Zánik starých tradic a individuální zážitek Božské Lásky

Dnešní úvahou se pokusím podívat na vývoj lidstva z pohledu, který přede mě začal v posledních pár letech předstupovat se stále větší intenzitou. 

Odjakživa mě zajímaly - a pořád zajímají - nejrůznější duchovní směry a z nich pocházející tradice, ať už vázané na určitou kulturu, národ, kmen, časové období nebo nějaký určitý náhled na fungování světa. Jejich pestrost je ohromující, když si uvědomíme, kolik jich již nenávratně zaniklo bez zanechání jakýchkoliv písemných a jinak hmatatelných pozůstatků.

*

Postmoderní doba 21. století je mimo jiné charakteristická tím, že se lidé ve více či méně vědomé snaze najít a znovuvybudovat vztah k duchovním základům světa velmi často vracejí k moudrosti, ukryté v tom, co můžeme shrnout pod pojmem spirituální tradice, a z ní pocházející zvyky a rituály. Doslova renesanci zažívají nejrůznější duchovní směry, v nichž se lidé snaží najít mnohdy již ztracený smysl - ať už jde o severské či jiné pohanství, různé formy šamanismu, druidství, americké indiánství, různé duchovní tradice domorodých kmenů napříč světem, východní spirituální nauky, jógová praxe, zen, gnóze, svobodné zednářství, jezuitismus, slovanské tradice založené na pohanství, židovství, islám, předkřesťanská náboženství (buddhismus, hinduismus apod.) 

Často vznikají jejich novodobé mutace, jako například novopohanství, wicca, moderní jógová praxe, bojová umění vycházející z dávné vědomé práce s tělem a dechem, sexualizovaná tantra, novobuddhismus... což se všechno velmi často eklekticky slévá a mixuje v New Age koktejlu (kde do nich proudí zhoubný jed channelingu, mediumismu, věštění z čar na dlani a čajových lístků, zneužívání psychedelik a jiných látek násilně měnících vědomí, automatické kresby, časopisové astrologie, spiritismu, exopolitiky a dalších často velmi pochybných směrů prolnutých s dezinformacemi tajných služeb, vydestilovaných až do posedlosti zlem nebo přinejmenším čirou fantazií a výmysly bez jakéhokoliv reálného podkladu). Tradicí jsou ale dnes i například zmechanizované rituální úkony a praxe většiny křesťanských církví - římskokatolické, protestantské, pravoslavné i velké řady menších a málo známých.

Aniž bychom se pouštěli do jejich rozsáhlého srovnávání, při hlubším a pečlivém zkoumání můžeme nabýt dojmu, že v dnešní době už vlastně žádná z nich není tím, čím byla v době svého největšího rozkvětu. A to z jednoho podstatného důvodu: chceme-li se totiž zabývat jakýmkoliv z uvedených směrů, stačí pro to dnes jedna jediná věc - svobodně se pro to rozhodnout. To je pro moderní dobu charakteristické a pro nás velmi důležité, neboť čím více jdeme dále do minulosti, tím méně bylo něco takového možné. 

* 

Každý spirituální směr, který určitým způsobem přešel a ustrnul do formy tradice, zvyku, obyčeje a rituálu bez vědomí o jeho pravé podstatě, je na své životní křivce již ve fázi sestupu - dekadence, odplývání a smrti. V době svého rozkvětu totiž nikdy nešlo o pouhou módní záležitost, kterou mohli lidé pěstovat jako nedělní zábavu nebo "koníček" ve svém volném čase, a rozhodně nebylo možné pěstovat jich více najednou. Šlo o způsob života, který od základu prostupoval celou komunitu či společnost a určoval způsob vykonávání často i těch nejjednodušších činností. Lidé v něm žili cele, bezvýhradně, do jisté míry naivně a celou svou bytostí (což se postupem času začalo vytrácet a slábnout). Postoj ke světu, způsob komunikace s duchovním světem, organizace obřadů, slavností, rituálů, to vše bylo jedinci jaksi vnuceno okolím zvenčí. Děti byly odmala vychovávány ve všem, co k určitému směru patřilo, s jakousi nenucenou samozřejmostí. Málokdo si mohl vybrat, zda se bude toho všeho účastnit, nebo nikoliv. Od narození až do smrti určoval ten který duchovní směr podstatnou měrou způsob života všech lidí, a to dokonce až za práh smrti. Obepínal je jako jakási schrána, v níž žilo celé společenství, a vystoupení z ní bylo buď nemožné, nebo se rovnalo prakticky jisté smrti, nebo přinejmenším vyloučení ze společnosti a ztrátě veškeré lidské hodnoty a důstojnosti v očích všech, kdo do této schrány patřili. 

Dnes je pro nás velmi těžké si představit, že v dřívějších stadiích vývoje lidstva se nic, co dnes patří k těmto tradicím, nezpochybňovalo. Neexistovala žádná diskuse o tom, zda existuje Odin, Ahura Mazdao, Isis, Zeus, Quetzalcoatl nebo Indra. Nikdo se neptal, proč se zrovna tento rituál vykonává takhle, nebo jaký to má smysl, postavit chrám nebo oltář zrovna v takové formě a na tomto místě. Z mysterijních center kdysi živě proudilo vše, co určovalo způsob života lidí, a co postupně vykrystalizovalo jako duchovní směry, náboženství a tradice. Můžeme si to celé představit zhruba podobně, jako když dítěti určují mantinely jeho rodiče - do té doby, dokud je nesamostatné a potřebuje vnější vedení, aby vůbec mohlo žít a dozrát k samostatnosti. 

Čím dále jdeme do minulosti, tím méně bylo lidstvo individualizované a více žilo v něčem, co by se dalo nazvat skupinovou duševností. Individualita nebyla podstatná; důležitá byla příslušnost ke skupinové duši, jejímž vnějším projevem byla právě určitá forma rituálů, ošacení, architektury, umění, zkrátka celého způsobu života. Tradicí se to stalo až poté, co lidé vývojově pokročili natolik, aby mohli nad takovou tradici vystoupit (získat od ní odstup). <1>

Dokud bylo lidstvo vývojově ještě v dětském věku, potřebovalo vedení ve formě nejrůznějších směrů, které byly vždy utvářeny výše vyvinutými individualitami, potažmo duchovními bytostmi, pečujícími o správný vývoj lidstva. Skrze dávné zasvěcence doslova promlouvali bohové. Na tom, že těchto směrů se v historii lidstva vystřídalo na stovky, ba tisíce, není nic, co by zmenšovalo jejich význam nebo hloubku, nebo co by nás opravňovalo stavět jedno nad druhé, či se tomu zpětně vysmívat jako naivním pověrám. Všechny měly v určitém čase a místě své hluboké opodstatnění, význam a smysl. Ano, je skutečně podstatné, že vždy jen v určitém čase a místě - neboť v jiném čase a místě se stávají škodlivými. Pozůstatky některých z nich přetrvaly do dnešní doby podobně, jako trosky starých chrámů i hliněných misek. 

To, co se v dnešní době takto oživuje, však není nic jiného, než rozbité hliněné misky s nápisy, jejichž jazyku nerozumíme, a jejichž obsah už dávno zetlel a roznesly jej písky času.  

Ano, i na těchto zbytcích lze postavit z materiálního hlediska úspěšný byznys a stát se moderním duchovním influencerem, to ale vyprázdněnost těchto tradic jen potvrzuje.  

Dnes totiž není možné být v pravém slova smyslu člověkem a být součástí starých skupinových duší. Dříve individuace neexistovala, podobně, jako ji dnes nemají zvířata - ta jsou i dnes jen články skupinové duše, sídlící v astrálním světě, která je jejich řídícím géniem, čímž je znemožněna jejich plná samostatnost. Nedá se říct, že by naši předkové byli na zvířecím stupni, ale šlo o srovnatelný stav vědomí, samozřejmě na vyšší úrovni.

Doba bezmyšlenkovitého přejímání tradic skončila. Dnes je v pořádku se ptát, přemýšlet o věcech a chtít vědět, proč. Určujícím vývojovým proudem je totiž zhruba od 15. století, kdy započala epocha (věk) Ryb, stále mohutnější rozvoj individuality, sebevědomí a svobody, s postupem času stále více nabývající na intenzitě. <2>

* 

Dalo by se říci, že 21. století je svědkem marného úsilí o znovuoživení prakticky jakékoliv tradice, jejíž zbytky se ještě zachovaly, a redukce existujících tradic do formy povrchní zábavy, životního stylu nebo sektářství. Návrat ke starým tradicím je často jen snahou najít nějaký pevný bod v životě, nějakou duševně-duchovní jistotu, domov, jako obranu před okolním, stále vzrůstajícím chaosem. 

Toto úsilí je ale ve své podstatě marné, a pro lidskou duši škodlivé, a to zejména od doby tzv. odkouzlení světa, jež nebylo ve své podstatě ničím jiným, než zdravým symptomem pokračujícícho vývoje (je ale důležité si uvědomit, že v odkouzleném světě nemůžou lidé žít příliš dlouho, neboť by jejich duše bez duchovní potravy doslova uschly). Marko Pogačnik to ve své knize pojmenoval velmi otevřeně - a dodávám, že se níže uvedené myšlenky netýkají zdaleka pouze tradičních, zde vyjmenovaných náboženství, ale i všech pohanských a novopohanských směrů, dnes oživovaných způsobem srovnatelným spíše s nekromancií (nezdařeným pokusem oživit mrtvé, co i po oživení zůstává jakousi podivně oživlou mrtvolou, neschopnou plnohodnotné zdravé existence). Pohanství bylo totiž ve své pravé, předkřesťanské podobě, jen jinou formou křesťanství, odpovídající stavu duchovně-duševního vývoje lidstva a místním přírodním podmínkám, a ve všech tehdejších pohanských mysteriích se velmi dobře vědělo o prožehnutí Země Kristovým impulsem na přelomu věků. Tím byla pohanská mysteria definitivně naplněna.

"Tradiční náboženství, ať už muslimské, křesťanské nebo hinduistické, svými magickými formulemi připoutávají miliardy lidí ke svému druhu duchovnosti, která je vnímána jako jediná správná a bohulibá. Jejich dogmata nebo jiné duchovní předpisy jsou představovány jako jediné relevantní brány k bohu a zároveň fungují jako energetická pouta. Svou sílu čerpají z velké části ze strachu věřících, kteří se bojí, že pokud by již nedodržovali stanovená dogmata, tradice a předpisy, byli by od milovaného božstva odloučeni.

Kosmická proměna, která nově uspořádává naši epochu a všechny její instituce – k čemuž patří také vztah k posvátnu – , potřebuje svobodné jedince, kteří jsou schopni vnímat nové dimenze světa a postupně je v každodenním životě uskutečňovat. Odpoutat se od duchovních vazeb patří k předpokladům, které by lidstvu dovolily zcela se podílet na epochální proměně." <3>

*  

Duchové času se střídají v mnoha různých rytmech a jedním z nich je 72-letý rytmus sedmi vznešených archandělských bytostí, které jsou v určité souvislosti se sedmi tradičními planetami. Pokaždé po 72 letech uvolní jedna z nich vládu jiné. Jde o jeden konkrétní projev harmonie sfér, do jehož podrobností se zde nebudeme pouštět (pro zájemce o další studium odkazuji na nádherné dílo Emila Páleše - Angelologii dějin), a který se v duchovní vědě nazývá rytmem "malých" duchů času. Znalost zákonitostí jejich střídání nám může pomoci poodhalit, jaký archetyp bude spoluurčovat charakter následujících staletí, ba tisíciletí. Podstatné pro nás nyní je, že od r. 1989 je duchem času Zachariel, který má jupiterské kvality. Toho v r. 2061 vystřídá Orifiel, archanděl Saturnu, který bude působit asi do třetiny 22. století. 

Všimněme si zde ještě jednoho delšího cyklu, s periodou 354,25 let, cyklu "velkých" duchů času. Michael, sluneční duch, působí podle vhledů zasvěcenců v tomto smyslu od podzimu roku 1879. Orifiel, saturnský duch, jej vystřídá po uplynutí třetiny 23. století. 

Období, kdy vládne archetyp Saturnu, se vždy mimo jiné vyznačují tím, že zaniká něco, co již není pro vývoj lidstva potřebné. Lidstvo v těchto obdobích vždy zvážní, duševně zestárne, spiritualitu zabarví vzestup asketických a poustevnických hnutí, architektura začne ve velkém používat kulovité formy, do popředí se dostane centralismus a například i zájem o historické vědy, a v neposlední řadě také téma nedostatku. <4> Duchovní atmosféra zčerná. Orifiel vždy staví lidstvo před náročnou zkoušku, jejímž překonáním ale nakonec vždy více získáme, než ztratíme.

Dalo by se říci, že nadcházející doba jeho působení významně urychlí proces úplného a naprostého vyprázdnění všech existujících tradic do takové míry, že v jejich pěstování nejen že nebude možné nalézt jakýkoliv uspokojující smysl, ale budou dokonce lidskou duši poškozovat do takové míry, kterou již nebude možné ignorovat tak, jako dnes. Řada z nich tak zanikne úplně, a pěstování těch několika málo zbývajících nebude možné bez určité formy odmítnutí zdravého vývoje lidské duše, neboť budou muset být udržovány tajnými společnostmi, vycházejícími z praktik černé magie. Ve 23. století, kdy začne Orifiel působit s mnohem větší silou (dalo by se říci, že bude pověřen vyšší mocí, než jako malý 72-letý duch času), zemřou všechny staré tradice v jistém smyslu úplně. Lidstvo bude nucené najít nový smysl života, který již nebude možné pomocí tradice nalézt. Minulost nás v této době přestane vyživovat a nést úplně. Lidstvo se tak doslova ocitne nahé před zející propastí. 

"To, co bylo ještě před jedním stoletím zářivým duchovním životem, se vyvíjí k nicotnosti. A nad tím se stahují mračna z Východu i ze Západu.
A co znamená to, co se musí v nejbližších desítkách let projevit tím nejstrašnějším způsobem - co to znamená? Na jedné straně výzvu pevně stát na půdě, která chce zrodit nový duchovní život, na druhé straně předzvěst toho, o čem už delší dobu mluvíme - přiblížení se Krista ve formě, v níž ho od 20. století bude nutné zřít. Neboť dříve, než uplyne polovina tohoto století, bude nutné zřít Krista. Předtím však musí být veškeré zbytky toho starého dovedeny k nicotnosti, musí se stáhnout mračna. Člověk musí z nicotnosti najít svou plnou svobodu. A nové nazírání se musí zrodit z této nicotnosti. Člověk musí nalézt sílu z ničeho. Duchovní věda jej na to chce pouze připravit." <5>

Může to znít jako velká, nenahraditelná ztráta a katastrofa pro lidstvo, opak je ale pravdou. Vznešené duchovní bytosti, pečující o vývoj lidstva a Země, nikdy nedopouští nic, co by nebylo v nejvyšším smyslu pro náš vývoj dobré a potřebné. A lpění na starých zbytcích vznešených tradic, které již nedokážou vyživit naše duše, by nám nijak neprospělo. Již dnes sklouzává zabývání se jimi do sektářství, zapouzdřenosti, posedlosti mechanickým vykonáváním rituálů, pěstování duchovní pýchy a povýšenosti, a často bohužel až do otevřeného praktikování šedé a černé magie. Častokrát jsem byl svědkem takového počínání, kdy byli lidé zcela vážně schopni tvrdit, že právě jejich panteon bytostí je ten jediný pravý a skutečný, jejich rituály nejopravdovější a jejich tradice nadřazená těm ostatním. Složitou argumentací byli schopni ospravedlňovat sesílání kleteb a živit ve svých členech nenávist. Uvedená nevraživost existuje i mezi odnožemi různých náboženství a křesťanských církví, které se navzájem osočují z nepochopení pravé podstaty náboženství, myslíc si o sobě, že právě ony mají ten nejvíc správný vztah k Bohu. 

Takové postoje pak vedou k tomu, že pro řadu lidí je jediným rozumným východiskem zvolit jako základní postoj ke světu kombinaci ateismu, agnosticismu, nihilismu a materialismu, neboť správně tuší, že výše uvedené cesty nikam nevedou; nedovedou ovšem sami nalézt nic, co by jim v životě dávalo smysl (kromě stupňující se posedlosti materiálním světem), a co by v sobě obsahovalo reálnou duchovní substanci jako potravu pro duši. A tak jdou světem bez cíle, beze smyslu, nevěda, co si počít - a často sklouzávají k tomu, že si počínají... no, ne moc dobře.

Na jedné straně tak máme zabývání se mrtvými zbytky tradic, jejich převrácení, fragmentaci a znetvoření, a na druhé straně odmítnutí duchovního světa a jakéhokoliv duchovního (a dnes často i duševního) charakteru reality vůbec. Tyto dvě základní tendence hýbou světem, a můžeme si všimnout, že se nepřímo živí obě navzájem - každá dokazuje svoji příčetnost poukazováním na zjevnou nesmyslnost té druhé. A obě mají pravdu.

 *

Smrtí starých tradic se otevřou lidstvu dosud netušené obzory a možnosti k nalezení zcela autentické, osobní, individuální cesty k jedinečnému a neopakovatelnému vztahu k božsky-duchovním základům světa, vydobytý na podkladě svobody, která by v rámci dříve existujících tradic nebyla nikdy možná.  

A tento charakter hluboce intimní, neotřesitelné jistoty, že k duchovnímu světu je možné nalézt skutečně vřelý, smysluplný, osobní a láskyplný vztah, bude moci díky uvedenému vývoji zazářit ve stále větším množství lidských duší jako zcela nová kvalita, dalece přesahující všechny dávné tradice, a korunující všechny zkušenosti, kvality a ctnosti z nich načerpané. 

I skrze tvořivé uchopení doznívajících zbytků tradic lze k tomuto vědomí dospět, a i taková cesta má svůj hluboký význam. Lidé jsou dnes natolik rozdílní co do své životní cesty, výbavy duše, i nejvnitřnější individuality, že nelze závěry ohledně shora uvedeného vývoje považovat za definitivně platné pro všechny z nás. Mojí snahou bylo spíše vystihnout obecný směr vývoje, na nějž existuje tolik variací, kolik je lidských duší, a předestřít nebezpečí hrozící lidské duši, pokud ustrne v dekadentních zbytcích dávné vznešené moudrosti, a nechá se jimi stáhnout dolů, místo toho, aby je čistě individuálním, tvořivým způsobem překonala. <6> 

Dávné tradice totiž spoléhaly na zcela odlišnou konfiguraci lidské duše, kdy bylo ještě instinktivní, snové jasnozření či jeho doznívající zbytky všeobecným vlastnictvím většiny lidí. Zdravý pocit "Já jsem", sebevědomí, intelekt a schopnost myšlení - to vše muselo lidstvo zpočátku rozvíjet bez možnosti přímého náhledu do nadsmyslového světa, a bylo tak světovou nutností, aby se brány k duchovnímu světu pro lidstvo dočasně uzavřely. Orientální tradice má pro období, kdy byly tyto brány uzavřeny, označení Kali-juga. Ta trvala zhruba od 3. tisíciletí př. Kr. do konce 19. století po Kr. Od té doby nastala možnost rozvíjet opět určitou formu jasnozření, nyní ale na vyšším stupni - při zachování plného, jasného sebevědomí a pocitu vlastního svébytí, individuality, založeném na intelektu a schopnosti myšlení - i proto se teď na všechno ptáme a snažíme se všechno rozklíčovat, poznat, zdůvodnit... jde zkrátka o přirozenou potřebu lidské duše, která dřív vůbec neexistovala, stejně, jako pocit (schopnost) osobní inteligence a toho, že myšlenky jsou naším vlastnictvím. Je velkým nedorozuměním, když se snažíme pohlížet na dávné lidstvo, jako kdyby žilo ve stejném stavu vědomí, jako my dnes. 

*

Zkusme si uvědomit, že si neseme plody všech duchovních proudů, kultur a civilizací, jejichž zbytky dnes vyčpěly do formy zevních tradic, ve svém nitru, neboť jsme to byli my, kdo jimi byli po dlouhé věky vychováváni. My jsme naši předkové. Díky tomu, že jsme žili v jejich schránách, máme dnes určité vlohy, schopnosti a ctnosti, které bychom měli používat stále novým způsobem, odpovídajícím stavu vývoje vědomí lidstva, planety Země, i celé sluneční soustavy.

Proto už nám staré tradice nemohou nic dalšího dát - jen svou smrtí uvolnit místo zcela osobnímu, neopakovatelnému, individuálnímu zážitku nejvyšší božské Lásky, kterou nám v obnovené formě přináší Zmrtvýchvstalý Kristus, od první třetiny 20. století trvale přítomný v éterické sféře Země, kde je dosažitelný pro všechny lidi dobré vůle. 

***

<1> Duševní konfigurace lidstva byla v dávných dobách ovlivňována ještě jedním svrchovaně důležitým vztahem lidstva k božským bytostem druhé a třetí hierarchie. Jak popisuje Rudolf Steiner v přednáškovém cyklu, uveřejněném v knize Podněcování světových dějin duchovními mocnostmi, nakl. Franesa 2025, ve 4. století po Kr. nastala kulminace procesu, kdy určitým způsobem přešla správa kosmických myšlenek z bytostí Exusiai (Duchů formy) na bytosti Archai (Prapočátky, Duchové osobnosti). Tento proces probíhal dlouhá staletí a byl dokonán zhruba v 15. století po Kr. Archai stojí člověku o jeden stupeň blíže (ještě blíže jsou mu Archandělé a nejblíže Andělé, strážní duchové lidí). V době, kdy byla správa myšlenek v moci Duchů formy, měli lidé k myšlenkám úplně jiný vztah - myšlenky k nim doslova proudily z věcí a oni je byli ve vnějším světě schopní skutečně vnímat; proto k nim měli mnohem méně individuální vztah, a vězeli tak svou duší v nejrůznějších formách skupinové duševnosti. Nepovažovali ještě myšlenky za své vlastnictví. To bylo možné až poté, co se jejich správci stali Duchové osobnosti, díky nimž máme dnes pocit, že myšlenky nám vznikají v nitru a že si je vytváříme svobodně sami svojí činností. (Archai působí vždy tak, že člověka vedou více a více k rozvoji vědomí Já.) Ve světle dnešní doby je podstatná ještě jedna skutečnost zde uvedená - totiž, že část byostí Exusiai si v rozporu s pokračujícím proudem vývoje ponechala myšlenky ve své správě a nepředala je Archai. Tito opoždění Duchové formy dnes inspirují všechny druhy zaostalé, pokleslé spirituality, která brání lidem v dosažení plné individuace.  

<2> Základní rámec vývoje pozemského lidstva by se dal shrnout do tří stupňů: Jednota -> individualita -> jednota individualit.

<3> citováno z nádherného článku Terezie Dubinové zde 

<4> Podle toho, do jaké míry a v jakých oblastech života se v dnešní době dostatku dokážeme vědomě a dobrovolně omezit, nám bude nedostatek vnucen zvenčí - ať už v oblasti neobnovitelných zdrojů, energie, jídla, vody, místa k životu apod. Duchové času vždy přinášejí v souladu s Boží prozřetelností takové impulsy, které lidstvo nejvíce potřebuje, na základě toho, čeho v předchozích dobách dosáhlo, a co zameškalo. Cyklické návraty Duchů času působí pokaždé novým, proměněným způsobem, podle aktuálních vývojových potřeb lidstva.

<5> citováno z přednášky Rudolfa Steinera, proslovené 30. října 1920, v rámci přednáškového cyklu zveřejněném ve svazku: Nová duchovnost a prožitek Krista ve 20. století, nakl. Franesa 2024 (GA 200). Z data přednášky je zřejmé, že byla proslovena ještě před započetím 2. světové války a následujících hrůz bolševismu, na něž R. S. ve svých přednáškách opakovaně prorocky poukazoval. Uvedená nicotnost všeho starého bude ve 22. a 23. století dovedena k jisté kulminaci, a bude tedy prožívána s mnohem větší intenzitou, než tomu bylo ve 20. století a než tomu je dnes.

<6> V této souvislosti si můžeme povšimnout ještě další, obsáhlejší perspektivy. Smrt staré moudrosti a starých tradic nelze brát jako něco definitivního, neboť uvedený proces má tři fáze. První fázi jsme popsali jako určitou formu smrti, zániku původní formy všech tradic. Druhou fází je čistě osobní, neopakovatelný, niterný vztah k bytostné Boží lásce, zažehnutí Kristova vědomí v člověku. Tím ale, co bude (a musí) následovat, je něco, co by se dalo nazvat vzkříšením (zmrtvýchvstáním) této staré moudrosti na vyšším stupni - prožehnuté, prostoupené a proměněné Kristovým impulsem. Okultně jde o proces proměny starého měsíčního Loga (souhrnně řečeno pohanské předkřesťanské moudrosti) slunečním Logem, Kristovým vědomím v lidské duši, na novou, vyšší úroveň. Takto proměněnou starou moudrost musíme ale zřetelně odlišovat od starých dekadentních zbytků z dávných dob, na něž naše dnešní úvaha poukazuje. K tomu viz Sergej O. Prokofjev: Rudolf Steiner a založení nových mysterií, nakl. Studium 2018, str. 283-284, a Rudolf Steiner: Iniciační poznání, nakl. Fabula 2011 (GA 227)

 

Ztráta smyslu života a pád duchů temnoty. Peklo na Zemi a Světlo Kristovo

 "...
Jsem ztracený/á.
Cítím bezradnost. 
Nevím, co dělat.
Nevím, kde je pravda. Čemu věřit. Raději nevěřím už ničemu.
Všechno je relativní, pravdu nikdo nemá, protože ji nejde úplně objektivně poznat.
Můj život nedává smysl. 
Jsem v koncích, nevidím žádné východisko. Kam dál, co dělat, čemu se věnovat, kam směřovat. 
Přijde mi, že jen přežívám. Můj život je nějak prázdný. I když mám všechno, rodinu, dům, dobrou práci i koníčky, stejně cítím nevysvětlitelný smutek, neklid, nepohodu a neštěstí.
Drtí mě, co se ve světě děje. Přijde mi, že svět neřídí ti dobří, ale jen ti zlí, a my jsme jim vydáni napospas.
Možná bych rád(a) udělal(a) něco dobrého pro svět, ale nevím jak a kde začít.
Nejsem si jistý/á, co je vlastně správné.
A vždyť je to vlastně jedno - přijde mi, že nemám sílu nic změnit.
..."

*

Duchovní věda hovoří o tom, že ještě v době, která předcházela nástupu Michaela, slunečního ducha, tváře Kristovy, do úřadu velkého ducha času <1>, nastala v duchovním světě hraničícím se Zemí mohutná událost - dala by se nazvat jako pád duchů temnoty, a to ve zcela doslovném smyslu. <2> Michael a zástupy andělských bytostí k němu patřících skutečně vykázaly duchy temnoty z této oblasti duchovního světa dolů na Zemi. I to je jedním z významů stále se objevujícího motivu boje Michaela s drakem, který se odehrál i odehrává na vícero úrovních a pláních bytí.

Výsledkem tohoto pádu je mimo jiné i stav, který vystihuje výše uvedená "blbá" nálada, zmocňující se lidských duší napříč světem jako pandemie, posléze ústící i do vážných, často klasickou medicínou nevyléčitelných, zdravotních potíží. (Samozřejmě, každý z nás si v životě projde jednou nebo i vícekrát náročným obdobím, kdy se mu vše hroutí pod rukama a neví, kudy kam. To je v pořádku, protože závažné životní krize mají potenciál proměnit se v ty nejkrásnější dary, dokážeme-li je zvládnout. <3> Problém nastává, když se tento stav v duši zakonzervuje a stane základní životní náladou, přetrvávající roky, ba desetiletí, nebo trvá-li dokonce až do smrti.) Je to skutečná, hmatatelná, vnitřní temnota. Nikoliv abstraktní temnota, ale konkrétní, živoucí, v démonické podobě. Má samozřejmě i mnoho jiných projevů, těm se ale dnes věnovat nebudu. 

Peklo je od té doby v jistém smyslu skutečně na Zemi. Temnota svádí se světlem boj o to nejcennější - o lidskou duši. Proto je třeba brát vážně to, co se v anthroposofických kruzích ví - že ten nejvýznamnější, nejdůležitější zápas duchů temnoty a duchů světla se odehrává v jistém smyslu přímo v lidské duši.

Tento boj není předem rozhodnutý, neboť duchovní mocnosti nemají na výběr v tom, zda budou nebo nebudou respektovat lidskou svobodu. Vývoj lidské svobody a z ní pramenící lásky je totiž nejvlastnějším cílem celého pozemského vývoje. 

To znamená, že na našich rozhodnutích skutečně, opravdově, dalo by se říci až substanciálně, záleží. 

Ano, záleží na každé naší myšlence. Na tom, jaké city a pocity budeme živit. A především na našich každodenních rozhodnutích a činech, a to i na těch nejmenších a zdánlivě bezvýznamných. 

*

Neboť stejně tak, jako je tu, mezi námi i v nás, přítomná temnota, je zde i Světlo. Tím Světlem není nikdo jiný, než sám Zmrtvýchvstalý Kristus. Ten, který se na přelomu věků z lásky spojil s osudem celé Země a celého lidstva, až do nejmenší rostlinky, zrnka písku a nejposlednějšího hříšníka. Z lásky tak nepředstavitelně čisté a vznešené, že ji žádná lidská slova nikdy nedokážou vystihnout. Byl to vskutku nejdůležitější a největší Čin, jaký byl kdy vykonán. V porozumění tomuto Činu jsme stále jen v začátcích, jisté je ale jedno: byl natolik bezprecedentní a přelomový, že od té doby započala mohutná proměna celé Země, a lidstvo obdrželo úplně nové vývojové možnosti. 

Země je doslova a do písmene Jeho tělem, v nejhlubším myslitelném smyslu. Žádný z bohů, žádná jiná duchovní bytost neprošla úplnou zkušeností přebývání v lidském těle a s tím spojenou smrtí. A také právě proto je Kristus jedinou bytostí, která nám je v tom nejopravdovějším smyslu nejbližší. 

První zjevení Krista v těle Ježíše z Nazaretu však nebylo poslední, neboť On je spojen s lidstvem až do konce věků, aby pozvedal lidstvo stále výš a výš ke znovuspojení s božským prazákladem světa, z nějž vše povstalo.  A aby mohl být tento vznešený cíl naplněn, musí nastat další, vyšší zjevení Krista, neboť lidstvo se neustále vyvíjí a jeho schopnosti rostou - jinak by šlo o věčný návrat téhož, bludný kruh beze smyslu. V době, kdy Kristus v Ježíšových schránách po tři roky kráčel po Zemi, a kdy se uskutečnilo mysterium Golgoty, byly schopnosti lidstva takřka na svém nejnižším stupni, a tak Ho bylo možné vnímat pouze fyzicky (mimo nejvyšší zasvěcence v mysteriích, apoštoly a některé proroky). 

Druhý opětovný příchod Krista se tak nemůže znovu odehrát ve fyzickém těle (jak hlásají novodobí falešní proroci), neboť tím by došlo k negaci a zneuznání lidského vývoje. Smysl Kristova působení a přítomnosti je ale právě v tom, aby napomáhal našemu vývoji a nesl s sebou lidské duše k výšinám Ducha. Druhé zjevení se tak odehrává na vyšší úrovni - v éterickém, elementárním světě, kde Ho lze zhruba od první třetiny 20. století spatřit, jak poprvé lidstvu zvěstoval na základě vlastního poctivého bádání Rudolf Steiner. <4> Aby ale bylo možné živého a v éterické auře Země přítomného Krista spatřit, musí člověk vyvinout vlastní aktivitu a zasadit se o svůj vývoj, vybojovat alespoň částečné vítězství nad silami temnoty, a pročistit a posílit své nitro natolik, aby rozvinul schopnost tento elementární svět vnímat. 

Duchovní bytosti střežící vývoj lidstva totiž ponechávají prostor naší svobodě - bez skutečně svobodného vnitřního rozhodnutí vzít svůj vývoj alespoň částečně do vlastních rukou, nebude možné Krista spatřit. Přirozeně, i zde si nelze nic na duchovním světě vynutit, neboť i zde se musíme pokorně oddat Boží milosti a v tichosti čekat, až nás Boží milost shledá způsobilými, a takové zření nám umožní. Vnitřní aktivita, práce na rozvoji ctností, směřování k dobru, lásce a víře - to vše se s oddaným, trpělivým čekáním na Boží milost nijak nevylučuje; podobně, jako se nevylučuje karmicky podmíněné působení osudu z předcházejících inkarnací, a vývoj ke svobodě v tomto životě. Zabýváme-li se duchovními základy světa, musíme jednou provždy opustit zkostnatělé myšlení "buď-anebo", navyklé uvažovat jen v rámci fyzicko-materiální pláně.

Materialismus, odmítání duchovních základů světa, a na materialismu založené myšlení, stižené díky této omezenosti jedem agnosticismu a nihilismu, je dnes jednou z největších překážek pro zdravý vývoj lidské duše a v dlouhodobém horizontu ji doslova ničí.

Jakou motivaci k vývoji, k pomoci druhým lidem, k práci na tom, aby byl svět lepším místem, má člověk, který ničemu nevěří, pochybuje o samé existenci pravdy, nemá v životě žádný smysluplný cíl, a má pocit, že na ničem vůbec nezáleží? Žádnou, naprosto žádnou. Zlo, vycházející z těchto lidí, je vlastně velmi upřímnou a autentickou reakcí na stav, kdy je duše zaplavena vnitřní temnotou - padlými duchy temnoty. K tomuto stavu ale vždy vedla série méně či více významných rozhodnutí, slov, myšlenek a činů (nutno říct, že často v rámci vícero inkarnací). Dnes je skutečně jen na nás, čemu v sobě budeme dávat prostor a kam budeme zaměřovat svoji pozornost.

*

Setkání s éterickým Kristem je skutečně jedinečnou, individuální zkušeností, k níž není třeba žádného prostředníka, žádné nauky, církve ani knihy. To vše nás může přivést jen po určitou úroveň; rozhodující krok ale musíme vykonat zcela sami. Pavlův zážitek u Damašku je archetypální zkušeností, kterou může stále rostoucí počet lidí díky Boží milosti od uplynutí první třetiny 20. století zažívat. Všechny existující církve se odvolávají na historického Krista na přelomu věků a o Jeho druhém příchodu buď vůbec nevědí, nebo jej odsouvají do neurčitě vzdálené budoucnosti, čímž lidem cestu k Němu spíše ztěžují.

Doba, kdy lidé potřebovali prostředníky, je již minulostí. Všechny zmechanizované církevní rituální praktiky a úkony, vycházející z přesvědčení, že člověk není hoden přímého, čistě osobního vztahu k Bohu, mají asi takový význam, jako dívat se na Slunce v televizi, a bát se vyjít ven, protože jsme uvěřili, že je lepší poslouchat o něm vyprávět ty, kdo tvrdí, že ho viděli. Přímou zkušenost nelze ničím nahradit. Ano, dříve taková zkušenost nebyla možná, ale vývoj pokračuje a co dříve možné nebylo, se později možným stává.

Ti, kdo setkání s éterickým Kristem zažili, již nepotřebují žádné vnější dokumenty k tomu, aby uvěřili, že Kristus je reálnou bytostí, a že je skutečně zde - živá, čistá, vyzařující substanciální Láska, Světlo všech věků, dech, tep a rytmus kosmu, a Život života.

* 

V budoucnu nastanou podle vhledů zasvěcenců ještě dvě další, vyšší zjevení Krista, až k tomu bude lidstvo připraveno; ta se však zatím vymykají veškeré naší představivosti, a nenastanou dříve, než po uplynutí alespoň tří dalších tisíciletí. Jako bylo první zjevení spojeno s fyzickým tělem a vnímáním fyzickými smysly, je druhé zjevení spojeno s tělem životních sil, tělem éterickým. Vzhledem k tomu, že má člověk ještě duševní, astrální tělo, a také své Já, budou dvě další zjevení v určité souvislosti s těmito schránami. 

Až díky poslednímu zjevení Krista jako Pravzoru Světového Já, díky němuž bude lidstvo dnes nepředstavitelným způsobem skutečně christianizované, a bude tak ve svých vzájemných vztazích uspořádáno tak, aby bylo živým obrazem hvězdného světa, dosáhneme předběžného vývojového cíle, jenž nám byl Boží prozřetelností stanoven. (Poukazem na to je pravé Kristovo jméno - Já jsem.)

* 

Ano, opravdu dnes záleží na každé naší myšlence. Na tom, jaké city a pocity budeme živit. A především na našich každodenních rozhodnutích a činech, a to i na těch nejmenších a zdánlivě bezvýznamných. Každý čin utváří budoucnost, a jeho následky jsou vetkávány do přediva bytí i do živé kosmické paměti. Není pravdou, že nemůžeme nic změnit, neboť sebe i svět měníme v každém okamžiku už jen tím, že existujeme. Dokonce i naše nečinnost a nerozhodnost má na svět významný vliv, dlužno říct, že povětšinou negativní.

A malé, drobné skutky naplněné laskavostí, mírností a láskou k lidem, konané ve skrytu, které nečiníme proto, abychom živili svoji pýchu, usilovali o uznání nebo očekávali nějakou formu odměny, jsou často právě těmi, na nichž záleží nejvíc.

V každém okamžiku se v nejvlastnějším slova smyslu rozhodujeme, zda chceme spolupracovat na skutečně lepším světě, zda chceme umenšovat své špatné sklony, vlastnosti a zvyky, zda chceme dopomáhat ostatním lidem k tomu, aby stále více zářili... a nebo, zda chceme ze Země, svého života i života ostatních lidí dělat peklo. Nevidíme-li perspektivu lidského vývoje a jeho cíle, ztrácíme motivaci k vnitřní práci a ke konání dobra a zmocňuje se nás temnota. I poznání pravdy je totiž světlem - díky této souvislosti má génius našeho jazyka pojem "vysvětlovat", tedy šířit světlo z nitra ven. Poznání pravdy je totiž reálnou osvobozující a temnotu zahánějící silou.

Každý z nás moc dobře ví, jaké myšlenky, pocity i činy tvoří lepší svět, a jaké kladou vývoji k lásce a svobodě spíše překážky. 

K tomu není potřeba žádný manuál na lidskou duši, žádný podrobný návod. Stačí naslouchat svému svědomí a v každé situaci se snažit tvořivě rozhodovat tak, aby díky nám mohl svět prospívat. V životě nás nikdy nepotkají dvě stejné situace, v nichž by bylo možné se zachovat navlas stejně, proto se od nás v setkávání s vnějším světem žádá neustálá vnitřní tvořivá aktivita, kterou Rudolf Steiner nazval ve své Filosofii svobody morální fantazií. <5> Když se ohlédneme za tím, co jsme již vykonali, vždycky moc dobře víme, k čemu každý náš čin přispěl, budeme-li k sobě dostatečně upřímní. 

Na každém z nás záleží, neboť Kristus skutečně zemřel za nás za všechny, a Jeho bytost je neustále působící reálnou silou, zachraňující lidskou duši jako Vykupitel, Utěšitel a Pravzor Lásky. A jako Slunce svítí na všechny bez rozdílu, i On je v duchovním světě takovým Sluncem, zdrojem života, bezmezně milujícím každou duši. 

Čím více si budeme uvědomovat, čeho jsme součástí, tím více se v nás bude probouzet pocit takřka až kosmické zodpovědnosti za vše, čemu věnujeme svůj drahocenný čas zde na Zemi.

Děkuji, že můžeme. 

***

 

<1> Ke střídání duchů času viz např. dílo Emila Páleše - Angelologie dějin 1, 2, 3 - na webu autora sophia.sk, sekce Knihy
<2> Viz Rudolf Steiner: Spirituální pozadí zevního světa. Pád duchů temnoty, GA 177, nakl. Studium 2002
<3> Viz např. Pietro Archiati: Biografie jako umělecké dílo, nakl. Franesa 2018
<4> Viz Rudolf Steiner: Událost Kristova zjevení v éterném světě, GA 118, nakl. Studium 2010; a Sergej O. Prokofjev: Zjevení Krista v éterickém světě, nakl. Studium 2017
<5> Viz Rudolf Steiner: Filosofie svobody, GA 4, nakl. Fabula 2017

*** 

 Jako doplnění mého pohledu vřele doporučuji nádherné pojednání Karla Funka o Mariánství, impulsu, který je s Kristem a jeho působením od počátku nerozlučně spjat. Panna Maria, Matka Boží, nebeská Sofie, Filo-Sofie, a v moderní době i Anthropo-Sofie a Astro-Sofie, vyrůstají všechny ze stejného centra, bez nějž je Kristův impuls nemyslitelný. I ony mohou mohutně oslovit naši duši, otevřeme-li se jejich nebesko-pozemské čistotě s upřímným srdcem.

(doplněno 30. září 2025) 

* 

 

Krátká úvaha o válce a míru ve světle současného světového dění

Rusko se nyní v mnohém podobá předválečnému Německu, jen s tím rozdílem, že má přístup k mnohem ničivějším prostředkům (a to jak na materiální, tak duchovní úrovni). A čím větší budou sankce, čím víc mužů zemře ve zbytečné válce, čím víc budou tamní lidé chudí, umlácení a vymytí propagandou, čím víc bude Rusko zubožené, tím víc bude síla zvířete v Rusku růst. Roste s každou násilnou smrtí, s každým potěšením z mučení, s každou vědomě šířenou lží a manipulací, s každým černomagickým šamanským rituálem, s každou takovou událostí se víc a víc sytí silové pole, díky němuž mohou asurské bytosti (padlé bytosti o jednu úroveň mocnější než Archandělé a o dvě úrovně než Andělé), jejichž prostřednictvím Sorat dnes působí, zasahovat do dění na Zemi. 

 

Asurský vliv se projevuje individuálními, neorganizovanými, neočekávatelnými a spontánními výbuchy zla a destrukce, mimo jakékoliv oficiální i neoficiální struktury (ty operují na nižších úrovních zla, ahrimanské a luciferské). Je to tím, že asurské bytosti mají přímý přístup k nejvnitřnějšímu Já člověka; Ahriman (Satan) a Lucifer (Ďábel) musí působit na Já oklikou přes éterické, resp. astrální tělo člověka, tím pádem prostřednictvím organizovaného zla, a jejich vliv ještě není tak zhoubný, aby doslova zabíjel a trhal Já na kusy. 

 

Asura získává přístup k lidskému Já jen tehdy, propadne-li člověk oběma předcházejícím silám zla dostatečnou měrou. <1> A k tomu byly v Rusku bohužel vytvořeny v průběhu několika posledních desetiletí a staletí příhodné podmínky (podobně, jako na Blízkém východě a všude tam, kde lidské duše ničí radikální islám - zde má kořeny temné asurské mysterium tzv. terorismu, plně závislém na tom, že je lidské Já tak slabé, že mohou temné bytosti dočasně převzít nad lidskými schránami kontrolu, toto Já dočasně či trvale zadusit, a vykonat nějaký ohavný čin, o němž většinou správně soudíme, že by jej nebyl žádný člověk schopen vykonat).

 

* 

 

Řekl bych, že si ještě poměrně málo lidí uvědomuje, že z Ruska může přijít mnohem horší lavina destrukce, než se rozlila ve 20. století z Německa. Může přijít neobyčejně rychle. A ta nebude mít potenciál zničit jen kousek východní Evropy, ale Evropu celou. Je to další Soratův (Antikristův) pokus zničit rozvíjející se spiritualitu a Kristův impuls v srdci světa, v Evropě. (Dnes se rozvíjí křesťanský impuls dalece mimo rámec oficiálních církví a nelze jej redukovat do škatulky klasického náboženství - i např. biodynamický zemědělec nebo člen mírového ekologického hnutí je v nejhlubším slova smyslu křesťanem.) Že to duchovní mocnosti nedopustí? Na to bych se nespoléhal, oni za nás nemůžou již odpracovat všechno. Musí do jisté míry respektovat i naši pasivitu a nezájem. To je nutná karma vývoje ke svobodě. 

 

Evropa bude ale zničena Ruskem jen tehdy, rozvine-li se v ní dekadence natolik, že už nebude mít její existence v současné podobě žádný smysl. Bohové neničí nic bezdůvodně - příměrem zde budiž jakákoliv nemoc, kdy má narušení nebo zničení nějakého orgánu nebo části těla vždy hluboký smysl pro vývoj duše, byť leckdy z širšího hlediska vícero inkarnací. 

 

K tomu ještě důležitá poznámka. Mnoho spirituálních, esoterních či dokonce anthroposoficky orientovaných uskupení se opájí vizí vysoce duchovního Ruska, které je údajně na mnohem vyšší morální, mravní a já nevím jaké ještě úrovni, a otřesné činy Rusů donekonečna bagatelizuje, relativizuje či rovnou velebí ve jménu jakéhosi podivného vyššího dobra. Ne, milí přátelé, tyhle skupiny jsou nebezpečně mimo, a jsou to právě tito lidé, kteří by vás ruskému režimu bez váhání zaprodali a dívali se, jak vaše děti odvedou na převýchovu, vaši ženu znásilní a vás podrobí vysoce "duchovnímu" mučení a řezání končetin. 

 

Uvedená duchovní slepota pochází z pseudospirituální arogance a egoismu, nedostatku čistého lidství, lásky a schopnosti rozlišovat dobro a zlo. Kdo se upíná na "zaručenou anthroposofickou pravdu" - totiž, že Rusko bude vůdčím centrem šesté či sedmé poatlantské epochy (či věku Vodnáře/Kozoroha a podobně), si musí uvědomit, že tomu tak vůbec nemusí být, pokud Rusko v naplnění tohoto cíle selže. Budoucnost není vytesaná do kamene, ale je složena z více či méně pravděpodobných možností, ohraničených hranicemi karmy a milosti. A i kdyby tomu tak v budoucnu bylo, v žádném případě to neznamená, že dnes v Rusku tyto ideály žijí a působí, a že proto musíme být slepí ke zvěrstvům, která se odtamtud valí! (Už jen zběžný pohled na rozdílnost působení ukrajinské a ruské armády a styl jejich boje dokazuje, na jaké straně působí síly zla intenzivněji.) Uvedená slepota totiž znamená, že jsme pravděpodobně slepí i vůči vlastním sklonům ke zlu.

 

Zdá se, že kvality, které se ve fanaticky poblouzněných, Rusko nekriticky velebících kruzích, přisuzují současnému či budoucímu Rusku, se spíše pod nesmírným tlakem sil Antikrista rozvíjejí mezi obyčejnými, prostými lidmi na Ukrajině. (To platí v menší míře samozřejmě také pro utlačované, prosté lidi v Rusku, kteří nepodlehli tamní propagandě a nepodporují svými myšlenkami a činy válečné běsnění. Ti ovšem netrpí pod tak extrémní vahou zla jako lidé na Ukrajině.) Ve všech příčetných duchovních směrech se odjakživa vědělo, že lidská duše rozvíjí ty nejvyšší ctnosti právě tváří v tvář nemoci, smrti, utrpení, příkoří a zlu. 

 

Nebude-li Ukrajina zcela zničena, povstanou v budoucnu právě na tomto těžce zkoušeném území síly, patřící svou podstatou již do následující šesté poatlantské epochy, věku Vodnáře, který podle přímých vhledů zasvěcenců začne přibližně v 36. století po Kr. <2> Není náhodné, že Sv. Michael je z duchovního hlediska považovaný za patrona a ochránce hlavního města, Kyjeva. (Viz např. zde.)

 

* 

 

Válka ve světě není možná bez nevyřešeného latentního konfliktu v lidských nitrech, duších. Pokud na vnitřní úrovni realizuji do určité míry alchymickou zlatou střední cestu, rozhostí se v mé duši aktivní, tvořivá mírnost (viz tarotovou kartu Mírnosti). To je z okultního pohledu realizace míru v duši. S takovou kvalitou duše, získanou poctivým překonáváním překážek, je pro člověka již nemožné účastnit se v jakékoliv formě válečného běsnění. Prostě to "v sobě" už nemáme, nepotřebujeme si ze sebe nic vybíjet a měnit svět v chaos, aby odrážel chaos v našem nitru. Naopak, působíme se sílící přítomností pravzoru Mírnosti na tišení agrese ve svém okolí. To je jedním z cílů, kterého by mělo určité množství lidí na Zemi dosáhnout, chceme-li žít ve světě, v němž bude možné normálně žít a rozvíjet svůj potenciál. Uvedená práce na sobě je potřeba, neboť jsme již ve fázi vývoje, kdy pouhými vnějšími opatřeními na materiální úrovni nelze dosáhnout uspokojivého řešení - ostatně události posledních pár let to zhusta dokazují. Čím více vnějších opatření, tím více chaosu. Okolní svět začíná více a více zrcadlit reálný stav našich duší. A to nejde okecat.

 

 

 "Rudolf Steiner po první světové válce řekl, že je zde jedno veliké nebezpečí. Lidé, kteří se věnují duchovní práci, se stávají viditelnými pro odpůrčí síly. Když se člověk otevře, odpůrčí síly mají větší možnost zasáhnout. Proto Rudolf Steiner řekl: 'Tato válka neskončí, dokud každý z nás ve svém vlastním srdci neuvidíme svou vnitřní válku.' Každá válka ve světě je nepřiznáním si své vlastní, vnitřní války. Když vstupujeme do svého vlastního nitra, vidíme, že často nejsme s to zvládat své vlastní duševní síly. Pokud si to uvědomím, nebudu hledat v druhých své nepřátele.

Jestliže si přiznáme svůj vnitřní spor, spor ve své vlastní duši, nebudeme ho promítat do druhých lidí a vytváříme kulturu míru. Kultura míru ovšem neznamená, že se člověk rozplývá v lásce, ale že vytváří aktivní kulturu míru vyřešením konfliktu v sobě. Tak se můžeme účastnit osudu světa. Každý je zván, aby přispěl svým dílem." <3>

*

Čím více se s Ním - Kosmickým Slovem, Logem, Utěšitelem, Vykupitelem, Léčitelem a Pravzorem Lásky - budeme propojovat, čím více si s Jeho pomocí dovolíme uspořádat, vyčistit a prosvětlit naše nitro, a čím více mu dovolíme inspirovat naše jednání, cit i myšlenky, tím bude Soratův vliv oslabovat, až přestane mít sílu působit jako magické ohnisko destrukce (z něhož čerpají lidé typu Solovjov, Putin). Každá čistá myšlenka, každý upřímný cit a každá láskyplná modlitba se počítá. Modlím se za to, abychom si to co nejčastěji uvědomovali a chovali se podle toho. Věřím, že to zvládneme.

 

*** 

 

 

<1> k tomu viz např. Sergej O. Prokofjev - Setkání se zlem a jeho přemožení v duchovní vědě. Základní kámen dobra, nakl. Studium 2012 

 

<2> Začátky nových epoch nekorespondují se vstupy jarního bodu Slunce do příslušných siderických znamení ekválního babylonského zodiaku, ale jsou zpožděny o cyklus otáčení pentagramu Venuše, který trvá 1.199 let. To je doba potřebná k tomu, aby duchové třetí hierarchie "snesli" k Zemi přepracovaný kosmický impuls příslušného siderického znamení. K tomu viz knihu Roberta Powella - Hermetická astrologie a reinkarnace, str. 27-32. Současné New Age "věky Vodnáře", jichž je na vyšší desítky, pramení z nepochopení a misinterpretace těchto cyklů a z vnějškového zaměňování věku Vodnáře a konce Kali-jugy, který nastal v roce 1899.

<3> citováno z knihy Paula Mackaye Rytmy Základního kamene, nakl. Fabula 2002. V souvislosti s uvedeným citátem je dobré si uvědomit, že ten, kdo v čistém a upřímném smyslu usiluje o duchovní vývoj, by neměl podlehnout pocitu, že je něco víc, než ostatní - to je jen luciferská pýcha, která ničí lásku v srdci. Duchovně usilující lidé nejsou něčím víc, ne - jediné, čeho by měli mít mnohem víc, než ostatní, je pocit vážné a hluboké zodpovědnosti za vývoj světa. Ten jim budiž kompasem pro všechno jejich jednání.

Aktualizováno 22.9.2025 - doplněn citát Paula Mackaye a poznámka č. 3

 

Co je anthroposofie?

Slovy Rudolfa Steinera, který Anthroposofii lidstvu přinesl:

1.  "Anthroposofie je cesta poznání, jež by chtěla vést ducha v člověku k duchu v kosmu. V člověku se objevuje jako potřeba srdce a citu. Své ospravedlnění musí nacházet tím, že bude s to tuto potřebu uspokojit. Uznávat anthroposofii může jenom někdo, kdo v ní nachází, co musí hledat z podnětů svého srdce. Anthroposofy proto mohou být jenom lidé, kteří pociťují jisté otázky o podstatě člověka a o světě jako životní nezbytnost asi tak, jako pociťujeme hlad a žízeň." (Rudolf Steiner: Anthroposofické vůdčí myšlenky, GA 26, 17. února 1924)
2. "Správná interpretace slova anthroposofie není 'moudrost o člověku', ale 'vědomí si svého lidství': to znamená cílené zaměření vůle, poznávající zkušenost, spoluprožívání osudu doby, to dá duši [nový] směr vědomí, Sofii." (Rudolf Steiner: GA 257, 13. února. 1923)
   
3. "Anthroposofie je ve všech jednotlivostech usilováním, aby byl svět proniknutý Kristem." (Rudolf Steiner, 11. června 1922 - asi GA 211: Sluneční mystérium a mystérium smrti a zmrtvýchvstání, Michael 2020)
   
4. "Připravit lidi k tomu, aby učinili svou duši tak zralou, že nyní také může do sebe přijmout stále větší a větší počet lidí obraz Já bytosti Krista Ježíše", "který Kristus otiskl v Ježíšově těle," "to patří k vnitřnímu poslání spirituálního světového proudu [anthropsofie]". (GA 109/111, 7. března 1909, citace převzata z knihy S. O. Prokofjeva: Nebeská Sofie a bytost Anthroposofie)
5. "Vše, co sledujeme svou prací, vykrystalizuje nakonec kolem jednoho bodu: nalézt sjednocení s duchovními mocnostmi, které lidstvo vedou kupředu." (Rudolf Steiner: Předstupně mystéria Golgoty, přednáška Kristův duch a Jeho vztahy k vývoji vědomí, 30. 3. 1914, str. 103, GA 152)
   "Nechtěl bych se obracet jen na vaši sílu představování, nýbrž na vaše nejhlubší síly srdce, na to ve vašich duších, kde se má nalézt vaše nejhlubší cítění pro pulz doby. Pak porozumíte, co se míní tím, že takovou řečí má být naznačeno pouze to, co znamená, že k nám promlouvají vedoucí mocnosti naší doby, duchovní individuality, o nichž víme, že prostupují proud našeho času. Neposutupujeme vpřed pouze tím, že si stále více osvojujeme pojmy pro to, co je svět ducha - musíme si je osvojovat -, ale správně postupujeme vpřed teprve tím, že s každou novou ideou spojujeme něco, co vychází z nejhlubšího základu naší duše, takže toto neustále se zvětšující porozumění může obstát vůči vedoucím mocnostem doby. Můžeme je pocítit, jak mluví do nejintimnějších základů naší duše. Dlouho předtím, než tato slova zaslechneme jako varování, můžeme cítit, jak je naše hnutí neseno těmito duchovními mocnostmi, jejichž zvěstovateli jsme ve správném smyslu v našem hnutí my. Toto vědomí se má vylít jako pravý duševní proud přes to, co konáme." (tamtéž, str. 114)
   
6. "Tak stojí pro anthroposofický světový názor o znovuvtělení, o podstatě člověka, úvahách o kosmu a tak dále v celém tabló jako střed Kristova bytost. A kdo správným způsobem chápe tento anthroposofický světový názor, ten si řekne: Mohu o všem uvažovat, ale pochopím to teprve tehdy, když dospěji v tomto celém obrazu až k jeho velkému ohnisku, ke Kristu. Různě jsem si představoval nauku o znovuvtělování, nauku o lidských rasách, o planetárním vývoji a tak dále, ale zde jsem si představil z určitého hlediska bytost Krista, a tím se mi rozlilo světlo na všechno ostatní. Je to obraz, který má jednu hlavní postavu a všechno ostatní z ní vychází, a já pochopím význam a podání všech ostatních figur jen tehdy, když pochopím hlavní postavu." (Rudolf Steiner, GA 112, 30. 6. 1909)
   
7. "Dalo by se říci: lidstvo prožilo Zmrtvýchvstání Jeho [Kristova] těla v tehdejší době (tj. na přelomu věků); od 20. století dále bude prožívat Zmrtvýchvstání jeho vědomí. A prostředníkem, poslem bude Michael, jenž je nyní vyslancem Kristovým." (GA 152, 2.5.1913) Anthroposofie jako taková tedy vychází ze zmrtvýchvstalého vědomí Kristova, jenž zprostředkuje Michael jako strážce světové inteligence. Právě proto stojí anthroposofie na jasném, bdělém vědomí, které usiluje o poznání duchovního světa (tedy i o působení duchovního světa do fyzického, takže fyzično nikdy nezavrhuje a neztrácí ze zřetele) a především o poznání Kristovy bytosti, Jeho působení a Jeho největšího činu - mysteria Golgoty.
   
8. "V podstatě není vlastně celá anthroposofie ničím jiným než světovým názorem, který prýští z touhy nalézt člověka v celé jeho bytosti, odpovědět si na otázku: Co je vlastně tento člověk? Jak stojí v životě?" (Rudolf Steiner: Sluneční mysterium a mysterium smrti a zmrtvýchvstání, GA 211, neautorizovaný záznam z přednášky V. - Bytost člověka a její výraz v řeckém umění, Dornach, 31. 3. 1922)
   
9. "Tak jako úplné poznání člověka musí připojit k zevnímu životu také vnitřní život duše, tak by chtěla anthroposofie být vůbec duší, duchem, nitrem moderního poznání." (Rudolf Steiner: Sluneční mysterium a mysterium smrti a zmrtvýchvstání, GA 211, neautorizovaný záznam z přednášky IX. - Poznání a iniciace, Londýn, 14. dubna 1922)

A poté slovy dalších anthroposofů:

"Poté, co tato nezávislá Anthroposofická společnost byla v Kolíně nad Rýnem 28. prosince 1912 založena, došlo v únoru 1913 k jejímu provnímu generálnímu shromáždění. při této příležitosti mluvil Rudolf Steiner 3. února v Berlíně poprvé o bytosti Anthroposophie. Poté, co načrtl, jak tato nadsmyslová bytost procházela celou západní duchovní historií <1>, vyslovil Rudolf Steiner nad konci přednášky jméno této bytosti. Už nehovořil jako obvykle o anthroposofii, ale nazýval ji Anthroposophia, jako konkrétní bytost duchového světa. Anthroposofie ve skutečnosti není žádná nauka, ale mocná bytost v nadsmyslovém světě, nesoucí jméno Anthroposophia. A tato bytost se spojila s první svobodnou tvorbou společenství na anthroposofické půdě. Proto byla také při tomto prvním generálním shromáždění Anthroposofické společnosti přímo oslovena: 'Co Anthroposophií přijímáme, to je bytost nás samých. Neboť to je podstata anthroposofie, že její vlastní bytí je v tom, co je bytí člověka; a podstata její působnosti je, že člověk to, v čem je sebou samým, v anthroposofii dostává a musí si před sebe postavit, protože se musí cvičit v sebepoznávání'" (S. O. Prokofjev, P. Selg: Vánoční sjezd a založení nových mysterií, str. 61; citace Rudolfa Steinera podle svazku Osudová znamení na vývojové cestě Anthroposofické společnosti, Dornach 1943). - Z uvedeného je zřejmé, že anthroposofická nauka je jen jedním z projevů bytosti Anthroposophie.

*

"Michael, Duch času, bytost Anthroposophie - kteří nás dnes spojují s všezahrnující sférou nebeské Sofie - a sám Kristus, to jsou tři bytosti společně tvořící duchovní pramen anthroposofie a neodlučně patřící k podstatě nových mysterií." (S. O. Prokofjev, P. Selg: Vánoční sjezd a založení nových mysterií, str. 62). Tyto tři bytosti tak zároveň střeží trojí způsob (tři vzájemně propojené cesty), kterým se člověk může znovuspojit s duchovním světem: 

I. Michaelova cesta vede od lidských myšlenek k myšlenkám kosmickým, tedy od odražených stínových myšlenek neustále umírajících v lidském mozku k reálným bytostným myšlenkám kosmickým, existujícím v duchovním světě jako skutečné bytosti. 

II. Kristova cesta vede od lidské lásky k lásce světové, neboť Kristus je nositelem nejvyšší božské lásky, a Jeho největší čin, největší skutek lásky, může být pochopen jedině nejčistší lidskou láskou. 

III. A konečně cesta nebeské Sofie (jejíž nejnižším článkem je právě bytost Anthroposophia - viz S. O. Prokofjev: Nebeská Sofie a bytost Anthroposofie) vede od lidské imaginace ke světovým, kosmickým imaginacím. 

Na základě výše uvedeného můžeme získat další charakteristiku, a sice, že anthroposofie je silou, která má potenciál trojím způsobem, přiměřeným dnešnímu stupni vývoje lidstva, znovuspojit celou bytost člověka s duchovním světem. V tom se ukrývá její vnitřní, hluboce religiózní aspekt (religio znamená "znovuspojení"). Tento trojí způsob znovuspojení člověka s duchovním světem je mantricky vyjádřen v průpovědi Základního kamene.

*

Doplnění k bodu 2., kde Rudolf Steiner charakterizuje anthroposofii jako "vědomí si svého lidství": 

"Ozvuk takového pravého vědomí lidství, které má vést nejen k vyššímu teoretickému poznání, ale vlastně ke komplexní integraci lidské osobnosti, nacházíme i v pojetí rusko-arménského anthroposoficky orientovaného filosofa Karena Arajeviče Swassjana, který na otázku 'Co je anthroposofie?' odpovídá: Ačkoli jádrem anthroposofické duchovní vědy je myšlenková sebekontemplace, není jí nic vzdálenější než samoúčelné teoretizování. Anthroposofie není doktrinářská, nýbrž impulsivní, ovšem impulsivní vždy vědomě, což znamená, že se v ní prolínají jindy zcela neslučitelné póly vědomí a instinktu coby uvědomění instinktu." (cit. podle diplomové práce Jana Sušera Anthroposofie v křesťanských souřadnicích, dostupné zde).

*** 

 <1> Z vnějšího, exoterně-historického pohledu, můžeme tuto cestu sledovat v knize Rudolfa Steinera Záhady filosofie (nakl. Michael, 2008).

K otázce svobody a mravnosti

 "I když mravní zákony původně pocházejí z oblasti duchovního světa, mravní zákony - jako přikázání -, vycházející z vnější souvislosti, ve které člověk žije, se v člověku nestanou mravními impulsy proto, že se jimi řídí, ale jedině tím, že zcela individuálně prožije duchovní podstatu jejich myšlenkového obsahu. Svoboda žije v myšlení člověka; bezprostředně svobodná však není vůle, ale myšlenka, jež vůli posiluje."

Rudolf Steiner, Má cesta životem, nakl. Michael (2000), str. 233

Diskusní příspěvek o karmě, opětovných vtěleních, a konkrétní jedinečnosti člověka

 ... v reakci na článek Vojty Frančeho - Fraktálový morfismus

Ponechávám původní formu komentáře. Časem ty myšlenky možná přetvořím do samostatného článku...

 *

K pravdě o svých minulých inkarnacích ale takhle dospět nelze. Duše má mezi inkarnacemi ještě nádhernější, komplexnější, barvitější a fantastičtější zážitky, než popisuješ v článku (a že to popisuješ opravdu krásně), ale každý z nás má jeden konkrétní, zcela určitý a přesně poznatelný sled inkarnací.

Já vím, že se člověk raději opájí všemi těmi možnostmi, a namlouvá si, že jsou/mohou být všechny někde realitou, pravda je ale jiná. Kdo skutečně dospěl k poznání svých minulých inkarnací, nemá potřebu takové úvahy rozvíjet - prostě ví, že žil v té a té době, vypadal tak a tak, prožil ty a ty zkušenosti, následně je v duchovním světě za pomoci vyšších bytostí nějak zpracoval, dotvořil si odpovídající kousek karmy a do dalšího života si vydobyl určité kvality, které mu znova přijdou do dalšího života jako zcela konkrétní talenty, schopnosti a sklony. Jinými slovy, tady pak nemá moc smysl fantazírovat o tom, kým vším jsme / byli jsme / můžeme být - do jisté míry jo, přece se do toho všeho dokážeme vžít, vcítit (ano, můžu se chvilku cítit jako ten nebo tamten archetyp / osobnost / whatever), ale to je něco jiného, než tím skutečně a plně být.
Plně a skutečně jsem jen sám sebou, se statisíciletou konkrétní historií. Každá individualita má zcela konkrétní a nezaměnitelný sled inkarnací, a proto je teď taková, jaká právě je - její výbrus je nezaměnitelně nádherný a stále se mění, vyvíjí - proto na světě nenajdeš dva lidi s úplně stejnými vlastnostmi, schopnostmi, vlohami. Jasně, můžou se překrývat a být si v mnoha ohledech podobné, to ani jinak nejde (až tak, že u řady lidí vysleduješ stejné soubory vlastností, které můžeš nějak pojmenovávat, jak to děláš v článku), ale v konečném důsledku má každý z nás v sobě něco, co nikdo jiný nemá, a čím jsme opravdu jedineční. Že máme podobné dílky, okej, ale jsou to jen malé částečky. Nelze se překrýt, prolnout, úplně, beze zbytku. A ke zdroji téhle jedinečnosti lze dospět jen skutečným poznáním karmy a toho, jak se v průběhu našeho konkrétního, inkarnačního sledu postupně tvořila.

Může se to zdát jaksi.... nudné, šedé, nezajímavé, až skoro trapně nízké (např. oproti tvým popisům), že jsem byl v posledním životě v letech 1321-1387 sedlákem támhle a támhle, měl jsem tři děti, udělal jsem tyhle a tamty chyby, a zemřel jsem násilnou smrtí, a že jsem na téhle Zemi měl přesně 32 inkarnací (a ani o jednu míň ani víc), ale tak to prostě je. Lze to najít, a vědomě přečíst v paměti kosmu, a plně poznat (a spousta lidí, kteří se považují za duchovní, se právě tomuhle typu konkrétnosti ze všech sil brání, protože uvěřili tomu, že nic takového nelze poznat, a raději si každý den utečou k nějaké jiné barevné představě, jak by to mohlo být). Konkrétnost ale neeexistuje jen tady dole, lze k ní dospět všude. Všechno ostatní je nereálná fantazie, odvádějící mě od poznání toho, kým jsem reálně byl a co z toho plyne pro můj současný život. A jen z takového poznání lze čerpat skutečnou sílu.

Moře, oceán nepřeberných možností, existuje v budoucnu, kde toho není tolik pevně daného, mimo pár základních věcí; to si tvoříme každou vteřinou tady a teď, a není nikde jasně stanovené, kdy sem půjdeme znova a jak bude vypadat náš další život, to je z velké části v našich rukou, v našem srdci, v našich myšlenkách a v našich údech. Ty minulé životy jsou ale už hotové a zapsané v paměti kosmu (v naší soustavě to zapisují bytosti saturnské sféry, v jiných soustavách je to podobné) i se všemi konkrétními účinky našich činů, které působí svojí energií dál.
Každý čin stvoří v oceánu kosmu vlastní konkrétní vír, spirálu účinků, a my všichni máme ten soubor našich činů, myšlenek a pocitů dohledatelný a jedinečný. Účinky se prolínají a mísí, ale činy vyvěrají z konkrétního, jedinečného, v čase i prostoru. To minulé už ale nelze změnit, a proto se k tomu můžeš kdykoliv dostat a přečíst si to. V dalších životech se můžeš snažit o to, abys na účinky (víry, spirály) svých minulých činů nějak působil, abys je vyrovnal (odtud karma), usměrnil, vyrušil, posílil, použil pro další vývoj svůj a světa nebo proti němu. Abys to ale mohl dělat, k tomu musíš tu karmu poznat (a to poznání si v sobě nést aspoň podvědomě). Ono to děláš i tak, je ale rozdíl, zda jsi k tomu něčím "temným", neuvědoměným, tlačen, nebo jestli to děláš a víš, proč. Konkrétní, osobní karma vždy plyne z konkrétních minulých životů - není v tom nic libovolného, zaměnitelného, nic s čím si lze hrát a přeskládávat to podle svojí momentální nálady - kdyby bylo, žádná indivdualita by jaktěživa nemohla smysluplně existovat, být. 

* * *

Zdroj obrázku

*

Čtvero ročních modliteb

Podzimní

Kéž jsi silou naší vůle.
V čase, kdy povstává vědomí Země,
buď v nás jistotou,
která vykřesá ze zevního umírání
zlatavou jiskru železné síly.
Kéž jsi silou naší vůle,
Michaeli.

 

Vánoční

Ticho, klid a mír
prostupují duši Země i duše lidí.
Z nitra duše září vnitřní Slunce,
jež dává živoucímu Duchu
sestoupit až k nám.
Duch jásá a září.
Ticho, klid a mír
prostupují duši i tělo Země,
a duše i těla lidí.

Jarní

Rafaeli, Bože protikladů,
dej nám sílu sladit opačné,
a vyrovnaně kráčet časem,
kdy se v prostoru zjevuje
kosmický výdech Země.

Svatojanská

Žij spánkem Přírody,
dýchej éter Země,
ponoř své zostřené smysly
do pozemsky mrtvě-živého
zjevení makrokosmu
na znamení díků
obětem Bohů.