Jarní rovnodennost je pro mnohé z nás magickým časem, kdy se naše vědomí zase o trochu víc vpíjí do přírody. Už jen letmé zmínky o vyrovnání světla a temnoty v nás zažehují cosi původního, archetypálně příjemného, jsme zase "doma", někde, kde to důvěrně známe. Kříž rovnodenností a slunovratů pro nás byl po dlouhé věky něčím, čeho jsme se mohli pevně chytit, co nám dávalo jistotu a probouzelo v nás sounáležitost se všemi lidmi - a také s bohy. Protože nejde jen o záležitost pozemskou nebo kosmickou; je to o moudré a láskyplné souhře kosmu a Země.
*
Slunovraty v sobě nesou něco víc bytostně kosmického; mají tendenci pozemské síly upozaďovat a stavět do popředí ty kosmické, vesmírné, nesmírné. V létě jsme spolu s duší a duchem Země natolik rozpuštění v kosmických silách a dálavách, že na sebe (a na Zemi) občas i zapomínáme, doslova hoříme do vesmíru; naproti tomu jsme v zimě natolik zvnitřnění a stažení do tichosti svého nitra, že nás ani nenapadne mít se Zemí mnoho společného; a i Země samotná je tak silně prožhnuta tichými, mocnými silami kosmických dálav, že v té době ze sebe nemůže darovat moc života - a proto se dočasně dostávají venku do popředí síly smrti. Neméně podstatná je i skutečnost, že v době slunovratů se Země (díky souznění mnoha různých lemniskátových a spirálovitých rytmických pohybů) nachází přesně v místě, kde bylo Slunce o půl roku dříve. Nasává tak do sebe sluneční síly a je tak mnohem víc Sluncem, než Zemí.
Naproti tomu v době kolem rovnodenností je Země nejvíc sama sebou. Jsou to doby, kdy můžeme vnímat Zemi jako takovou. Kosmické vlivy se mezi sebou dočasně vyváží, a umožní tak Zemi, aby byla opravdu Zemí. Ta si může na chvíli oddechnout, protože se netopí v říši světla nebo temnoty (duchovního světla). Spolu s vyrovnáním yangové a yinové energie (jak by řekli Číňané) ale nastává i něco dalšího, čeho bychom si měli všimnout. Od zimního slunovratu se dny postupně prodlužují - nejprve znenáhla, a pak stále rychleji. A právě v době rovnodennosti stoupá Slunce zdánlivě nejrychleji. Je to doba nejrychlejšího, nejmohutnějšího nárůstu světelných sil na severní polokouli. Po rovnodennosti se tato rychlost zase snižuje, až se kolem letního slunovratu prakticky zastaví. Podobně má i kyvadlo v rovnovážné poloze nejvyšší rychlost. Kouzlo jarní rovnodennosti je právě v téhle dynamice, kterou můžeme cítit na začátku jara ve svém těle až do konečků prstů.
*
Dynamika rovnodenností ale nesouvisí jen s tancem Země a Slunce. Tím, co nás ovlivňuje možná ještě víc, je dech Země. Doba zimního slunovratou je dobou zádrže, plného nadechnutí, setrvání duše a ducha Země v jejím těle. Na jaře nastává mohutný výdech; duše a duch Země putují do vesmírných dálek, a s nimi tak trochu i my. To, co nás tak oblažuje a rozradostňuje, je stupňující se vliv oživujících sil kosmu na Zemi (reálně k nám tyto síly sestupují od vysokých, vznešených bytostí, jejichž vnějším projevem jsou souhvězdí zvěrokruhu). Rašení, pučení, zelenění, rozkvétání, barevnění a vonění vší té krásy kolem nás, to je dar vesmíru Zemi. Vědomý pohled na rozkvetlou rostlinu může naše vědomí nechat vystoupat doslova až ke hvězdám.
Na jednu stranu tedy můžeme za jarní rovnodennosti spočívat ve vyváženosti a prožívat takřka božský klid, na druhou stranu je v tomto klidu ukrytá ta největší dynamika, kterou můžeme pociťovat jako explozi v hlubinách moře, burácení sil deroucích se na povrch, a tento povrch jemně oživujících a zkrášlujících. I to je dar jarní rovnodennosti - dar stále se vracejícího nového života.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat