"...
Jsem ztracený/á.
Cítím bezradnost.
Nevím, co dělat.
Nevím, kde je pravda. Čemu věřit. Raději nevěřím už ničemu.
Všechno je relativní, pravdu nikdo nemá, protože ji nejde úplně objektivně poznat.
Můj život nedává smysl.
Jsem v koncích, nevidím žádné východisko. Kam dál, co dělat, čemu se věnovat, kam směřovat.
Přijde mi, že jen přežívám. Můj život je nějak prázdný. I když mám všechno, rodinu, dům, dobrou práci i koníčky, stejně cítím nevysvětlitelný smutek, neklid, nepohodu a neštěstí.
Drtí mě, co se ve světě děje. Přijde mi, že svět neřídí ti dobří, ale jen ti zlí, a my jsme jim vydáni napospas.
Možná bych rád(a) udělal(a) něco dobrého pro svět, ale nevím jak a kde začít.
Nejsem si jistý/á, co je vlastně správné.
A vždyť je to vlastně jedno - přijde mi, že nemám sílu nic změnit.
..."
*
Duchovní věda hovoří o tom, že ještě v době, která předcházela nástupu Michaela, slunečního ducha, tváře Kristovy, do úřadu velkého ducha času <1>, nastala v duchovním světě hraničícím se Zemí mohutná událost - dala by se nazvat jako pád duchů temnoty, a to ve zcela doslovném smyslu. <2> Michael a zástupy andělských bytostí k němu patřících skutečně vykázaly duchy temnoty z této oblasti duchovního světa dolů na Zemi. I to je jedním z významů stále se objevujícího motivu boje Michaela s drakem, který se odehrál i odehrává na vícero úrovních a pláních bytí.
Výsledkem tohoto pádu je mimo jiné i stav, který vystihuje výše uvedená "blbá" nálada, zmocňující se lidských duší napříč světem jako pandemie, posléze ústící i do vážných, často klasickou medicínou nevyléčitelných, zdravotních potíží. (Samozřejmě, každý z nás si v životě projde jednou nebo i vícekrát náročným obdobím, kdy se mu vše hroutí pod rukama a neví, kudy kam. To je v pořádku, protože závažné životní krize mají potenciál proměnit se v ty nejkrásnější dary, dokážeme-li je zvládnout. <3> Problém nastává, když se tento stav v duši zakonzervuje a stane základní životní náladou, přetrvávající roky, ba desetiletí, nebo trvá-li dokonce až do smrti.) Je to skutečná, hmatatelná, vnitřní temnota. Nikoliv abstraktní temnota, ale konkrétní, živoucí, v démonické podobě. Má samozřejmě i mnoho jiných projevů, těm se ale dnes věnovat nebudu.
Peklo je od té doby v jistém smyslu skutečně na Zemi. Temnota svádí se světlem boj o to nejcennější - o lidskou duši. Proto je třeba brát vážně to, co se v anthroposofických kruzích ví - že ten nejvýznamnější, nejdůležitější zápas duchů temnoty a duchů světla se odehrává v jistém smyslu přímo v lidské duši.
Tento boj není předem rozhodnutý, neboť duchovní mocnosti nemají na výběr v tom, zda budou nebo nebudou respektovat lidskou svobodu. Vývoj lidské svobody a z ní pramenící lásky je totiž nejvlastnějším cílem celého pozemského vývoje.
To znamená, že na našich rozhodnutích skutečně, opravdově, dalo by se říci až substanciálně, záleží.
Ano, záleží na každé naší myšlence. Na tom, jaké city a pocity budeme živit. A především na našich každodenních rozhodnutích a činech, a to i na těch nejmenších a zdánlivě bezvýznamných.
*
Neboť stejně tak, jako je tu, mezi námi i v nás, přítomná temnota, je zde i Světlo. Tím Světlem není nikdo jiný, než sám Zmrtvýchvstalý Kristus. Ten, který se na přelomu věků z lásky spojil s osudem celé Země a celého lidstva, až do nejmenší rostlinky, zrnka písku a nejposlednějšího hříšníka. Z lásky tak nepředstavitelně čisté a vznešené, že ji žádná lidská slova nikdy nedokážou vystihnout. Byl to vskutku nejdůležitější a největší Čin, jaký byl kdy vykonán. V porozumění tomuto Činu jsme stále jen v začátcích, jisté je ale jedno: byl natolik bezprecedentní a přelomový, že od té doby započala mohutná proměna celé Země, a lidstvo obdrželo úplně nové vývojové možnosti.
Země je doslova a do písmene Jeho tělem, v nejhlubším myslitelném smyslu. Žádný z bohů, žádná jiná duchovní bytost neprošla úplnou zkušeností přebývání v lidském těle a s tím spojenou smrtí. A také právě proto je Kristus jedinou bytostí, která nám je v tom nejopravdovějším smyslu nejbližší.
První zjevení Krista v těle Ježíše z Nazaretu však nebylo poslední, neboť On je spojen s lidstvem až do konce věků, aby pozvedal lidstvo stále výš a výš ke znovuspojení s božským prazákladem světa, z nějž vše povstalo. A aby mohl být tento vznešený cíl naplněn, musí nastat další, vyšší zjevení Krista, neboť lidstvo se neustále vyvíjí a jeho schopnosti rostou - jinak by šlo o věčný návrat téhož, bludný kruh beze smyslu. V době, kdy Kristus v Ježíšových schránách po tři roky kráčel po Zemi, a kdy se uskutečnilo mysterium Golgoty, byly schopnosti lidstva takřka na svém nejnižším stupni, a tak Ho bylo možné vnímat pouze fyzicky (mimo nejvyšší zasvěcence v mysteriích, apoštoly a některé proroky).
Druhý opětovný příchod Krista se tak nemůže znovu odehrát ve fyzickém těle (jak hlásají novodobí falešní proroci), neboť tím by došlo k negaci a zneuznání lidského vývoje. Smysl Kristova působení a přítomnosti je ale právě v tom, aby napomáhal našemu vývoji a nesl s sebou lidské duše k výšinám Ducha. Druhé zjevení se tak odehrává na vyšší úrovni - v éterickém, elementárním světě, kde Ho lze zhruba od první třetiny 20. století spatřit, jak poprvé lidstvu zvěstoval na základě vlastního poctivého bádání Rudolf Steiner. <4> Aby ale bylo možné živého a v éterické auře Země přítomného Krista spatřit, musí člověk vyvinout vlastní aktivitu a zasadit se o svůj vývoj, vybojovat alespoň částečné vítězství nad silami temnoty, a pročistit a posílit své nitro natolik, aby rozvinul schopnost tento elementární svět vnímat.
Duchovní bytosti střežící vývoj lidstva totiž ponechávají prostor naší svobodě - bez skutečně svobodného vnitřního rozhodnutí vzít svůj vývoj alespoň částečně do vlastních rukou, nebude možné Krista spatřit. Přirozeně, i zde si nelze nic na duchovním světě vynutit, neboť i zde se musíme pokorně oddat Boží milosti a v tichosti čekat, až nás Boží milost shledá způsobilými, a takové zření nám umožní. Vnitřní aktivita, práce na rozvoji ctností, směřování k dobru, lásce a víře - to vše se s oddaným, trpělivým čekáním na Boží milost nijak nevylučuje; podobně, jako se nevylučuje karmicky podmíněné působení osudu z předcházejících inkarnací, a vývoj ke svobodě v tomto životě. Zabýváme-li se duchovními základy světa, musíme jednou provždy opustit zkostnatělé myšlení "buď-anebo", navyklé uvažovat jen v rámci fyzicko-materiální pláně.
Materialismus, odmítání duchovních základů světa, a na materialismu založené myšlení, stižené díky této omezenosti jedem agnosticismu a nihilismu, je dnes jednou z největších překážek pro zdravý vývoj lidské duše a v dlouhodobém horizontu ji doslova ničí.
Jakou motivaci k vývoji, k pomoci druhým lidem, k práci na tom, aby byl svět lepším místem, má člověk, který ničemu nevěří, pochybuje o samé existenci pravdy, nemá v životě žádný smysluplný cíl, a má pocit, že na ničem vůbec nezáleží? Žádnou, naprosto žádnou. Zlo, vycházející z těchto lidí, je vlastně velmi upřímnou a autentickou reakcí na stav, kdy je duše zaplavena vnitřní temnotou - padlými duchy temnoty. K tomuto stavu ale vždy vedla série méně či více významných rozhodnutí, slov, myšlenek a činů (nutno říct, že často v rámci vícero inkarnací). Dnes je skutečně jen na nás, čemu v sobě budeme dávat prostor a kam budeme zaměřovat svoji pozornost.
*
Setkání s éterickým Kristem je skutečně jedinečnou, individuální zkušeností, k níž není třeba žádného prostředníka, žádné nauky, církve ani knihy. To vše nás může přivést jen po určitou úroveň; rozhodující krok ale musíme vykonat zcela sami. Pavlův zážitek u Damašku je archetypální zkušeností, kterou může stále rostoucí počet lidí díky Boží milosti od uplynutí první třetiny 20. století zažívat. Všechny existující církve se odvolávají na historického Krista na přelomu věků a o Jeho druhém příchodu buď vůbec nevědí, nebo jej odsouvají do neurčitě vzdálené budoucnosti, čímž lidem cestu k Němu spíše ztěžují.
Doba, kdy lidé potřebovali prostředníky, je již minulostí. Všechny zmechanizované církevní rituální praktiky a úkony, vycházející z přesvědčení, že člověk není hoden přímého, čistě osobního vztahu k Bohu, mají asi takový význam, jako dívat se na Slunce v televizi, a bát se vyjít ven, protože jsme uvěřili, že je lepší poslouchat o něm vyprávět ty, kdo tvrdí, že ho viděli. Přímou zkušenost nelze ničím nahradit. Ano, dříve taková zkušenost nebyla možná, ale vývoj pokračuje a co dříve možné nebylo, se později možným stává.
Ti, kdo setkání s éterickým Kristem zažili, již nepotřebují žádné vnější dokumenty k tomu, aby uvěřili, že Kristus je reálnou bytostí, a že je skutečně zde - živá, čistá, vyzařující substanciální Láska, Světlo všech věků, dech, tep a rytmus kosmu, a Život života.
*
V budoucnu nastanou podle vhledů zasvěcenců ještě dvě další, vyšší zjevení Krista, až k tomu bude lidstvo připraveno; ta se však zatím vymykají veškeré naší představivosti, a nenastanou dříve, než po uplynutí alespoň tří dalších tisíciletí. Jako bylo první zjevení spojeno s fyzickým tělem a vnímáním fyzickými smysly, je druhé zjevení spojeno s tělem životních sil, tělem éterickým. Vzhledem k tomu, že má člověk ještě duševní, astrální tělo, a také své Já, budou dvě další zjevení v určité souvislosti s těmito schránami.
Až díky poslednímu zjevení Krista jako Pravzoru Světového Já, díky němuž bude lidstvo dnes nepředstavitelným způsobem skutečně christianizované, a bude tak ve svých vzájemných vztazích uspořádáno tak, aby bylo živým obrazem hvězdného světa, dosáhneme předběžného vývojového cíle, jenž nám byl Boží prozřetelností stanoven. (Poukazem na to je pravé Kristovo jméno - Já jsem.)
*
Ano, opravdu dnes záleží na každé naší myšlence. Na tom, jaké city a pocity budeme živit. A především na našich každodenních rozhodnutích a činech, a to i na těch nejmenších a zdánlivě bezvýznamných. Každý čin utváří budoucnost, a jeho následky jsou vetkávány do přediva bytí i do živé kosmické paměti. Není pravdou, že nemůžeme nic změnit, neboť sebe i svět měníme v každém okamžiku už jen tím, že existujeme. Dokonce i naše nečinnost a nerozhodnost má na svět významný vliv, dlužno říct, že povětšinou negativní.
A malé, drobné skutky naplněné laskavostí, mírností a láskou k lidem, konané ve skrytu, které nečiníme proto, abychom živili svoji pýchu, usilovali o uznání nebo očekávali nějakou formu odměny, jsou často právě těmi, na nichž záleží nejvíc.
V každém okamžiku se v nejvlastnějším slova smyslu rozhodujeme, zda chceme spolupracovat na skutečně lepším světě, zda chceme umenšovat své špatné sklony, vlastnosti a zvyky, zda chceme dopomáhat ostatním lidem k tomu, aby stále více zářili... a nebo, zda chceme ze Země, svého života i života ostatních lidí dělat peklo. Nevidíme-li perspektivu lidského vývoje a jeho cíle, ztrácíme motivaci k vnitřní práci a ke konání dobra a zmocňuje se nás temnota. I poznání pravdy je totiž světlem - díky této souvislosti má génius našeho jazyka pojem "vysvětlovat", tedy šířit světlo z nitra ven. Poznání pravdy je totiž reálnou osvobozující a temnotu zahánějící silou.
Každý z nás moc dobře ví, jaké myšlenky, pocity i činy tvoří lepší svět, a jaké kladou vývoji k lásce a svobodě spíše překážky.
K tomu není potřeba žádný manuál na lidskou duši, žádný podrobný návod. Stačí naslouchat svému svědomí a v každé situaci se snažit tvořivě rozhodovat tak, aby díky nám mohl svět prospívat. V životě nás nikdy nepotkají dvě stejné situace, v nichž by bylo možné se zachovat navlas stejně, proto se od nás v setkávání s vnějším světem žádá neustálá vnitřní tvořivá aktivita, kterou Rudolf Steiner nazval ve své Filosofii svobody morální fantazií. <5> Když se ohlédneme za tím, co jsme již vykonali, vždycky moc dobře víme, k čemu každý náš čin přispěl, budeme-li k sobě dostatečně upřímní.
Na každém z nás záleží, neboť Kristus skutečně zemřel za nás za všechny, a Jeho bytost je neustále působící reálnou silou, zachraňující lidskou duši jako Vykupitel, Utěšitel a Pravzor Lásky. A jako Slunce svítí na všechny bez rozdílu, i On je v duchovním světě takovým Sluncem, zdrojem života, bezmezně milujícím každou duši.
Čím více si budeme uvědomovat, čeho jsme součástí, tím více se v nás bude probouzet pocit takřka až kosmické zodpovědnosti za vše, čemu věnujeme svůj drahocenný čas zde na Zemi.
Děkuji, že můžeme.
***
<1> Ke střídání duchů času viz např. dílo Emila Páleše - Angelologie dějin 1, 2, 3 - na webu autora sophia.sk, sekce Knihy
<2> Viz Rudolf Steiner: Spirituální pozadí zevního světa. Pád duchů temnoty, GA 177, nakl. Studium 2002
<3> Viz např. Pietro Archiati: Biografie jako umělecké dílo, nakl. Franesa 2018
<4> Viz Rudolf Steiner: Událost Kristova zjevení v éterném světě, GA 118, nakl. Studium 2010; a Sergej O. Prokofjev: Zjevení Krista v éterickém světě, nakl. Studium 2017
<5> Viz Rudolf Steiner: Filosofie svobody, GA 4, nakl. Fabula 2017
***
Jako doplnění mého pohledu vřele doporučuji nádherné pojednání Karla Funka o Mariánství, impulsu, který je s Kristem a jeho působením od počátku nerozlučně spjat. Panna Maria, Matka Boží, nebeská Sofie, Filo-Sofie, a v moderní době i Anthropo-Sofie a Astro-Sofie, vyrůstají všechny ze stejného centra, bez nějž je Kristův impuls nemyslitelný. I ony mohou mohutně oslovit naši duši, otevřeme-li se jejich nebesko-pozemské čistotě s upřímným srdcem.
(doplněno 30. září 2025)
*
Žádné komentáře:
Okomentovat