Imprese z jeskyní. Vápenec, Ahriman a věčná smrt

 Už když se přiblížím ke vstupu do jeskyně, dýchne na mě intenzivní chlad, přemáhající to příjemné venkovní teplo - to jako by plaše utíkalo kamsi pryč, zanechávajíc mě napospas té věčné podzemní zimě. Jak postupuji dále, mizí sluneční světlo a s ním všechna svěží zeleň, až zůstane pouze mrtvá chladná tma, nehybnost a klid. Vlhký chlad mi prostupuje až do morku kostí - až příliš rychle - a svírá mne zevnitř. Uvědomuji si, že podstata mých kostí je nyní všude kolem mne. Až téměř dokonalá mrtvost jeskynních prostor je narušována pouze vytrvalým kapáním mrtvé vody, a občasným netopýřím zašustěním. 

Jen umělé, mrtvé světlo se sem s lidským pokrokem dostalo, a je to jediné světlo, které zde může svítit po dobu delší než pár hodin; pár hodin, po kterých by dohasl oheň i té největší louče prvních průzkumných výprav.

Dojem, vyvolaný útrobami jeskyně, je v něčem podobný hřbitovu, a přece je ještě jiný.
Obklopuje mne všudypřítomná smrt. Cítím ji z tíživého chladu, z nepřítomnosti jakéhokoliv závanu vzduchu, jako by vzduch byl skoro již mrtvou vodou, kterou je zcela prosycen. Slunce jako by zde přestalo existovat, a kdo zde stráví dobu delší než je zdrávo, začne o jeho existenci pochybovat. Nepřítomnost světla mne vrhá zpět do doby dětství lidstva, kdy bylo světlo pouze příslibem budoucnosti, ale také do temné budoucnosti, ve které lidstvo dary světla dávno zavrhlo, a tak se odsoudilo k věčné smrti. 

Jediný dojem života zde vyvolává kapající voda, tlačící se skrz vápencové skály a nasávající do sebe jejich podstatu. Jen díky ní zde existuje jakási zmrtvělá karikatura života - nepostřehnutelně pomalým tempem rostoucí krápníkové útvary, které by každou jeskyni za miliony let zaplnily vápencovými usazeninami.  

Jeskynní systémy jsou pozemským královstvím, kde takřka neomezeně kraluje Ahriman. Jeskynní světy jsou pokřivenými zrcadly života. Živý růst je zde nahrazen jeho mrtvolou, narůstáním vápencových nádorů, jež zde zanechává protékající voda, posel života, který v sobě tady dole už žádný život nemá. Krápníky jsou karikaturou živých tvorů, sražených do falešné iluze věčnosti - krápník může růst tisíce let; je ale pořád stejně mrtvý a bez života, a stejně se nakonec rozpadne v prach, jako vše, podléhající časnosti. Zdání života mu dává jen voda, jež jím protéká. Přestane-li jím protékat, zastaví se jeho růst a on zde zůstane jako němý svědek vzdoro-věčnosti, o niž Ahriman tak moc usiluje. Všudypřítomná tíže, zarývající se mi do těla, hrozí, že mne přemůže. Chlad do mne prostupuje zvenčí, a po čase jako by vystupoval i z mého nitra - poznávám zde podstatu nejen svých kostí a chladné nenávisti v nich uložené, ale také podstatu chladných, mrtvých, přísně logických myšlenek, nemajících v sobě ani kapku tepla lásky. V jeskyních tak mohu velmi intenzivně prožít podstatu mrtvých materialistických myšlenek, a jejich vnějších účinků. Takto vypadá nitro člověka, který zapomněl na Boha a postavil do středu své víry a svého uctívání pouhou temnou mrtvolu - hmotu. Místo oblohy jsou nade mnou stovky metrů skály, a Slunce, Měsíc i hvězdy nahrazeny absolutní tmou. Svírá mne beznaděj, a jedinou vnější oporou mi je hmat, případně mrtvé ahrimanské elektrické světlo. Toto světlo, pocházející z umírajícího a rozpadajícího se světelného éteru (elektřiny), působí mohutnou materializující silou; na člověka působí tak, že ten snáze propadá ahrimanským svodům.

V zimě je zesílené ahrimanské působení i na povrchu Země, tam se ale rytmicky střídá s druhým extrémem, luciferstvím prostoupeným létem (kdy je ahrimanství sražené pod povrch Země), a tak na povrchu Země panuje dynamická rovnováha umožňující život v celé jeho barevné nádheře. A i v té nejkrutější zimě každý den vyjde Slunce a zalije krajinu živým světlem, byť v zimě zbaveným plodících sil.
V jeskynním podzemí je ale zima věčná, zbavená svého rytmicky vyvažujícího letního protipólu, přístupu slunečního světla, i neustávající pohyblivosti počasí. Jen voda, plně prostoupená tíží Země, věčně kape a zanechává zde ozvěnu života, k němuž Ahriman ztratil přístup.

Pokaždé na jaře se Ahriman snaží oduševnit masu pozemského vápence astrálními silami, a pokaždé jsou jeho naděje zmařeny.* Cílem této jeho snahy je postupné rozpuštění lidských těl do vápencové masy (fyzických do vápence, éterických do vody jím protékající) tak, aby tato těla zůstala navěky vázána na jeho pozemské království, království živlů vody a země, tak, aby se z lidského pokolení staly mrtvé krápníkové mumie, navěky uvězněné ve falešné, mrtvě chladné a od Boha zcela odpojené iluzi věčnosti. Duše, spojené s takovýmito fyzicko-éterickými krápníkovými útvary, nezdravým způsobem produševněnými ahrimanskou astralitou, by zcela ztratily přístup k duchovnímu světu a byly by navěky svázané s ahrimanskou částí Země. Cesta k jejich bohy určenému cíli by tak byla navždy ztracena.

Vápenec jako substance má k ahrimanským silám nejblíže, a proto i staří lidé více či méně s postupujícím věkem vápenatí zevnitř. Co zvápenatí, ztratí pružnost a stane se suchým a křehkým - tedy ahrimanským. Podobně suchý a křehký je i způsob myšlení v materialistické temnotě uvězněných lidských myslí. 

Všimněme si na tomto místě ještě protikladnosti vápence a křemene, které jsou sedlinou kosmických sil působících z protikladných souhvězdí Vah (vápenec) a Berana (křemen). Křemenný proces působí utvářející silou z okruhu ke středu, z vnějšku do nitra. Proto je do nejvyšší míry oživující. Vše kulovité v kosmu vděčí za svůj tvar křemennému kosmickému procesu, modelujícímu kouli (resp. její vnější formu) zvenčí. Křemičité substance a minerály mají velice silou afinitu k vodě, kdežto vápenec je až do morku kostí proniknutý vysušující, sklerotizující tendencí. Jestliže křemík působí dostředivě z okruhu, pak vápenec působí odstředivě, vyplňujíc formu z centra k periferii, a je proto nejsilnějším možným způsobem svázaný se silami samotné Země.**

Proto, chceš-li poznat jeden z nejsilnějších přírodních projevů bytostné podstaty Ahrimana, vydej se do nitra jeskyní...

---

* viz např. Rudolf Steiner - Imaginace ročních dob - kapitola Velikonoční imaginace
** viz např. Rudolf Hauschka - Člověk a substance - kapitola o vápníku a křemíku