Samhain ještě doznívá, tiše i varovně. Co jsme zažili jako vnější i vnitřní temnotu, směrem k Adventu stále sílí, a hrozí, že přemůže naši duši. Co může být horší, než setkání se smrtí? Nemožnost vzkříšení.
*
Svátek Svatého Martina bývá ve waldorfských školách slavností rozsvěcení lucerniček, které si žáci předtím sami vyrobí, a pak jdou pospolu v průvodu temnotou noci, připomínaje si, že naše niterná světélka můžeme nést společně, a o jejich světlo můžeme pečovat. Jde o nádherný imaginativní obraz, z něhož se můžeme lecčemus přiučit.
Ve svatomartinském čase máme poslední příležitost (myšleno s mírnou nadsázkou), abychom ve svém nitru také rozžehli malou lucerničku, kterou si sami zhotovíme. Její plamínek se ale neudrží bez toho, aniž by v naší duši trvale neprobíhal proces obětování. Každý plamen živ jest palivem. A podzim je v rámci ročního koloběhu nejvhodnější dobou k vědomému obětování astrálních zvířat - jinými slovy našich nízkostí, nectností, přebujelých pudů, žádostí, vášní a sobeckých přání. Takového paliva má každá duše dost - důležité je ale její rozhodnutí začít jej postupně spalovat v ohni železné vůle i jasného poznání (k čemuž nám dopomáhá svým mečem a světelnými šípy Michael, vládce podzimu).
"To světlo svítí a tma je nepohltila."
V pokročilém podzimním čase, kdy příroda nabízí rostoucí měrou jen rozklad, smrt, sílící chlad, šeření a závoje mlhy, pro nás může být tím světlem třeba dobro, pravda, laskavost, štědrost, soucit, pomoc ostatním... to všechno jsou malá světélka, každé trošku jinak barevné, ale všechna moc důležitá - jak pro svět, tak pro naši pouť k posvátnému vánočnímu času.
Svatomartinská doba zhruba vyznačuje přelom období, kdy se podzim neúprosně přelévá do své podzimně-zimní části. Přívětivý, nádherný, barvami hýřící podzim ustupuje všudypřítomné šedivosti a nevlídnosti. Barvy se ztrácí, a příroda jako by nás vyháněla pryč - k sobě. Nekráčej mými cestami!, říká příroda od Samhainu po zimní slunovrat, a v širším smyslu až po Hromnice/Imbolc, kdy končí čas světel. Nech se mnou jen inspirovat, abys ses stával světlem světa!
Není náhodou, že listopad je statisticky dlouhodobě měsícem s nejmenším počtem hodin slunečního svitu, což nádherně koresponduje s během mystického roku, pro nějž jsou proměny přírody jen příměrem. Běh roku před nás staví skutečně ty největší výzvy právě v tomto období.
Léto doznívá již jen jako vzdálená vzpomínka; zato nastupující vládu zimního chladu cítíme velmi zřetelně. Svatý Martin ne nadarmo jezdívá na bílém koni. Ještě ani ne dva týdny a vláda štířích sil v přírodě dospěje ke svému závěru... až se tak stane, příroda již bude definitivně ponořena do lůna smrti, tiše očekávaje jarní znovuzrození. A pohled na onu kouzelnou, nádhernou a barvami hýřící podzimní obětiplnost, ústící ve zdánlivě bezútěšnou šeď a smrt může i v nás rozžehnout vůli k oběti.
*
Nálada pozdního podzimu. Autorka fotky: Tammy LeMasters Gross, zdroj
*
Jdeme-li ročním koloběhem s posvátnou účastí a vřelým zájmem, stane se pro nás svatomartinský čas skutečným zážitkem světla v duši. Ne toho kosmického, slunečního nebo božského, neboť sluneční bůh zemřel o Samhainu, a je stále mrtev; ale zatím "jen" toho našeho. To světýlko může být malinké a skromné. To nevadí. Důležité je, že je opravdu naše - vydobyto poctivou prací, utrpením a zráním. A čím více neneseme ono světélko jen pro sebe, ale citlivě a empaticky jej stavíme do služeb skupiny, komunity, společenství, kde dokáže působit jako štít proti zlu a pomocník pro ty, kdo své světélko ještě nedokážou vnímat, tím více naplňujeme výzvu, kterou před nás svatomartinský čas v rámci ročního koloběhu staví.
Jako je v zevní přírodě pozdní léto a časný podzim ve znamení procesů zrání, stejně tak může zrát i něco v našem nitru. A nejpozději v čase světel by mělo dozrát, abychom se o něj mohli podělit s těmi, kdo takové štěstí neměli.
K adventní době bychom měli přicházet s rozsvícenou lucerničkou, aby naše očekávání nebylo marné. Přijdeme-li k vánoční bráně jen s temnotou, projdeme vánočním časem duchovního světla nevědomě, ponořeni do spánku (který je pro takové duše skutečně velkým dobrodiním).
Jen živá duše, probuzená setkáním se smrtí, vědomá si svého světýlka, se může s nadějí blížit čtyřem branám Adventu, a obstát ve čtyřech zkouškách - každoročně se odehrávajících procesech, majících za úkol nepřipustit nezralé duše k vědomému spoluprožívání vánočního mysteria půlnočního Slunce. Rozsvícení - a udržování - naší svatomartinské lucerničky je totiž jedním z nutných předpokladů k tomu, abychom mohli být přítomni zrození Božího dítěte, pravzoru Vyššího Já. A to jak v duši Země, tak i v té své.
*
***
Aktualizováno a doplněno 11. listopadu 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat