. První týden se světlo rozlévá v říši nerostů, což v dalších týdnech pokračuje v říši rostlin a zvířat až k říši lidí.)
Devatero andělských kůrů - Andělé, Archandělé, Prapočátky, Exusiai, Dynameis, Kyriotetes, Trůnové, Cherubíni a Serafíni - propaluje bytost Země devaterem úrovní své tiché moudrosti i lásky, pod vedením Slunce Světů, Krista. Jedenáctá noc hoří již nadhierarchickým působením Ducha Svatého. Dvanáctá noc září dotekem čistého Kristova impulsu, Beránka Božího, Světové Lásky, ovšem ještě v jeho zodiakálním aspektu. Třináctá noc pak uzavírá a korunuje celé vánoční období, a je branou, z níž povstává bytí dalšího roku. Tajemným způsobem souvisí s křtem v Jordánu, kdy Kristova bytost sestoupila z tvořivého zřídla makrokosmu, kde prodlévá Trojice Boží, do temnoty Země ku spáse všech lidí dobré vůle.
Kristova bytost v sobě obsahuje všech dvanáct sil v harmonickém souladu, či vyšší jednotě - její pravá podstata je již nad hvězdným světem i zvěrokruhem, a Země tak o Epifanii zažívá vždy znovu skutečný dotek tvořivé, láskyplné a obětující se věčnosti. (Sféra Otce se nachází již mimo roční koloběh - je sama zdrojem, z níž rok povstává - nikdo však nepřichází k Otci jinak než skrze Krista, neboť On a Otec jedno jsou.)
Uvedená souvislost Krista s dvanáctou i třináctou nocí by nás neměla mást - jedná se zde o dvojí aspekt Jeho působení, kdy o dvanácté noci působí z nejvyššího znamení Berana, jehož branou kdysi sestoupil do našeho kosmu; o třinácté noci pak z čistě nadzodiakálního, nadhierarchického aspektu Otce (který je základem, věčnou inspirací a pravzorem celého zvěrokruhu i sluneční soustavy), s nímž je zde Jedním. Uvědomme si také, že i jedenáctá noc je rovněž pod vlivem Krista, neboť je to On, kdo přišel křtít ohněm Ducha Svatého.
*
Co se prostřednictvím tohoto dvanácterého působení připraví, jako dvanáct zlatých semínek, roste, kvete a nese plody v průběhu dalšího běhu roku - každý měsíc (zde máme na mysli lunární měsíce, neboť doba dvanácti či třinácti svatých nocí vánočních je duchovním nitrem běhu roku a je tudíž z vnějšího ročního koloběhu ve výše naznačeném smyslu vyjmuta) dojde k rozvinutí impulsu jednoho ze dvanácti semínek a projeví se v jeho duchovní atmosféře, tvářnosti přírody, našich prožitcích, myšlenkách i mezilidských vztazích. Budeme-li pozorovat další běh roku, rozčleněný do dvanácterosti vždy od 6. ledna do 24. prosince z tohoto hlediska, můžeme začít ponenáhlu rozeznávat tisíce vnějších projevů sil, které jsme mohli niterně, srdečně prožívat ve vánočním čase.
Impuls třinácté svaté noci je v určitém smyslu géniem celého roku. Je v podobné souvislosti s celým rokem, jako každá z dvanácti svatých nocí s jedním měsícem. Na jedno otočení kola roku můžeme tedy nahlížet jako na skutečnou živou, vědomou bytost, jejímž projevem jsou všechny přírodní děje, odehrávající se v jeho rámci. Starý rok v duchovním smyslu končí 24. prosince, a nový začíná po třinácté svaté noci, 6. ledna. A právě zrození bytosti nového roku z nejčistší substance světové Lásky, se nám může stát cestou k prožití pravé světové Naděje.
*
Nechť v nás postupné pronikání do tajemného dění ročního koloběhu zažehne posvátnou vděčnost za každý prožitek, za každou zkoušku, těžkost i nesnáz... a také za to, že lze jít Cestou duše jedinečným, neopakovatelným způsobem, jenž je vždy moudře začleňován do pulzujícího, vířícího a láskyplného oceánu vesmírného bytí.
***
- Zpracováno díky inspiraci z duchovní vědy (Anthroposofie) Rudolfa Steinera, a knih Sergeje O. Prokofjeva (Roční koloběh jako zasvěcovací cesta k prožívání Kristovy bytosti), Emila Bocka (Kruh ročních svátků) a Karla Funka (Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků).
