Svatojanská světelná výšina roku v sobě ukrývá, stejně jako všechna další období v rámci kola roku, nevyčerpatelnou hloubku a moudrost. Dnes se do ní pokusíme letmo nahlédnout.
Nějaká hudba k dnešnímu povídání třeba tady :-)
***
Mezi 18. a 24. červnem prožíváme velké světelné zastavení ve věčnosti. Prakticky stejná délka dní je živým poukazem na skutečnou věčnost, která se v této době dotýká Země - nebo spíše Země se ve svém mohutném kosmickém vzletu dotýká jí.
Duše Země je cele oddána nebesům. Oproti zimnímu slunovratu, kdy je cele stažena sama do sebe, prožívá maximální úroveň výdechu; její duše je téměř cele mimo fyzické zemské těleso, podobně, jako tomu je s naší duší, když spíme, a naše tělo se tak může regenerovat. Totéž se děje v době vrcholného léta i se Zemí - bující záplava rostlinstva je projevem mohutné uzdravující a obnovující síly, kterou Země v této době nasává v kosmických výšinách od bytostí mnohem vyšších a vznešenějších, než je ona sama. Jsou to bytosti stojící za zvěrokruhem, i za tím, co jej kdysi vytvořilo, aby se v jeho ochranném působení mohla vyvíjet sluneční soustava.
Svatojanská doba je dobou víru. Kolo roku se uzavírá, a zároveň otevírá. Vzestup je dokonán a přechází opět v sestup; ovšem nikoli v triviálním slova smyslu. -
Kolo roku dospělo ke svému závěru a z hlubin vesmíru k nám září dávná minulost i vzdálená budoucnost; hledíme do nitra Slunce.
21.6. začíná doba vlády éterického Raka, znamení nejen měsíčních sil, ale také znamení víru, počátku i konce, rozvíjejících se ze stejného místa ležícího mimo čas i prostor.
V rámci kola roku je letní slunovrat připomínkou dávné minulosti, kdy byly ještě Země, Měsíc, Slunce, i ostatní planety sluneční soustavy až po Saturn, propojené, prolnuté všechny v sobě, a to v mnohem duchovnějším a méně hmotném stavu (nejhustší látka měla tehdy hustotu přibližně jako dnešní atmosféra). Až postupným a velmi dlouhým vývojem se postupně oddělily, diferenciovaly a zaujaly současné postavení, které umožňuje takový život, jak jej známe. Do této minulosti se obrací kolo roku, když po 24.6. začíná období sestupu.
V daleké budoucnosti dojde opět k postupnému spojování, slučování a rozpouštění všech těles ve sluneční soustavě do vyšší jednoty, které se bude dít díky působení kosmické lásky. I tento stav je nám na výšině roku připomínán, a sice když vrcholí vzestupná polovina roku letním slunovratem.
Doba, kdy se kolo roku nachází v obou uvedených stavech, by se dal nazvat v přeneseném slova smyslu singularitou - nulovým bodem, z nějž tušíme existenci původního potenciálu, neboli něčeho takřka nekonečně dokonalého, co v sobě obsahuje vzdálenou minulost i budoucnost zároveň. O nulový bod se samozřejmě jedná jen zdánlivě, pro běžné vědomí, které nic takto vysokého nedokáže vnímat přímo.
*
Pouť ročním koloběhem tak začíná po svátku Svatého Jana nanovo, od vzdálené minulosti, kdy na sebe lidstvo i sluneční soustava začaly brát, sestupujíce z duchovních světů, více a více hmotnou podobu; pokračuje přes připomínku či určitou formu opakování přelomu věků o Vánocích a Velikonocích (mezi Vánocemi a Velikonocemi se odvíjí život Ježíše a putování Kristovo mezi námi), a pokračuje postupně do budoucnosti svátky Nanebevstoupení a Svatoduší, a dokonává v době letního slunovratu poukazem na definitivní vzestup a zduchovnění.
Je velmi důležité, že jako lidé na Zemi můžeme díky dýchání a tepu éterického (životního) těla Země všechna tato období prožívat. I když o nich možná zatím nic nevíme, přesto působí, k našemu dobru i postupnému zrání skrze mnoho a mnoho inkarnací.
Roční koloběh je (doslova) živoucím otiskem velmi dlouhých vývojových období lidstva i Země, a každý rok se individuálně zabarvuje jak stavem a náladou Země samotné, tak i působením kosmických vlivů, bytostí a sil, a v neposlední řadě samozřejmě také úrovní vývoje lidstva - neboť všechny formy počasí i podnebí, jsou ve svém základu neustálým vyrovnáváním mezi aktuálním stavem vědomí lidstva a okolním vesmírným duchovním prostředím. Z tohoto pohledu musíme nahlížet i na rapidní nárůst extrémních jevů a oteplování převážně severní polokoule planety.
*
Ano, existuje ještě vzdálenější minulost i budoucnost, kterou běh kola roku nepokrývá; jedná se však o natolik jiné formy existence, že není možné je ani v jevové formě na Zemi prožít. Ve svatojanské době lze ale na okamžik zahlédnout i dobu, kdy platnost kola roku ještě (či už) není - právě skrze zmíněnou sluneční singularitu, jež je v určité formě přítomná v nitru dnešního Slunce, potažmo i Země.
***
Archanděl Uriel se ujímá vlády a čas malých bouřek přechází v čas velkých bouřek... ve hře blesků spolupůsobí také jupiterští duchové (jejichž reprezentanty bývali třeba Perun či Zeus)...
Lze zaslechnout šepot vzdálených hvězd... duše Země jim naslouchá, a ztišíme-li se a nasloucháme-li matce Zemi, můžeme ve vzácných chvílích zavnímat cosi tajemně vzdáleného, a přece tak důvěrně blízkého... ano, pocházíme z hvězd a neseme si je stále v sobě...
Můžeme se dotknout vědomí, že jsme niterně spřízněni se všemi hvězdami a celým vesmírem... nejen naše těla jsou z prachu hvězd, ale i naše duše jsou utkány z jejich duší, a náš duch září světlem jejich vědomí...
Světlušky jsou živými obrazy vzdálených hvězd, a tiše šeptají, že hvězdy jsou nám za nocí, kdy i půlnoční temnota ustupuje, doslova na dosah ruky...
Dovol si prožít v záplavě svatojanského světla a tepla skutečnost, že Země se také postupně stává Sluncem...
*
Kolem nás, ve hře mohutnějících oblaků, rozlévajícího se světla a radostně bujícího života, barev, vůní a tvarů, vidíme rozvinutou podstatu Kristem prožhnutého nitra Země, které můžeme v zimě prožívat vnitřní kontemplací a usebráním do nitra.
Duše Země je cele a bezvýhradně oddána vesmírnému životu. nechává se jím nést, prostupovat, oživovat a očišťovat. Po celou sestupnou polovinu roku, přes časné i pozdní léto, podzim až k zimě, bude pak své prožitky snášet dolů, k nám, a dále do svého nitra, za vydatné pomoci Michaela a jeho zástupů ve zlatém brnění utkaném ze světla moudrosti, kosmické inteligence a moci Slova.
*
Dospěj k jistotě, že v celém Vesmíru není nic, co by nebylo živé. Vnímej Vesmír jako společenství všech druhů, tříd a hierarchií bytostí, jež se navzájem nesou a spolupracují na všech úrovních zázraku bytí.
Nyní máš šanci, abys pohledem do vzdálené minulosti a budoucnosti prožil velkolepost Stvoření.
*
Naše nitra hoří největším obětním plamenem, a co očištěno zůstalo, spěje ke hvězdám. Posíleni milostí Ducha Svatého, rozšiřujeme své vědomí spolu se Zemí až do věčné nekonečnosti, která se prázdná jeví jen zpočátku - ve skutečnosti je v ní však tolik života, vědomí, krásy a lásky, že se i rajská svatojanská příroda proti ní jeví jen jako slabý stínový odlesk - kterým také je.
***
Svatojanská imprese:
*
Teď můžeš tančit mezi hvězdami.
*
Pán živlů kolem mě;
Pán karmy ve mně.
*
Teď je vše povoleno.
Pamatuj ale na vnitřní morální kompas
a nevytvářej neuváženým jednáním novou karmu!
*
Zeleň Země je na svém maximu; ta je negativním protiobrazem astrálně-duchovní červeni, která na vrcholu kola roku prožehuje duši Země i duše lidí. Dva červené měsíce, červen a červenec, jsou toho díky moudrosti ducha našeho národa připomínkou.
Zeleň tmavne. Svěží jarní zeleň Rafaelova se pozvolna mění v tmavší a těžší zeleň Urielovu. Již několik dní po Svatém Janu můžeme pozorovat proměnu listové zeleně stromů, a také změnu charakteru růstu travin a bylin, z překotnosti do uvážlivosti.
Po Svatojaní začíná příroda těžknout, zrát a sládnout. Růstové procesy se začínají utlumovat a přesouvat do všeho, co má charakter plodu. Je tu činná síla tepla, přiváděná k plodům elementárními ohnivými bytůstkami salamandrů. Ti víří celým prostorem, ale koncentrují své působení právě v plodech, a také v semenech. Tvorba semen je saturnský proces, na nějž dohlíží právě vládce letního období, archanděl Uriel.
Stromoví duchové sklánějí své hlavy postupně dolů.
Celá příroda se po mohutném svatojanském obratu počne pomalu stahovat do nitra, a bere s sebou i naše duše, díky čemuž můžeme v sestupné polovině roku prožívat zjasňování vědomí.
*
Vzestupná polovina roku je ve znamení tvoření vnějších forem pomocí světla; sestupná polovina oproti tomu tvoří teplem z nitra plody a semena.
Vzestupný světelný tvůrčí proces nastupuje v období od Ostary, jarní rovnodennosti, kulminuje v době Beltainu a o letním slunovratu (Litha) předává žezlo dál. Celé období je pod signaturou Merkuru - Rafaela, s tím, že svůj vliv silně uplatňují všechny podsluneční planety (Měsíc, Merkur, Venuše).
Sestupný tvůrčí proces se nejvíce rozvíjí po letním slunovratu, kulminuje v době Lughnasadu a doznívá kolem podzimní rovnodennosti (Mabon). Tepelné působení se rozvíjí díky působení nadslunečních planet (Mars, Jupiter a Saturn).
Mysteria růstu přechází v mysteria zrání.
Co nemá charakter plodu, ztrácí po Svatém Janu postupně schopnost růst. Mezi Mabonem a Samhainem ztrácí v přírodě schopnost růst téměř vše a procesy zrání přirozeně přecházejí v procesy rozkladu, aby pomohly připravit světelný vzestup dalšího roku.
Červeň výšin roku postupně přechází přes červenooranžovou, oranžovou a zlatooranžovou postupně do zlata Michaelova, které zazáří přírodou v plné síle po podzimní rovnodennosti, kdy vnější tepelné procesy ustoupí do pozadí.
*
Letní slunovrat a svítek Svatého Jana k sobě stojí v určitém protikladu. Slunovrat je ve znamení vrcholné kosmické extáze, jásání, víření, zpěvu a tance. Svatojanské ohně v sobě dříve nesly zesílenou nevázanost, která se připravovala a uvolňovala již o Beltainu (dnes je již většinou, není-li kontrolována bdělou rozvahou, zdrojem šílenství a zla).
Naproti tomu svatojanský svátek svým charakterem předznamenává sestup - zřící ztišení, bdělá kontemplace, srdeční teplo lásky, srdnatá odvaha, a rozzařování vnitřního světla moudrosti - to vše jsou kvality, dosažitelné jen díky ubývání tělesně-jevových forem ve vnější přírodě, a také v našich tělech zhruba po 35. roce života.
*****
V polední hodině roku o sobě dává vědět i velké nebezpečí. Horkem a přemírou světla ukolébaný člověk se snadněji dostává pod vliv poledního démona, známého ve většině esoterních a spirituálních tradic. Jeho vliv se projevuje v "mozkové mlze", lenosti, netečnosti, vystupňování bezuzdných vášní a jejich ukájení na úkor rozvíjení dobra a lásky.
(Z jiného pohledu je svatojanským nebezpečím také jednoduše to, že nevidíme dolů. Nechceme tam vidět, jelikož jsme oslepeni extatickým vědomím, k němuž nás příroda strhává. Mezitím nám náš volní organismus žere drak z podsvětí. Toho musíme do Vánoc s pomocí Michaela a jeho zástupů přemoci. To znamená, odkázat jej do jeho mezí, tedy do procesů smrti a rozkladu v přírodě, kam oprávněně patří. Zde může a musí rozvíjet svou činnost pro blaho přírodní rovnováhy a zachování života na Zemi, nesmí se ale uhnízdit v našem srdci, kam může zespoda nepozorován vystoupat. Naše srdce by jeho vlivem zkamenělo, přišlo by o lásku a tím i o život...)
Vliv poledního démona sílí každý den kolem poledne, ve spojení s polední hodinou roku ale může být vskutku smrtelný - a to ne z tělesného pohledu (neboť běžná smrt nemůže naše Já nikdy zničit), ale z toho duchovního. Sorat je totiž protivníkem samotného lidského Já, božské jiskry, kterou si každý ve svém nitru nosíme, ať o tom víme, nebo ne. Naše Já je tím, co nás činí lidmi v pravém slova smyslu. A Sorat je tím, kdo jej chce zničit. Veškerý smrtelný chlad, ochromující mrazivost, nezájem o bližního, nelidskost, krutost, mechanické vykonávání rozkazů, chladná vypočítavost, bujení mamonu a posedlost mocí a ziskem, rozklad bdělého vědomí alkoholem a drogami, bezvědomé myšlením neusměrněné jednání, to vše vychází z jeho vlivu. Můžeme zde mluvit o "banalitě zla", jehož konání je v chaotickém mixu takových stavů vlastně hrozně snadné. A v létě jsme nejvíce náchylní tomuto vlivu propadnout.
Zlo samotné, vychází-li z našeho jednání, má tu vlastnost, že doslova ničí naší duchovní složku - naše Já. Mimo tělesné smrti existuje ještě něco, co by se dalo nazvat druhou smrtí, týkající se právě tohoto Já. A k ní se nás Sorat svým vlivem snaží dovést. Poctivá práce na sobě, vědomé budování ctností a umenšování nectností, dostává v tomto světle zcela nový význam pro náš život.
*
Ve svatojanské době se dá Soratův vliv překonat něčím, co bych rád nazval "letem orla". Ptačí formy v přírodě jsou všechny určitým poukazem na síly spočívající v naší hlavě, síly bdělého myšlení. Orel je jejich vrcholným reprezentantem, vedle sil Lva, které si neseme v rytmické soustavě srdce a plic, a sil Býka, uložených v naší soustavě látkové výměny a údů. Tyto tři typy sil jsou něčím, co díky třem třídám vznešených duchovních bytostí utváří naše lidství skrze myšlení, cítění a vůli.
Z duchovně-imaginativního pohledu je tedy vše, co se odehrává v naší hlavě, vlastně takovým orlem.
A je to právě jasné a bdělé myšlení, živá pozornost a plné oddání se čistému vnímání, které lze poctivou prací velmi vystupňovat, až natolik, že je schopno... doslova létat, vznést se na perutích andělů a zakusit svatojanský let orla k mysteriím věčného ohně na hranici světů. Takzvané empyreum, světový oheň na hranici světů, je neoddělitelně spjat s vnitřním teplem našeho Já, které může působit jak v myšlení, tak v citu a nakonec i ve vůli. Jeho poznání je však možné započít díky zušlechtění síly myšlení, oživené právě tímto ohněm. Ještě staří Řekové věděli, že z tohoto ohně povstalo vše, co jest. A hledáme-li tento oheň, najde si v pravý čas on nás.
Tvá duše se musí alespoň na chvíli stát svobodným, vznešeným orlem, rozervat okovy pekelných vášní, prolomit zakletí hmoty a oživit mrtvé myšlení kosmickým ohněm moudrostiplného tušení a jasného zřícího vhledu.
Předkřesťanská svatojanská extáze, které bylo v její tehdejší nevinnosti ještě téměř vše darováno shůry, se musí postupně proměnit ve svobodný, vědomý let orla, jemuž vydatně napomáhají pozemsko-kosmické svatojanské procesy.
*******
Zpracováno na podkladě vlastního prožívání díky inspiraci z duchovní vědy Rudolfa Steinera (Anthroposofie), a knih autorů, kteří vycházejí z jeho odkazu, především:
Emil Bock - Kruh ročních svátků
Karel Funk - Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků
Sergej Olegovič Prokofjev - Roční koloběh jako zasvěcovací cesta k prožívání Kristovy bytosti
Žádné komentáře:
Okomentovat