Pro dnešek si vypůjčím jeden citát C. G. Junga:
"Dokud neučiníme nevědomé vědomým, bude to nevědomé řídit náš život a my tomu budeme říkat osud."
V tomto výroku máme kouzelně krásným a jednoduchým způsobem vystižený proces, který se po každém z nás žádá, a který nám zabere nejen celý život, ale v podstatě všechny další životy.
*
Neseme si v sobě mohutné a rozsáhlé dědictví, z nepředstavitelně dlouhých minulých věků, kdy jsme spočívali jako embrya (později jako děti) v náručí moudrých, láskyplných a vznešených duchovních bytostí. Po dlouhé a dlouhé věky pracovaly na vývoji našich těl a našich duší, a plody jejich práce máme nyní uložené ve svém nitru, v uspořádání svého těla, v nesmírné moudrosti stále řídící práci našich orgánů, ale třeba také v tom, proč a jak a kdy onemocníme, jak dlouho budeme žít, ...
To všechno je pro nás ukryto za závojem, za nímž je vše, co spadá do sféry něčeho, co jsme si zvykli označovat jako "nevědomí" nebo "podvědomí". Každý, kdo se bude jen trochu zabývat během svého života nebo funkcemi svého těla, musí po jisté době přiznat, že v nás pracuje mnohem větší a geniálnější moudrost, než kterou nosíme ve svém běžném bdělém vědomí, ze kterého jednáme ve svém všedním životě. Nikdo z nás by určitě nebyl schopný si vystavět sám celé své fyzické tělo a uvést všechny orgány do součinnosti, nikdo z nás není schopný vymodelovat z kosmických sil a substancí Země embryo a vdechnout mu duši a vědomí. To zkrátka neumíme, to za nás musí dělat vyšší bytosti, jejichž úroveň vědomí je mnohem, mnohem vyšší a dokonalejší.
K tomu tajemnému, co tajuplným a záhadným způsobem řídí a ovládá náš život, můžeme zaujmout různé postoje - můžeme
a) to ignorovat a popírat;
b) to brát jako samočinně fungující mechanismus, co prostě nějak funguje;
c) se tomu odevzdat a plně důvěřovat, že "to" ví, co dělá a proč to dělá;
d) se to snažit poznat a pochopit.
Abychom dosáhli na opravdovou lidskou důstojnost, abychom byli opravdu lidmi v tom pravém slova smyslu, musíme zaujmout poslední ze čtyř zmíněných postojů.
Když to hodně zjednoduším, smyslem celého dalšího vývoje je postupné pronikání temných a z našeho pohledu automaticky pracujících hlubin podvědomí světlem vědomí. Sebepoznání není nic jiného, než důsledně pojatá proměna podvědomí ve vědomí.
A (sebe)poznání nejde dosáhnout ničím jiným, než myšlením. Jasné poznání může přijít jedině díky myšlenkové práci. Myšlení je ta brána, vedoucí k pravému sebepoznání a k proměně nevědomí ve vědomí. Naše city a vůle nejsou natolik vědomé a jasné, a proto se k tomu nedají použít. Nejdřív ze všeho musíme pracovat na vývoji myšlení, na jeho cvičení a rozvoji, aby bylo myšlení schopné pojmout a pochopit nejen běžné skutečnosti všedního života, ale i vyšší skutečnosti - od uspořádání vesmíru, přes duchovní bytost člověka a duchovní bytosti s ním spojené, po duchovní základy přírody...
I proto jde moderní duchovní věda, anthroposofie, cestou práce na myšlení. Pro dnešního člověka je to jediná bezpečná a schůdná cesta. Vše, co nepracuje s jasným a bdělým myšlením, je nebezpečné zpátečnictví, stahující člověka do temné, zamlžené propasti bezvědomí, a nakonec k paralýze a zániku jeho Já.
Až s křišťálově čistým myšlením, posíleným a zbaveným kalů, sklonů k pohodlnosti, nepravdivosti a relativizaci všeho možného, můžeme postupně vychovávat naše city a naši vůli.
Citový a volní život je sám o sobě do jisté míry chaotický, neuspořádaný a podléhající pro nás zatím neznámým nevědomým vlivům. Je na nás, abychom své myšlení pročistili a vyvinuli tak, že prosvětlí, uspořádá a očistí naše cítění i naši vůli. Ty největší, nejkrásnější a nejčistší citové a volní impulzy totiž začínají vždy od správné, pravdivé a upřímné myšlenky. Bez myšlení se stáváme obětí chaotických nevědomých impulsů, u kterých nemůžeme rozeznat, zda jsou dobré nebo ne. K tomu slouží ostrý meč Michaelův, meč jasných, pravdivých a skutečně duchovních myšlenek, majících průraznost až do té nejhustší hmoty.
*
Jedině schopností našeho myšlení můžeme proměnit nevědomé ve vědomé. S tím samozřejmě přichází také velká, takřka kosmická zodpovědnost, že s tím, co poznáme, budeme nakládat dobře. Nemůžeme si jen, poté, co jsme poznali zákonitosti fungování světa, sednout na gauč a říct si - tak, teď jsem to poznal a budu si dál užívat svoji pohodu a nicnedělání a občas pomluvím souseda od vedle, protože přece o nic nejde.
I proto je za diskreditací myšlení (která přichází jak z náboženských a esoterních, tak ateisticko/materialisticko/agnostických kruhů) často jen obyčejný strach z takové odpovědnosti, z odpovědnosti za to, že budeme muset vědomě a svými silami řídit to, co nyní pracuje jen na jakéhosi, abstraktně řečeno, autopilota podvědomí.
Jenže, co je ve skutečnosti ten autopilot podvědomí? Je to neustálá, usilovná a obětavá práce božských bytostí!
Nic se neděje samo od sebe, ani naše tělo nefunguje samo od sebe. Musí být neustále řízeno, udržováno a vyživováno oběťmi bohů. Tím, že budeme postupně vědomě přejímat část jejich práce, uspoříme jejich síly, takže se budou moci věnovat dalším činnostem. Uvolníme je tím od nutnosti neustálé obětní služby lidstvu. Může být zprvu velice bolestivé si uvědomit, že ani bohové se nemohou obětovat donekonečna; každá bytost, jakkoliv vysoce vyvinutá, má jen konečné síly a omezené schopnosti, jakkoliv by se z našeho pohledu mohly zdát nekonečné a neomezené. Chtít být neustále závislý na jejich obětech je obrovským, do nebe volajícím sobectvím, tvořícím karmu spění k nevědomosti (což nastává, když se sami rozhodneme dále se nerozvíjet a rezignujeme na úsilí o poznání světa skrze kultivaci a rozvoj myšlení) - jinými slovy, jde o kardinální hřích, hřích proti Duchu Svatému, který nelze z vyššího pohledu odpustit. Tímto procesem odpadnutí od proudu pokračujícího zdravého vývoje vznikly (a stále vznikají) všechny třídy odpůrčích bytostí, které způsobují ve světě všechny druhy zla (neboť zlo je ve své podstatě kosmickým zpátečnictvím, zastavením vývoje a snahou vnášet retardující impulsy tam, kde nemají co dělat).
Nezahazujme proto tuto jedinečnou schopnost myšlení, kterou nám darovali bohové proto, abychom se mohli vyvíjet k autonomii, sebevědomí a svobodné tvořivé činnosti, se stále menší a menší podporou shůry.
Je obrovskou chybou podlehnout strachu z používání myšlení, podlehnout sugesci starých, do dekadence upadlých směrů, nadměrně velebících citové hroužení se do světa nebo do sebe sama oproti poctivé myšlenkové práci. Takový přístup, založený na citu, byl zdravý a aktuální tisíce let nazpět, kdy ještě lidstvo nedospělo k plně bdělému vědomí - jenže vývoj mezitím pokročil. Pokročil od šerého, zastřeného vědomí k vědomí jasnému a průzračnému. Kdo se vrátí do mlhavé zastřenosti, vymaže si tisíce let svého vývoje, poplive a zneuctí mnohatisícileté úsilí vysokých duchovních bytostí, vedoucích a řídících vývoj lidstva a vesmíru, a zatarasí si cestu vpřed. Upadne do závislosti na pomoci shůry, která jednoho dne skončí. Konec takové pomoci se okultně nazývá druhou smrtí, a dostatečně vnitřně nezpevněný člověk ji nebude mít šanci překonat.
Řada lidí tvrdí, že myšlení je nedokonalé a nezpůsobilé pojmout velké náboženské a esoterní skutečnosti, a ty že spadají jen do oblasti víry a citu. Ano, je zatím slabé a nedokonalé, ale právě proto bychom jej měli rozvíjet, aby toho bylo schopné, a ne jej bázlivě odvrhovat jako něco kacířského, nedokonalého a neschopného (neboť i ten, kdo duchaplně brojí proti myšlení, to činí prostřednictvím - myšlení!). Bylo by to podobné, jako kdyby začínající umělec po prvním namalovaném obraze usoudil, že nestojí za nic, že nikdy nenamaluje nic krásného, a rezignoval by na jakoukoli další snahu - čímž by svět přišel o jeho nádherné výtvory.
Měli bychom najít odvahu k tomu, abychom se přestali myšlení bát a začali ho opravdu naplno používat. I toto od nás žádá Michael, tvář Kristova.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat