Iluze dvojnosti a skutečnost trojnosti. Kristus a lidské já

Jeden ze zásadních klamů, staletími zakořeněný v lidských duších, je iluze dvojnosti. 

Bylo by nesprávné říct, že tím klamem je dvojnost, protože ona reálně neexistuje. Proto iluze dvojnosti.

Když se do vědomí člověka nedostane reálně uchopená (pochopená) skutečnost trojnosti, se středem jako nejdůležitějším a spásu přinášejícím prvkem, člověk pak může být ovládán a vláčen buď na jednu stranu, nebo na druhou, a jeho duše (a tím i jeho myšlení, cítění a vůle) nemůže být ve stavu klidu a míru, natož láskyplnosti; existuje-li ve vědomí tato zhoubná iluze dvojnosti, má to za následek dvojí:

1) neustálý boj, konflikt, kdy se člověk střídavě přiklání buď  na jednu nebo na druhou stranu a míjí přitom léčivý střed, což vede k neustávajícímu boji a disharmonii mezi třemi složkami duševní činnosti, myšlením, cítěním a vůlí, kdy je jedna složka nadměrně vyzdvihována na úkor dalších dvou,

2) obrovská a na falešném základě vybudovaná touha po jednotě, tzv. "nedvojnosti", jež je rovněž iluzí (protože je vystavěna na iluzorním základě "dvojnosti", jako negace dvojnosti; tím ale, že neguje něco falešného a odvozuje z toho svou existenci, je rovněž falešná, neboť nevede ve vývoji vpřed, ale zpět), která v konečném důsledku vede k trvalému ochromení všech tří složek duševní činnosti: myšlení, cítění i vůle, a člověk se stává hříčkou sil, o nichž z takového šerého, polosnivého (a nutno říct že dočasně příjemného) stavu vědomí nemůže nic vědět.

Postavme si vedle sebe nedvojnost a trojjedinost:

Nedvojnost je negativním pojmem, a nemůže nikdy reálně vést k jednotě, protože jednota jako taková není ničím negativním, ani žádnou negací nevznikla - byla tu ještě před jakoukoliv možností jakékoliv negace. Tím, že slouží jako návnada na touhu uniknout z iluze dvojnosti, je postavena na neupřímnosti, ba dokonce na obelhávání člověka. Nedvojnost není jednota.

Trojjedinost je pojmem pozitivním, jinými slovy jen potvrzuje skutečnost jednoty, a zároveň nám ukazuje, že v našem kosmu jednota funguje vždy v trojí kvalitě, v trojnosti, jež prostupuje až do nejnižších úrovní světa. Kdyby tu žádný svět nebyl, byla by pouze Jednota. Svět tu ale je, a v něm funguje Jednota vždy skrze tři navzájem nerozdělitelně spojené aspekty. Jinými slovy: kdekoliv najdeme manifestovanou trojnost, můžeme si být jisti, že má svůj kořen v Jednotě, v Trojjedinosti Boží.

Cokoliv na světě nazíráme optikou dvojnosti či nedvojnosti, jeví se v nesprávném světle. Proč? Dvojnost nevzniká jinak, než že si odstraníme (nebo je nám jinou bytostí odstraněna) ze zorného pole jedna složka trojnosti.

Trojnost jako základní pořádající princip kosmu je obsažena ve všem - v uspořádání lidské bytosti, v časovém průběhu všech dějů, v historickém vývoji, v řádu božských bytostí, v uspořádání duchovního i fyzického světa, atp. O tom podrobněji někdy jindy :-) 

Lidské vědomí dočasně oddělené od božské podstaty (trojjedinosti) si k ní ale musí zdola zbudovat nový a vědomý vztah, reálný ve všech jednotlivostech. Ten se pak stane skutečným pokrmem duše, ta pak přestane hladovět a chovat se afektovaně (uvědomme si, jak se naše chování mění s nedostatkem potravy, do pár dnů se staneme zvířaty - to samé se děje bez potravy na duševní úrovni, jen to trvá déle). Díky poznání trojnosti můžeme čerpat sílu pro své myšlení, cítění a vůli z reálného Středu, skutečně harmonického, dynamicky (nikoliv staticky) vyváženého a v nejvyšší míře léčivého, jemuž se někde také říká Kristus...

To je jeden z aspektů obsažených v Cestě Středu.

Neznáme-li charakter tohoto Středu, nemůžeme nalézt rovno-váhu, po které všichni tak toužíme, a nemáme tak ani pevný základ, na němž lze vzpřímeně stát. Jen bez něj může mít krajně extrémní dvojice protisil (které jedině zná jakékoliv učení o dvojnosti, o Bohu a Ďáblu, o Světlu a Temnotě, o Nebi a Peklu, o Duchu a Hmotě, atd. atp.) ničivou převahu nad člověkem. Tato převaha je ničivá především pro jeho Já...

Tyto dvě protisíly, jsou v duchovní vědě označovány jmény Lucifer a Ahriman. Každý z těchto dvou principů bychom mohli chápat jako jeden pól zla, přičemž to dobré stojí vždy mezi nimi. Je zásadní chybou dvojného pohledu na svět, že vybrané aspekty obou dvou pólů zla směšuje do jednoho guláše, který znemožňuje obě dvě složky jasně poznat, na místo Boha staví Lucifera, a vyřazuje právě to nejdůležitější - střed.

*

Lucifer je princip usilující o odhození všeho pozemského jako nízkého, špatného a temného. Chce ponechat jen to duchovní a na Zemi shlíží s přezíravou nenávistí. Jeho cílem je násilím odpoutat lidské duše od jejich pozemských úkolů do duchovního světa, a zakonzervovat je - bez jejich individuálních kvalit dobytých na Zemi - v jakémsi snivém blaženém stavu, tzv. "ráji", "oceánu božství", ve stavu jsoucím o eony věků pozadu za dnešním vývojem. Člověk zajatý luciferským klamem se stává nepraktickým, fanatickým zastáncem některého z řady falešných duchovních směrů, v nichž je vždy nějaká luciferská bytost postavena na úroveň Boha, a takto uctívána. Svým ovečkám dává přesně odměřené dávky moudrosti smíchané se lží, aby získaly iluzi o tom, že "ví, jak to na světě chodí", přičemž o Zemi neví ve skutečnosti vůbec nic. O duchovních světech ví mnoho, ale nikdy se s člověkem nepodělí o to skutečně podstatné, neboť tím by nad člověkem pozbyl nadvlády. Luciferský člověk má neustálou tendenci ohnivě vyvanout vzhůru, nebo se ztratit v jednostranně praktikované, afektovaně upatlané mystice, kdy je na místo pravých duchovních vjemů postavena karikatura tělesných pochodů nebo utkvělých představ.

Ahriman je princip usilující o trvalé připoutání člověka k pozemskému světu. Existenci duchovního světa s vynaložením obrovského úsilí a ze zvířectví pramenícího intelektu zuřivě popírá, nechce dokonce připustit ani existenci duše, jež je pro něj jen produkt činnosti fyzického mozku, a se smrtí těla podle jeho učení zaniká. Jeho cílem je natvralo odříznout lidské duše od spojení s duchovním světem, aby zarostly do Země bez naděje na jakoukoliv formu duchovního bytí. Člověk zajatý ahrimanským klamem se stává kovaným materialistou a ateistou, a tím pomalu chladne, tuhne a mrzne jeho nitro. Na místo Boha je postaven čistě hmotný svět, který je nazírán jako kantovská "věc o sobě", bez duchovního prapůvodu. Jakékoliv fenomény má tendenci vysvětlovat (tedy spíše vytemňovat) pomocí filosofie bludného kruhu - příčinou hmotných pochodů je prý zase jen hmota, jen jinak potencovaná, zředěná nebo jinak sofistikovaně zamotaná. Za moudrost považuje jen to, co se bezprostředně týká hmotného bytí a vlastního těla, a taková "moudrost" je schopna ve všem vidět jen tupý, bezduchý mechanismus. Ahrimanský člověk má neustálou tendenci k vnitřnímu stažení se a zmrznutí, a také k pudové nenávisti vůči jakémukoliv uznání duchovního světa.

Luciferství tak inklinuje k zesilování vnitřního ohně, v němž může člověk okultně uhořet. Průvodními jevy jsou především nezájem o vnější svět a přebujelý zájem o vlastní nitro. Dostředivá tendence zde působí jednostranně a tím pádem ničivě. Okultní uhoření si můžeme představit např. tak, že nás sežehne plamen vlastního přebujelého egoismu.

Ahrimanství naopak vnitřní oheň zháší. Tím, že se člověk zajímá jen o hmotnou mrtvolu zevního světa, vypotřebuje síly vnitřního ohně navenek a vnitřně vychladne, což můžeme nazvat okultním utonutím. Zde působí jednostranně odstředivá tendence, rovněž ničivým způsobem. Okultní utonutí může vypadat třeba tak, že se člověk k smrti vyčerpá hromaděním povrchních vědomostí o vnějším světě nebo workoholismem. Může to ale nastat i při hromadění esoterního poznání, i v něm se lze se slabým Já utopit.

Oba dva však mají jedno společné. Tím, co je pojí, a v čem dokonce spolupracují, je to, že jdou proti vývoji lidského Já, byť každý z jiné strany. Každý z nich dnes působí jako překážka vývoje lidského Já ke svobodě a lásce. Tím, že se člověk dále vyvíjí v intenci dobrých bohů, uniká spárům Lucifera i Ahrimana a posléze dokonce získává schopnost je vykoupit.

*

Tím, kdo je bytostně spojen s lidským Já na té nejintimnější a nejhlubší úrovni, je jedině Kristus. Protože jedině On je "Jsem Já jsem", nebo "Já jsem ten, který jsem Já", nebo čistě a jednoduše "Já jsem". Jedině On působí jako lék, a dodává sílu ke vzpřímenému a vědomému postoji mezi oběma smrtelně oslabujícími extrémy. Hledáme-li u Něj spásu a útěchu, vždy nám ji poskytne, a nenechá nás ani uhořet, ani utonout. Jako má člověk své malé já, tak má i vesmír své velké Já, a tím je Kristus. Svou bytostí obepíná ty největší dálavy kosmu, a přece se z lásky rozhodl spojit se s každým malým lidským já, aby mu pomohl na jeho cestě ke třem nejdůležitějším kvalitám v celém vesmíru:
lásce,
svobodě
a pravdě. 

Bez nich nelze ve velkém vesmíru jako duchovní bytost mezi duchovními bytostmi obstát, a to je perspektiva, která se pro nás stane se zánikem Země velice aktuální. 

Ve vesmíru jsou miliardy miliard miliard božských bytostí. S údělem pozemského člověka se ale plně spojila jen jediná - bytost Kristova. Tím, že prošel archetypálním obrazem všeho utrpení a příkoří, co může lidská bytost na Zemi zakusit, a vytrpěl jednu z nejhorších forem smrti, mohl jako božská bytost přinést lidem mohutný impuls k dalšímu vývoji, impuls přemožení smrti ve Zmrtvýchvstání. To nedokázala žádná jiná božská bytost, a nikdy nedokáže; ty sice do pozemských těl často sestupovaly (a i dnes sestupují), ale nikdy ne do takové míry, nikdy ne tak plně a dokonale, jako Kristus, a žádná z nich nepřemohla smrt. Proto z Něj můžeme čerpat teplo i světlo až do konce pozemských dní a ještě dlouho poté, neboť "Nebe a Země pominou, ale má slova nikdy nepominou!"  Jako Kristova slova můžeme chápat
a) jednotlivé lidské individuality, které v sobě realizovaly Kristův impuls, a tím pádem mají zaručenu individuální existenci v duchovním světě i poté, co Země dokončí svůj úkol a pomine (ti, kteří se natrvalo spojili se Zemí nebo z ní předčasně unikli před splněním svého údělu, propadnou druhé, okultní smrti),
b) vše, co z Něj proudí jako substanciální obsah jeho vznešené bytosti (tedy nejen jeho slova a učení), a co trvale zůstává ve vesmíru jako reálné jsoucno, tak velmi blízké každé lidské duši...

V Kristu se mohou všichni lidé sjednotit, protože stejně jako Slunce (Jáství naší Sluneční soustavy) svítí na všechny lidi, i On je tu pro nás všechny. Slunce udržuje naživu naše fyzická těla, Kristus udržuje naživu naše duše a je pevnou páteří pro našeho ducha. Nezemřel a nevstal z mrtvých jen pro někoho, nýbrž skutečně pro všechny.

Není jen pouhou frází, že Kristus je Cestou, Pravdou i Životem. On v sobě tyto tři kvality nejen má v nejvyšší dokonalosti obsaženy, ale má i schopnost je vyzařovat navenek, darovat je těm, kdo jsou zatím příliš slabí a nedokonalí (to jsme my všichni).
Tím, že je Cestou, můžeme v Něm nalézt ten správný směr pro naši vůli (a vydat se na cestu);
tím, že je Pravdou, můžeme svým myšlením nalézt a poznat pravdu (mít jistotu, že pravda existuje a je poznatelná);
tím, že je Životem, můžeme skutečně nechat proniknout své srdce, centrum našeho života, nesobeckou láskou, oživující nejen naše nitro, ale i svět kolem nás.

Na své cestě, vykročíme-li, hledejme a poznávejme pravdu, a také ji žijme. Jedině tak je možné dospět k pravé lásce. Poznání pravdy předchází každé pravé moudrosti. A skutečná moudrost předchází pravé lásce - protože ta skutečná, pravá láska ke světu a k lidem může povstat jedině tak, že poznáme pravdu o světě, že nám dojde, jak je to na světě zařízeno. Když to poznáme, a toto poznání v sobě uvnitřníme, nebudeme moci jinak, než si svět a každou lidskou bytost hluboce zamilovat. Teprve takto vypěstovaná láska může být požehnáním. Láska bez moudrosti je pouhá pošetilost, šílenství, a moudrost bez lásky je pouhá ledová kra rozsévající smrt. Láska i moudrost musí slavit v člověku opravdovou svatbu; nemůžeme upřednostnit jedno, ani druhé.

*

Člověku byla ale také ponechána jedna zásadní věc - možnost volby. Každý z nás se může svobodně rozhodnout, zda následovat Krista, nebo ne. Aby božská bytost ponechala člověku svobodu, musí jej bezmezně milovat. Jako rodiče, kteří s důvěrou pošlou své dítě do světa, poté, co se mu celý život obětovali... mohou jen doufat, že to zvládne. Kristus sice zemřel a vstal z mrtvých pro každého z nás, jeho impuls má ale nevnucující, nenásilný charakter - aby člověka neoslepil, neochromil a nevzal mu možnost vývoje ke svobodě.

Rozhodnutí, zda Jej následovat, je pro každého z nás tím nejdůležitějším rozhodnutím za všechny pozemské životy. Protože není předem stanoveno, že každý člověk dosáhne dalekého vývojového cíle; to do jisté míry závisí na každém z nás. (Proto nemůže být božství vševědoucí, neboť neví, jak se rozhodneme, ani všemocné, protože nás k tomu nemůže donutit. Vševědoucnost a všemohoucnost božství je neslučitelná s individuální svobodou, proto se v okultismu říká, že Bůh odevzdal polovinu své moudrosti Luciferovi, a polovinu své moci Ahrimanovi. Ti dva tu tak musí být, abychom se mohli správně vyvíjet, proto není správné je nenávidět, je správné je pouze nenásledovat. Jediné, co si božství ponechalo celé, je láska, neboť láska je nedělitelná.) 

Není po nás vyžadována pasivní oddanost božskému vedení, ale aktivní spolupráce. Svoboda vždy přichází s velkou zodpovědností. Svoboda není dar, ale možnost, daleký vývojový cíl. I proto musíme tlouct, aby nám bylo otevřeno. Nikdo nám nahoře neotevře bez naší iniciativy.

Proto se mějme na pozoru vždy, když se jakýkoliv vůdce nebo zastánce nějakého směru vysloví proti lidskému já. Jakékoliv znevážení principu jáství, jakýkoliv "milý" poukaz ve smyslu, že lidské já vlastně neexistuje, nebo že by mělo zmizet a rozplynout se v oceánu božství, je ve své podstatě tím nejhorším antikristovstvím, více či méně vědomým velebením sil zvířete z propasti. Neboť Kristus je právě, jako makrokosmické Já, zachráncem mikrokosmického lidského já. Že lidské já neexistuje, říká totiž Ahriman, a tzv. "oceán božství" není nic jiného než Lucifer stavící se na místo Boha a zamlžující jej svou vzdoro-říší. Všechny možné variace na tyto dva názory, co jich dnes je, usilují jen o jedno: o zničení božské jiskry v nás. Nedejme se. 

***