Druhý adventní týden – druhá okultní zkouška a druhá mysterijní ctnost starověku

(volně podle S. O. Prokofjeva a R. Steinera)

Čtyři druhy pokušení přistupují k lidské duši v době od svátku Michaela k Vánocům; obzvlášť silné je jejich působení v době adventní, když převaha vnějších sil temnoty nad vnějšími silami světla dosahuje v přírodě svého vrcholu. Pro celé podzimní období, ale obzvlášť silně v době adventní tak zní z duchovního světa skrze bytost Michaelovu k člověku mysterijní varování: "Střez se před zlem!"

V druhém adventním týdnu přistupují pokušitelské mocnosti (zástupy luciferských a ahrimanských duchovních bytostí) více k tělu éterickému, aby v něm vzbudily takové sklony, které vedou k egoistickému, nemírnému růstu přání, k dychtivému bujení životních sil. Náš ještě nepřemožený egoismus, naše sebeláska, která je uhnízděna ve skrytých hloubkách našeho charakteru (který je vázán na substanci éterického těla), v jednostrannostech našeho temperamentu, to vše v nás procitá jako říše jedovatých rostlin, bezohledně se rozšiřující. (Povšimněme si souvislosti s charakterem jedovatých rostlin – ty se podle RS nechávají prostupovat astralitou více, než ostatní rostliny; podobná věc se děje i našemu éterickému tělu, když jej necháme prorůstat nízkou nepročištěnou astrální substancí.)
Zcela zvláště ale pronásledují odpůrčí mocnosti naši schopnost mluvit, pokoušejíce se překovat ji ve svou zbraň nebo, obrazeně řečeno, proměnit náš jazyk v záludný jedovatý osten, aby zabránily tomu, aby se stal ostrým, dvojsečným mečem pravdy.

 

Proti tomuto náporu se může postavit jenom ctnost zachovávání pravé míry a rozvahy (v některých učeních je rozvíjení této ctnosti jedním z klíčových aspektů tzv. Cesty Středu), ctnost vyvinutá vědomě a vší silou naší duše. Tyto pohyblivé vnitřní ctnosti jsou zvláště způsobilé udržet náš organismus v rovnováze – myšleno v živé dynamické rovnováze, nikoliv statické, mrtvé – tak, jako se vzájemně nese sedm planet naší sluneční soustavy na základě svého vyváženého vztahu, přičemž duchovní bytosti za nimi stojící vytvářejí harmonii a správnou míru jejich pohybů, sil a celkového působení.

Lidská řeč, v našem vývojovém stadiu působící především v elementu vzduchu, na jedné straně vzestupuje vzhůru až do ohnivého živlu a skrze něj do myšlenky (což je způsobeno pronikáním luciferských sil) a na druhé straně sestupuje dolů do vodního živlu a skrze něj do citu (což je způsobeno pronikáním ahrimanských sil). Aby se stala lidská řeč otiskem světového Loga, musí být tyto síly očištěny dvojicí navzájem provázaných ctností: vzestupující luciferské síly rozvahou, a sestupující ahrimanské síly zachováváním pravé míry.

 

Okultní zkouška, která niterně souvisí s druhým adventním týdnem, je zkouška vodou. (Opět je zde zřetelná a nutná souvislost s druhou, „vodní“ oblastí astrálního světa, vystavěné z útvarů „plynoucí vznětlivosti“, útvary s převládající rovnováhou substancí sympatie a antipatie). Tato zkouška cílí na to, zda se člověk dokáže vzdát všech svých sobeckých přání a své libovůle, kterou by nejraději vnášel dokonce až za práh do astrálního světa. Musí dokázat být poslušen zákonů, které platí ve vyšších světech. Lidé, kteří touto zkouškou neprojdou, propadají sklonům zneužívat duchovní moc, kterou si vydobyli, pro své vlastní cíle (šedá magie, v českých zemích hojně rozšířená). Obrazem člověka, který v této zkoušce obstál, je Kristus, odolávající druhému pokušení na poušti: „Nesmíš božskou moc, která tě vede, učinit služebnicí své libovůle.“ Aby člověk v této zkoušce obstál, musí ke ctnosti zachovávání pravé míry a rozvahy připojit ještě sebeovládání a zdravou a jistou soudnost, pramenící z předchozí první zkoušky (věci se stávají náročnějšími a složitějšími).

V druhém adventním týdnu by měl člověk na mikrokosmické úrovni zopakovat druhý kosmický čin nátanské duše (druhý předstupeň mysteria Golgoty).
Na začátku atlantského eonu hrozilo nebezpečí sedmi lidským životním procesům (orgánům) zakotveným v éterickém těle. Tehdy hrozilo znečištění éterické substance lucifersko-ahrimanským vlivem, takže by těchto sedm hlavních éterických center člověka bylo prostoupeno nezměrným egoismem bez korigujícího vlivu Já (hlavní práce na éterickém těle z Já byla totiž vykonávána až v první praindické epoše poatlantského eonu). Tím by se staly tyto orgány egoistickými a nemohly by plnit správnou podpůrnou funkci pro fyzické tělo a smysly. Dále by došlo k úpadku lidské řeči, která by se již nikdy nemohla pozvednout nad úroveň jednotlivých hlásek a citoslovcí, takže by se člověk nikdy nemohl dopracovat k utvářející, a později tvořivé řeči související s dalším rozvojem hrtanu. Opět by šlo o znemožnění vývoje lidského Já, byť jiným způsobem.
Pomoc nátanské duše musela nyní přijít z nižší sféry, ze sféry, kde je Slunce vůdčím principem planetární soustavy, ale také jednou ze sedmi planet. Přijala do sebe čisté síly všech sedmi planet, aby se pak mohla obětovat Kristu, aby se podruhé stala nositelem Krista. Až po přijetí této oběti mohl Kristus účinně uzdravit sedm hlavních životních orgánů harmonií pocházející ze sedmi planet sluneční soustavy. Tímto způsobem si mohly životní orgány – podobně jako smyslové orgány na předcházejícím stupni – říci: „Ne my, ale Kristus v nás.“ Tím byl dán také první základ pro záchranu lidské řeči.