Dnešní úvahou se pokusím podívat na vývoj lidstva z pohledu, který přede mě začal v posledních pár letech předstupovat se stále větší intenzitou.
Odjakživa mě zajímaly - a pořád zajímají - nejrůznější duchovní směry a z nich pocházející tradice, ať už vázané na určitou kulturu, národ, kmen, časové období nebo nějaký určitý náhled na fungování světa. Jejich pestrost je ohromující, když si uvědomíme, kolik jich již nenávratně zaniklo bez zanechání jakýchkoliv písemných a jinak hmatatelných pozůstatků.
*
Postmoderní doba 21. století je mimo jiné charakteristická tím, že se lidé ve více či méně vědomé snaze najít a znovuvybudovat vztah k duchovním základům světa velmi často vracejí k moudrosti, ukryté v tom, co můžeme shrnout pod pojmem spirituální tradice, a z ní pocházející zvyky a rituály. Doslova renesanci zažívají nejrůznější duchovní směry, v nichž se lidé snaží najít mnohdy již ztracený smysl - ať už jde o severské či jiné pohanství, různé formy šamanismu, druidství, americké indiánství, různé duchovní tradice domorodých kmenů napříč světem, východní spirituální nauky, jógová praxe, zen, gnóze, svobodné zednářství, jezuitismus, slovanské tradice založené na pohanství, židovství, islám, předkřesťanská náboženství (buddhismus, hinduismus apod.)
Často vznikají jejich novodobé mutace, jako například novopohanství, wicca, moderní jógová praxe, bojová umění vycházející z dávné vědomé práce s tělem a dechem, sexualizovaná tantra, novobuddhismus... což se všechno velmi často eklekticky slévá a mixuje v New Age koktejlu (kde do nich proudí zhoubný jed channelingu, mediumismu, věštění z čar na dlani a čajových lístků, zneužívání psychedelik a jiných látek násilně měnících vědomí, automatické kresby, časopisové astrologie, spiritismu, exopolitiky a dalších často velmi pochybných směrů prolnutých s dezinformacemi tajných služeb, vydestilovaných až do posedlosti zlem nebo přinejmenším čirou fantazií a výmysly bez jakéhokoliv reálného podkladu). Tradicí jsou ale dnes i například zmechanizované rituální úkony a praxe většiny křesťanských církví - římskokatolické, protestantské, pravoslavné i velké řady menších a málo známých.
Aniž bychom se pouštěli do jejich rozsáhlého srovnávání, při hlubším a pečlivém zkoumání můžeme nabýt dojmu, že v dnešní době už vlastně žádná z nich není tím, čím byla v době svého největšího rozkvětu. A to z jednoho podstatného důvodu: chceme-li se totiž zabývat jakýmkoliv z uvedených směrů, stačí pro to dnes jedna jediná věc - svobodně se pro to rozhodnout. To je pro moderní dobu charakteristické a pro nás velmi důležité, neboť čím více jdeme dále do minulosti, tím méně bylo něco takového možné.
*
Každý spirituální směr, který určitým způsobem přešel a ustrnul do formy tradice, zvyku, obyčeje a rituálu bez vědomí o jeho pravé podstatě, je na své životní křivce již ve fázi sestupu - dekadence, odplývání a smrti. V době svého rozkvětu totiž nikdy nešlo o pouhou módní záležitost, kterou mohli lidé pěstovat jako nedělní zábavu nebo "koníček" ve svém volném čase, a rozhodně nebylo možné pěstovat jich více najednou. Šlo o způsob života, který od základu prostupoval celou komunitu či společnost a určoval způsob vykonávání často i těch nejjednodušších činností. Lidé v něm žili cele, bezvýhradně, do jisté míry naivně a celou svou bytostí (což se postupem času začalo vytrácet a slábnout). Postoj ke světu, způsob komunikace s duchovním světem, organizace obřadů, slavností, rituálů, to vše bylo jedinci jaksi vnuceno okolím zvenčí. Děti byly odmala vychovávány ve všem, co k určitému směru patřilo, s jakousi nenucenou samozřejmostí. Málokdo si mohl vybrat, zda se bude toho všeho účastnit, nebo nikoliv. Od narození až do smrti určoval ten který duchovní směr podstatnou měrou způsob života všech lidí, a to dokonce až za práh smrti. Obepínal je jako jakási schrána, v níž žilo celé společenství, a vystoupení z ní bylo buď nemožné, nebo se rovnalo prakticky jisté smrti, nebo přinejmenším vyloučení ze společnosti a ztrátě veškeré lidské hodnoty a důstojnosti v očích všech, kdo do této schrány patřili.
Dnes je pro nás velmi těžké si představit, že v dřívějších stadiích vývoje lidstva se nic, co dnes patří k těmto tradicím, nezpochybňovalo. Neexistovala žádná diskuse o tom, zda existuje Odin, Ahura Mazdao, Isis, Zeus, Quetzalcoatl nebo Indra. Nikdo se neptal, proč se zrovna tento rituál vykonává takhle, nebo jaký to má smysl, postavit chrám nebo oltář zrovna v takové formě a na tomto místě. Z mysterijních center kdysi živě proudilo vše, co určovalo způsob života lidí, a co postupně vykrystalizovalo jako duchovní směry, náboženství a tradice. Můžeme si to celé představit zhruba podobně, jako když dítěti určují mantinely jeho rodiče - do té doby, dokud je nesamostatné a potřebuje vnější vedení, aby vůbec mohlo žít a dozrát k samostatnosti.
Čím dále jdeme do minulosti, tím méně bylo lidstvo individualizované a více žilo v něčem, co by se dalo nazvat skupinovou duševností. Individualita nebyla podstatná; důležitá byla příslušnost ke skupinové duši, jejímž vnějším projevem byla právě určitá forma rituálů, ošacení, architektury, umění, zkrátka celého způsobu života. Tradicí se to stalo až poté, co lidé vývojově pokročili natolik, aby mohli nad takovou tradici vystoupit (získat od ní odstup). <1>
Dokud bylo lidstvo vývojově ještě v dětském věku, potřebovalo vedení ve formě nejrůznějších směrů, které byly vždy utvářeny výše vyvinutými individualitami, potažmo duchovními bytostmi, pečujícími o správný vývoj lidstva. Skrze dávné zasvěcence doslova promlouvali bohové. Na tom, že těchto směrů se v historii lidstva vystřídalo na stovky, ba tisíce, není nic, co by zmenšovalo jejich význam nebo hloubku, nebo co by nás opravňovalo stavět jedno nad druhé, či se tomu zpětně vysmívat jako naivním pověrám. Všechny měly v určitém čase a místě své hluboké opodstatnění, význam a smysl. Ano, je skutečně podstatné, že vždy jen v určitém čase a místě - neboť v jiném čase a místě se stávají škodlivými. Pozůstatky některých z nich přetrvaly do dnešní doby podobně, jako trosky starých chrámů i hliněných misek.
To, co se v dnešní době takto oživuje, však není nic jiného, než rozbité hliněné misky s nápisy, jejichž jazyku nerozumíme, a jejichž obsah už dávno zetlel a roznesly jej písky času.
Ano, i na těchto zbytcích lze postavit z materiálního hlediska úspěšný byznys a stát se moderním duchovním influencerem, to ale vyprázdněnost těchto tradic jen potvrzuje.
Dnes totiž není možné být v pravém slova smyslu člověkem a být součástí starých skupinových duší. Dříve individuace neexistovala, podobně, jako ji dnes nemají zvířata - ta jsou i dnes jen články skupinové duše, sídlící v astrálním světě, která je jejich řídícím géniem, čímž je znemožněna jejich plná samostatnost. Nedá se říct, že by naši předkové byli na zvířecím stupni, ale šlo o srovnatelný stav vědomí, samozřejmě na vyšší úrovni.
Doba bezmyšlenkovitého přejímání tradic skončila. Dnes je v pořádku se ptát, přemýšlet o věcech a chtít vědět, proč. Určujícím vývojovým proudem je totiž zhruba od 15. století, kdy započala epocha (věk) Ryb, stále mohutnější rozvoj individuality, sebevědomí a svobody, s postupem času stále více nabývající na intenzitě. <2>
*
Dalo by se říci, že 21. století je svědkem marného úsilí o znovuoživení prakticky jakékoliv tradice, jejíž zbytky se ještě zachovaly, a redukce existujících tradic do formy povrchní zábavy, životního stylu nebo sektářství. Návrat ke starým tradicím je často jen snahou najít nějaký pevný bod v životě, nějakou duševně-duchovní jistotu, domov, jako obranu před okolním, stále vzrůstajícím chaosem.
Toto úsilí je ale ve své podstatě marné, a pro lidskou duši škodlivé, a to zejména od doby tzv. odkouzlení světa, jež nebylo ve své podstatě ničím jiným, než zdravým symptomem pokračujícícho vývoje (je ale důležité si uvědomit, že v odkouzleném světě nemůžou lidé žít příliš dlouho, neboť by jejich duše bez duchovní potravy doslova uschly). Marko Pogačnik to ve své knize pojmenoval velmi otevřeně - a dodávám, že se níže uvedené myšlenky netýkají zdaleka pouze tradičních, zde vyjmenovaných náboženství, ale i všech pohanských a novopohanských směrů, dnes oživovaných způsobem srovnatelným spíše s nekromancií (nezdařeným pokusem oživit mrtvé, co i po oživení zůstává jakousi podivně oživlou mrtvolou, neschopnou plnohodnotné zdravé existence). Pohanství bylo totiž ve své pravé, předkřesťanské podobě, jen jinou formou křesťanství, odpovídající stavu duchovně-duševního vývoje lidstva a místním přírodním podmínkám, a ve všech tehdejších pohanských mysteriích se velmi dobře vědělo o prožehnutí Země Kristovým impulsem na přelomu věků. Tím byla pohanská mysteria definitivně naplněna.
"Tradiční náboženství, ať už muslimské, křesťanské nebo hinduistické, svými magickými formulemi připoutávají miliardy lidí ke svému druhu duchovnosti, která je vnímána jako jediná správná a bohulibá. Jejich dogmata nebo jiné duchovní předpisy jsou představovány jako jediné relevantní brány k bohu a zároveň fungují jako energetická pouta. Svou sílu čerpají z velké části ze strachu věřících, kteří se bojí, že pokud by již nedodržovali stanovená dogmata, tradice a předpisy, byli by od milovaného božstva odloučeni.
Kosmická proměna, která nově uspořádává naši epochu a všechny její instituce – k čemuž patří také vztah k posvátnu – , potřebuje svobodné jedince, kteří jsou schopni vnímat nové dimenze světa a postupně je v každodenním životě uskutečňovat. Odpoutat se od duchovních vazeb patří k předpokladům, které by lidstvu dovolily zcela se podílet na epochální proměně." <3>
*
Duchové času se střídají v mnoha různých rytmech a jedním z nich je 72-letý rytmus sedmi vznešených archandělských bytostí, které jsou v určité souvislosti se sedmi tradičními planetami. Pokaždé po 72 letech uvolní jedna z nich vládu jiné. Jde o jeden konkrétní projev harmonie sfér, do jehož podrobností se zde nebudeme pouštět (pro zájemce o další studium odkazuji na nádherné dílo Emila Páleše - Angelologii dějin), a který se v duchovní vědě nazývá rytmem "malých" duchů času. Znalost zákonitostí jejich střídání nám může pomoci poodhalit, jaký archetyp bude spoluurčovat charakter následujících staletí, ba tisíciletí. Podstatné pro nás nyní je, že od r. 1989 je duchem času Zachariel, který má jupiterské kvality. Toho v r. 2061 vystřídá Orifiel, archanděl Saturnu, který bude působit asi do třetiny 22. století.
Všimněme si zde ještě jednoho delšího cyklu, s periodou 354,25 let, cyklu "velkých" duchů času. Michael, sluneční duch, působí podle vhledů zasvěcenců v tomto smyslu od podzimu roku 1879. Orifiel, saturnský duch, jej vystřídá po uplynutí třetiny 23. století.
Období, kdy vládne archetyp Saturnu, se vždy mimo jiné vyznačují tím, že zaniká něco, co již není pro vývoj lidstva potřebné. Lidstvo v těchto obdobích vždy zvážní, duševně zestárne, spiritualitu zabarví vzestup asketických a poustevnických hnutí, architektura začne ve velkém používat kulovité formy, do popředí se dostane centralismus a například i zájem o historické vědy, a v neposlední řadě také téma nedostatku. <4> Duchovní atmosféra zčerná. Orifiel vždy staví lidstvo před náročnou zkoušku, jejímž překonáním ale nakonec vždy více získáme, než ztratíme.
Dalo by se říci, že nadcházející doba jeho působení významně urychlí proces úplného a naprostého vyprázdnění všech existujících tradic do takové míry, že v jejich pěstování nejen že nebude možné nalézt jakýkoliv uspokojující smysl, ale budou dokonce lidskou duši poškozovat do takové míry, kterou již nebude možné ignorovat tak, jako dnes. Řada z nich tak zanikne úplně, a pěstování těch několika málo zbývajících nebude možné bez určité formy odmítnutí zdravého vývoje lidské duše, neboť budou muset být udržovány tajnými společnostmi, vycházejícími z praktik černé magie. Ve 23. století, kdy začne Orifiel působit s mnohem větší silou (dalo by se říci, že bude pověřen vyšší mocí, než jako malý 72-letý duch času), zemřou všechny staré tradice v jistém smyslu úplně. Lidstvo bude nucené najít nový smysl života, který již nebude možné pomocí tradice nalézt. Minulost nás v této době přestane vyživovat a nést úplně. Lidstvo se tak doslova ocitne nahé před zející propastí.
"To, co bylo ještě před jedním stoletím zářivým duchovním životem, se vyvíjí k nicotnosti. A nad tím se stahují mračna z Východu i ze Západu.
A co znamená to, co se musí v nejbližších desítkách let projevit tím nejstrašnějším způsobem - co to znamená? Na jedné straně výzvu pevně stát na půdě, která chce zrodit nový duchovní život, na druhé straně předzvěst toho, o čem už delší dobu mluvíme - přiblížení se Krista ve formě, v níž ho od 20. století bude nutné zřít. Neboť dříve, než uplyne polovina tohoto století, bude nutné zřít Krista. Předtím však musí být veškeré zbytky toho starého dovedeny k nicotnosti, musí se stáhnout mračna. Člověk musí z nicotnosti najít svou plnou svobodu. A nové nazírání se musí zrodit z této nicotnosti. Člověk musí nalézt sílu z ničeho. Duchovní věda jej na to chce pouze připravit." <5>
Může to znít jako velká, nenahraditelná ztráta a katastrofa pro lidstvo, opak je ale pravdou. Vznešené duchovní bytosti, pečující o vývoj lidstva a Země, nikdy nedopouští nic, co by nebylo v nejvyšším smyslu pro náš vývoj dobré a potřebné. A lpění na starých zbytcích vznešených tradic, které již nedokážou vyživit naše duše, by nám nijak neprospělo. Již dnes sklouzává zabývání se jimi do sektářství, zapouzdřenosti, posedlosti mechanickým vykonáváním rituálů, pěstování duchovní pýchy a povýšenosti, a často bohužel až do otevřeného praktikování šedé a černé magie. Častokrát jsem byl svědkem takového počínání, kdy byli lidé zcela vážně schopni tvrdit, že právě jejich panteon bytostí je ten jediný pravý a skutečný, jejich rituály nejopravdovější a jejich tradice nadřazená těm ostatním. Složitou argumentací byli schopni ospravedlňovat sesílání kleteb a živit ve svých členech nenávist. Uvedená nevraživost existuje i mezi odnožemi různých náboženství a křesťanských církví, které se navzájem osočují z nepochopení pravé podstaty náboženství, myslíc si o sobě, že právě ony mají ten nejvíc správný vztah k Bohu.
Takové postoje pak vedou k tomu, že pro řadu lidí je jediným rozumným východiskem zvolit jako základní postoj ke světu kombinaci ateismu, agnosticismu, nihilismu a materialismu, neboť správně tuší, že výše uvedené cesty nikam nevedou; nedovedou ovšem sami nalézt nic, co by jim v životě dávalo smysl (kromě stupňující se posedlosti materiálním světem), a co by v sobě obsahovalo reálnou duchovní substanci jako potravu pro duši. A tak jdou světem bez cíle, beze smyslu, nevěda, co si počít - a často sklouzávají k tomu, že si počínají... no, ne moc dobře.
Na jedné straně tak máme zabývání se mrtvými zbytky tradic, jejich převrácení, fragmentaci a znetvoření, a na druhé straně odmítnutí duchovního světa a jakéhokoliv duchovního (a dnes často i duševního) charakteru reality vůbec. Tyto dvě základní tendence hýbou světem, a můžeme si všimnout, že se nepřímo živí obě navzájem - každá dokazuje svoji příčetnost poukazováním na zjevnou nesmyslnost té druhé. A obě mají pravdu.
*
Smrtí starých tradic se otevřou lidstvu dosud netušené obzory a možnosti k nalezení zcela autentické, osobní, individuální cesty k jedinečnému a neopakovatelnému vztahu k božsky-duchovním základům světa, vydobytý na podkladě svobody, která by v rámci dříve existujících tradic nebyla nikdy možná.
A tento charakter hluboce intimní, neotřesitelné jistoty, že k duchovnímu světu je možné nalézt skutečně vřelý, smysluplný, osobní a láskyplný vztah, bude moci díky uvedenému vývoji zazářit ve stále větším množství lidských duší jako zcela nová kvalita, dalece přesahující všechny dávné tradice, a korunující všechny zkušenosti, kvality a ctnosti z nich načerpané.
I skrze tvořivé uchopení doznívajících zbytků tradic lze k tomuto vědomí dospět, a i taková cesta má svůj hluboký význam. Lidé jsou dnes natolik rozdílní co do své životní cesty, výbavy duše, i nejvnitřnější individuality, že nelze závěry ohledně shora uvedeného vývoje považovat za definitivně platné pro všechny z nás. Mojí snahou bylo spíše vystihnout obecný směr vývoje, na nějž existuje tolik variací, kolik je lidských duší, a předestřít nebezpečí hrozící lidské duši, pokud ustrne v dekadentních zbytcích dávné vznešené moudrosti, a nechá se jimi stáhnout dolů, místo toho, aby je čistě individuálním, tvořivým způsobem překonala. <6>
Dávné tradice totiž spoléhaly na zcela odlišnou konfiguraci lidské duše, kdy bylo ještě instinktivní, snové jasnozření či jeho doznívající zbytky všeobecným vlastnictvím většiny lidí. Zdravý pocit "Já jsem", sebevědomí, intelekt a schopnost myšlení - to vše muselo lidstvo zpočátku rozvíjet bez možnosti přímého náhledu do nadsmyslového světa, a bylo tak světovou nutností, aby se brány k duchovnímu světu pro lidstvo dočasně uzavřely. Orientální tradice má pro období, kdy byly tyto brány uzavřeny, označení Kali-juga. Ta trvala zhruba od 3. tisíciletí př. Kr. do konce 19. století po Kr. Od té doby nastala možnost rozvíjet opět určitou formu jasnozření, nyní ale na vyšším stupni - při zachování plného, jasného sebevědomí a pocitu vlastního svébytí, individuality, založeném na intelektu a schopnosti myšlení - i proto se teď na všechno ptáme a snažíme se všechno rozklíčovat, poznat, zdůvodnit... jde zkrátka o přirozenou potřebu lidské duše, která dřív vůbec neexistovala, stejně, jako pocit (schopnost) osobní inteligence a toho, že myšlenky jsou naším vlastnictvím. Je velkým nedorozuměním, když se snažíme pohlížet na dávné lidstvo, jako kdyby žilo ve stejném stavu vědomí, jako my dnes.
*
Zkusme si uvědomit, že si neseme plody všech duchovních proudů, kultur a civilizací, jejichž zbytky dnes vyčpěly do formy zevních tradic, ve svém nitru, neboť jsme to byli my, kdo jimi byli po dlouhé věky vychováváni. My jsme naši předkové. Díky tomu, že jsme žili v jejich schránách, máme dnes určité vlohy, schopnosti a ctnosti, které bychom měli používat stále novým způsobem, odpovídajícím stavu vývoje vědomí lidstva, planety Země, i celé sluneční soustavy.
Proto už nám staré tradice nemohou nic dalšího dát - jen svou smrtí uvolnit místo zcela osobnímu, neopakovatelnému, individuálnímu zážitku nejvyšší božské Lásky, kterou nám v obnovené formě přináší Zmrtvýchvstalý Kristus, od první třetiny 20. století trvale přítomný v éterické sféře Země, kde je dosažitelný pro všechny lidi dobré vůle.
***
<1> Duševní konfigurace lidstva byla v dávných dobách ovlivňována ještě jedním svrchovaně důležitým vztahem lidstva k božským bytostem druhé a třetí hierarchie. Jak popisuje Rudolf Steiner v přednáškovém cyklu, uveřejněném v knize Podněcování světových dějin duchovními mocnostmi, nakl. Franesa 2025, ve 4. století po Kr. nastala kulminace procesu, kdy určitým způsobem přešla správa kosmických myšlenek z bytostí Exusiai (Duchů formy) na bytosti Archai (Prapočátky, Duchové osobnosti). Tento proces probíhal dlouhá staletí a byl dokonán zhruba v 15. století po Kr. Archai stojí člověku o jeden stupeň blíže (ještě blíže jsou mu Archandělé a nejblíže Andělé, strážní duchové lidí). V době, kdy byla správa myšlenek v moci Duchů formy, měli lidé k myšlenkám úplně jiný vztah - myšlenky k nim doslova proudily z věcí a oni je byli ve vnějším světě schopní skutečně vnímat; proto k nim měli mnohem méně individuální vztah, a vězeli tak svou duší v nejrůznějších formách skupinové duševnosti. Nepovažovali ještě myšlenky za své vlastnictví. To bylo možné až poté, co se jejich správci stali Duchové osobnosti, díky nimž máme dnes pocit, že myšlenky nám vznikají v nitru a že si je vytváříme svobodně sami svojí činností. (Archai působí vždy tak, že člověka vedou více a více k rozvoji vědomí Já.) Ve světle dnešní doby je podstatná ještě jedna skutečnost zde uvedená - totiž, že část byostí Exusiai si v rozporu s pokračujícím proudem vývoje ponechala myšlenky ve své správě a nepředala je Archai. Tito opoždění Duchové formy dnes inspirují všechny druhy zaostalé, pokleslé spirituality, která brání lidem v dosažení plné individuace.
<2> Základní rámec vývoje pozemského lidstva by se dal shrnout do tří stupňů: Jednota -> individualita -> jednota individualit.
<3> citováno z nádherného článku Terezie Dubinové zde
<4> Podle toho, do jaké míry a v jakých oblastech života se v dnešní době dostatku dokážeme vědomě a dobrovolně omezit, nám bude nedostatek vnucen zvenčí - ať už v oblasti neobnovitelných zdrojů, energie, jídla, vody, místa k životu apod. Duchové času vždy přinášejí v souladu s Boží prozřetelností takové impulsy, které lidstvo nejvíce potřebuje, na základě toho, čeho v předchozích dobách dosáhlo, a co zameškalo. Cyklické návraty Duchů času působí pokaždé novým, proměněným způsobem, podle aktuálních vývojových potřeb lidstva.
<5> citováno z přednášky Rudolfa Steinera, proslovené 30. října 1920, v rámci přednáškového cyklu zveřejněném ve svazku: Nová duchovnost a prožitek Krista ve 20. století, nakl. Franesa 2024 (GA 200). Z data přednášky je zřejmé, že byla proslovena ještě před započetím 2. světové války a následujících hrůz bolševismu, na něž R. S. ve svých přednáškách opakovaně prorocky poukazoval. Uvedená nicotnost všeho starého bude ve 22. a 23. století dovedena k jisté kulminaci, a bude tedy prožívána s mnohem větší intenzitou, než tomu bylo ve 20. století a než tomu je dnes.
<6> V této souvislosti si můžeme povšimnout ještě další, obsáhlejší perspektivy. Smrt staré moudrosti a starých tradic nelze brát jako něco definitivního, neboť uvedený proces má tři fáze. První fázi jsme popsali jako určitou formu smrti, zániku původní formy všech tradic. Druhou fází je čistě osobní, neopakovatelný, niterný vztah k bytostné Boží lásce, zažehnutí Kristova vědomí v člověku. Tím ale, co bude (a musí) následovat, je něco, co by se dalo nazvat vzkříšením (zmrtvýchvstáním) této staré moudrosti na vyšším stupni - prožehnuté, prostoupené a proměněné Kristovým impulsem. Okultně jde o proces proměny starého měsíčního Loga (souhrnně řečeno pohanské předkřesťanské moudrosti) slunečním Logem, Kristovým vědomím v lidské duši, na novou, vyšší úroveň. Takto proměněnou starou moudrost musíme ale zřetelně odlišovat od starých dekadentních zbytků z dávných dob, na něž naše dnešní úvaha poukazuje. K tomu viz Sergej O. Prokofjev: Rudolf Steiner a založení nových mysterií, nakl. Studium 2018, str. 283-284, a Rudolf Steiner: Iniciační poznání, nakl. Fabula 2011 (GA 227)
