Odpustit je mnohdy to nejtěžší. Často se zdá až nemožné, najít sílu k odpuštění. Obzvlášť tehdy, je-li míra zla, které nám bylo způsobeno, opravdu velká.
Pro toho, kdo neodpouští, ale není žádnou omluvou, že zlo, které mu bylo způsobeno, bylo velké. Jak by asi dopadl svět, lidstvo, kdyby nám Kristus neodpustil, kdyby nám v každé vteřině neodpouštěl... Skutečný význam odpuštění nám mnohdy nedochází. Pravda je však taková, že kdyby nebyl Kristus prodchnut skoro až bezmeznými silami lásky a odpuštění, už bychom dávno nemohli na Zemi žít, dýchat, vyvíjet se. Život by se stal nemožným. Tak moc tyto síly lidstvo potřebovalo, aby se mohlo dále vyvíjet.
*
Tu přistoupil Petr k Ježíšovi a zeptal se: Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát? Ježíš mu odpověděl: Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesátsedmkrát. (Mt 18,21–22)
Jedním ze základních okultních významů čísla sedm je tento: podle čísla sedm se pořádá (seskupuje, řadí) veškerý vývoj probíhající v čase. Každý v sobě ucelený cyklus má sedm částí, což se nám z okultní tradice zachovalo třeba v počítání dnů v týdnu. Zdůrazněním čísla sedm se nám zde dává najevo, že bez odpuštění by v podstatě žádný vývoj tak, jak ho známe, nemohl probíhat. Taky vidíme, jak nám Bible jemně naznačuje, že není žádná míra, kdy bychom si mohli říct - už dobrý, odpustil jsem dost, dál se nemusím snažit. Ne. Vždycky to jde víc.
*
Tedy Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. (Lk 23,34)
Odpuštění je v podstatě trvalý stav, v němž je naše duchovní (vyšší) Já vůči našemu pozemskému (nižšímu) Já, egu; a proto je schopnost odpuštění objektivním měřítkem působení duchovního Já v člověku.
Ten, kdo neodpustí, dostává se časem na scestí pomsty, a tím pádem také na stezku zla, byť by jeho pohnutky byly sebeušlechtilejší. Pokud zatím nejsme odpuštění schopni (a to je v pořádku, vyvíjíme se a nemůžeme mít všechny kvality a ctnosti hned), můžeme si říct - dobře, zatím to nezvládnu, doufám ale, že jednou, s boží pomocí, odpustit dokážu.
Pokud někdo chce, aby mu ten druhý nezpůsoboval zlo, pak by si měl uvědomit, že tím, že odpustí, že odpouští, magicky působí tak, že agresor ztrácí vnitřní puzení ke konání zla. Až tak daleko skutečné odpuštění jde. Umenšuje prostor pro působení odpůrčích bytostí v agresorovi a vyrvává ho ze spárů zla.
Na vysvětlenou: Nemělo by nám jít primárně o to, abychom chtěli nějak magicky působit na druhého člověka s cílem ho předělat, vylepšit, obrátit. Důležitý je čistý, žádnou egoistickou snahou nezkalený, upřímný akt odpuštění. Všechny "magické" účinky, které může skutečné odpuštění mít, jsou totiž zcela v moci vyšších duchovních bytostí, jsou projevem jejich milosti. Proto by nám nemělo jít o cílené magické působení na druhého člověka; to by se mohlo obrátit proti nám a způsobit více zla, než bychom si dokázali představit.
Zlo nekonají lidé sami od sebe. Zlá vůle je projevem démonických bytostí, které člověka posednou. Ano, dotyčný jim pro to svým životem připravil půdu, pozval je do sebe, ale chyby děláme všichni (a ruku na srdce, kdo někdy něco zlého neudělal). A nikdy není pozdě je začít napravovat. Potíž je v tom, že ten, v kom síly (bytosti) zla zapustily už hodně silné kořeny, se jich nedokáže zbavit sám. Potřebuje pomoc. A tou pomocí může být právě naše odpuštění.
Všimněme si také, co se s námi děje, když zkusíme meditativně prožít slovo odpouštění. Vyvolává pocity lehkosti, světla, hřejivosti, jako by se v nás něco rozsvěcelo, a za našeho nitra vyprchávala jakási tíha. Rostou nám křídla, cítíme se světlejší a zároveň silnější...
*
Přicházíme pomalu do doby, kdy nebudou mít vnější opatření, vymyšlená pouhou kombinující logikou, takovou účinnost; ta se bude do budoucna neustále snižovat. Naopak účinnost našich vnitřních kvalit, ctností, které si vydobudeme poctivou vnitřní prací, bude postupně růst. Schopnost odpuštění je jednou z takových ctností, která už teď působí víc, než tušíme.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat