Krátká úvaha o válce a míru ve světle současného světového dění

Rusko se nyní v mnohém podobá předválečnému Německu, jen s tím rozdílem, že má přístup k mnohem ničivějším prostředkům (a to jak na materiální, tak duchovní úrovni). A čím větší budou sankce, čím víc mužů zemře ve zbytečné válce, čím víc budou tamní lidé chudí, umlácení a vymytí propagandou, čím víc bude Rusko zubožené, tím víc bude síla zvířete v Rusku růst. Roste s každou násilnou smrtí, s každým potěšením z mučení, s každou vědomě šířenou lží a manipulací, s každým černomagickým šamanským rituálem, s každou takovou událostí se víc a víc sytí silové pole, díky němuž mohou asurské bytosti (padlé bytosti o jednu úroveň mocnější než Archandělé a o dvě úrovně než Andělé), jejichž prostřednictvím Sorat dnes působí, zasahovat do dění na Zemi. Asurský vliv se projevuje individuálními, neorganizovanými, neočekávatelnými a spontánními výbuchy zla a destrukce, mimo jakékoliv oficiální i neoficiální struktury (ty operují na nižších úrovních zla, ahrimanské a luciferské). Je to tím, že asurské bytosti mají přímý přístup k nejvnitřnějšímu Já člověka; Ahriman (Satan) a Lucifer (Ďábel) musí působit na Já oklikou přes éterické, resp. astrální tělo člověka, tím pádem prostřednictvím organizovaného zla, a jejich vliv ještě není tak zhoubný, aby doslova zabíjel a trhal Já na kusy. Asura získává přístup k lidskému Já jen tehdy, propadne-li člověk oběma předcházejícím silám zla dostatečnou měrou.* A k tomu byly v Rusku bohužel vytvořeny v průběhu několika posledních desetiletí a staletí příhodné podmínky (podobně, jako na Blízkém východě a všude tam, kde lidské duše ničí radikální islám - zde má kořeny temné asurské mysterium tzv. terorismu, plně závislém na tom, že je lidské Já tak slabé, že mohou temné bytosti dočasně převzít nad lidskými schránami kontrolu, toto Já dočasně či trvale zadusit, a vykonat nějaký ohavný čin, o němž většinou správně soudíme, že by jej nebyl žádný člověk schopen vykonat).

 

Řekl bych, že si ještě poměrně málo lidí uvědomuje, že z Ruska může přijít mnohem horší lavina destrukce, než se rozlila ve 20. století z Německa. Může přijít neobyčejně rychle. A ta nebude mít potenciál zničit jen kousek východní Evropy, ale Evropu celou. Je to další Soratův (Antikristův) pokus zničit rozvíjející se spiritualitu a Kristův impuls v srdci světa, v Evropě. (Dnes se rozvíjí křesťanský impuls dalece mimo rámec oficiálních církví a nelze jej redukovat do škatulky klasického náboženství - i např. biodynamický zemědělec nebo člen mírového ekologického hnutí je v nejhlubším slova smyslu křesťanem.) Že to duchovní mocnosti nedopustí? Na to bych se nespoléhal, oni za nás nemůžou již odpracovat všechno. Musí do jisté míry respektovat i naši pasivitu a nezájem. To je nutná karma vývoje ke svobodě. 

 

Evropa bude ale zničena Ruskem jen tehdy, rozvine-li se v ní dekadence natolik, že už nebude mít její existence v současné podobě žádný smysl. Bohové neničí nic bezdůvodně - příměrem zde budiž jakákoliv nemoc, kdy má narušení nebo zničení nějakého orgánu nebo části těla vždy hluboký smysl pro vývoj duše, byť leckdy z širšího hlediska vícero inkarnací. 

 

K tomu ještě důležitá poznámka. Mnoho spirituálních, esoterních či dokonce anthroposoficky orientovaných uskupení se opájí vizí vysoce duchovního Ruska, které je údajně na mnohem vyšší morální, mravní a já nevím jaké ještě úrovni, a otřesné činy Rusů donekonečna bagatelizuje, relativizuje či rovnou velebí ve jménu jakéhosi podivného vyššího dobra. Ne, milí přátelé, tyhle skupiny jsou nebezpečně mimo, a jsou to právě tito lidé, kteří by vás ruskému režimu bez váhání zaprodali a dívali se, jak vaše děti odvedou na převýchovu, vaši ženu znásilní a vás podrobí vysoce "duchovnímu" mučení a řezání končetin. 

 

Uvedená duchovní slepota pochází z pseudospirituální arogance a egoismu, nedostatku čistého lidství, lásky a schopnosti rozlišovat dobro a zlo. Kdo se upíná na "zaručenou anthroposofickou pravdu" - totiž, že Rusko bude vůdčím centrem šesté či sedmé poatlantské epochy (či věku Vodnáře a podobně), si musí uvědomit, že tomu tak vůbec nemusí být, pokud Rusko v naplnění tohoto cíle selže. Budoucnost není vytesaná do kamene. A i kdyby tomu tak v budoucnu bylo, v žádném případě to neznamená, že dnes v Rusku tyto ideály žijí a působí, a že proto musíme být slepí ke zvěrstvům, která se odtamtud valí!

 

* 

 

Válka ve světě není možná bez nevyřešeného latentního konfliktu v lidských nitrech, duších. Pokud na vnitřní úrovni realizuji do určité míry alchymickou zlatou střední cestu, rozhostí se v mé duši aktivní, tvořivá mírnost (viz tarotovou kartu Mírnosti). To je z okultního pohledu realizace míru v duši. S takovou kvalitou duše, získanou poctivým překonáváním překážek, je pro člověka již nemožné účastnit se v jakékoliv formě válečného běsnění. Prostě to "v sobě" už nemáme, nepotřebujeme si ze sebe nic vybíjet a měnit svět v chaos, aby odrážel chaos v našem nitru. Naopak, působíme se sílící přítomností pravzoru Mírnosti na tišení agrese ve svém okolí. To je jedním z cílů, kterého by mělo určité množství lidí na Zemi dosáhnout, chceme-li žít ve světě, v němž bude možné normálně žít a rozvíjet svůj potenciál. Uvedená práce na sobě je potřeba, neboť jsme již ve fázi vývoje, kdy pouhými vnějšími opatřeními na materiální úrovni nelze dosáhnout uspokojivého řešení - ostatně události posledních pár let to zhusta dokazují. Čím více vnějších opatření, tím více chaosu. Okolní svět začíná více a více zrcadlit reálný stav našich duší. A to nejde okecat.

 

 

 

Čím více se s Ním - Kosmickým Slovem, Logem, Utěšitelem, Vykupitelem, Léčitelem a Pravzorem Lásky - budeme propojovat, čím více si s Jeho pomocí dovolíme uspořádat, vyčistit a prosvětlit naše nitro, a čím více mu dovolíme inspirovat naše jednání, cit i myšlenky, tím bude Soratův vliv oslabovat, až přestane mít sílu působit jako magické ohnisko destrukce (z něhož čerpají lidé typu Solovjov, Putin). Každá čistá myšlenka, každý upřímný cit a každá láskyplná modlitba se počítá. Modlím se za to, abychom si to co nejčastěji uvědomovali a chovali se podle toho. Věřím, že to zvládneme.

 

*** 

 

 

* k tomu viz např. Sergej O. Prokofjev - Setkání se zlem a jeho přemožení v duchovní vědě. Základní kámen dobra, nakl. Studium 2012 

 

 

 

Co je anthroposofie?

Slovy Rudolfa Steinera, který Anthroposofii lidstvu přinesl:

1.  "Anthroposofie je cesta poznání, jež by chtěla vést ducha v člověku k duchu v kosmu. V člověku se objevuje jako potřeba srdce a citu. Své ospravedlnění musí nacházet tím, že bude s to tuto potřebu uspokojit. Uznávat anthroposofii může jenom někdo, kdo v ní nachází, co musí hledat z podnětů svého srdce. Anthroposofy proto mohou být jenom lidé, kteří pociťují jisté otázky o podstatě člověka a o světě jako životní nezbytnost asi tak, jako pociťujeme hlad a žízeň." (Rudolf Steiner: Anthroposofické vůdčí myšlenky, GA 26, 17. února 1924)
2. "Správná interpretace slova anthroposofie není 'moudrost o člověku', ale 'vědomí si svého lidství': to znamená cílené zaměření vůle, poznávající zkušenost, spoluprožívání osudu doby, to dá duši [nový] směr vědomí, Sofii." (Rudolf Steiner: GA 257, 13. února. 1923)
   
3. "Anthroposofie je ve všech jednotlivostech usilováním, aby byl svět proniknutý Kristem." (Rudolf Steiner, 11. června 1922 - asi GA 211: Sluneční mystérium a mystérium smrti a zmrtvýchvstání, Michael 2020)
   
4. "Připravit lidi k tomu, aby učinili svou duši tak zralou, že nyní také může do sebe přijmout stále větší a větší počet lidí obraz Já bytosti Krista Ježíše", "který Kristus otiskl v Ježíšově těle," "to patří k vnitřnímu poslání spirituálního světového proudu [anthropsofie]". (GA 109/111, 7. března 1909, citace převzata z knihy S. O. Prokofjeva: Nebeská Sofie a bytost Anthroposofie)
5. "Vše, co sledujeme svou prací, vykrystalizuje nakonec kolem jednoho bodu: nalézt sjednocení s duchovními mocnostmi, které lidstvo vedou kupředu." (Rudolf Steiner: Předstupně mystéria Golgoty, přednáška Kristův duch a Jeho vztahy k vývoji vědomí, 30. 3. 1914, str. 103, GA 152)
   "Nechtěl bych se obracet jen na vaši sílu představování, nýbrž na vaše nejhlubší síly srdce, na to ve vašich duších, kde se má nalézt vaše nejhlubší cítění pro pulz doby. Pak porozumíte, co se míní tím, že takovou řečí má být naznačeno pouze to, co znamená, že k nám promlouvají vedoucí mocnosti naší doby, duchovní individuality, o nichž víme, že prostupují proud našeho času. Neposutupujeme vpřed pouze tím, že si stále více osvojujeme pojmy pro to, co je svět ducha - musíme si je osvojovat -, ale správně postupujeme vpřed teprve tím, že s každou novou ideou spojujeme něco, co vychází z nejhlubšího základu naší duše, takže toto neustále se zvětšující porozumění může obstát vůči vedoucím mocnostem doby. Můžeme je pocítit, jak mluví do nejintimnějších základů naší duše. Dlouho předtím, než tato slova zaslechneme jako varování, můžeme cítit, jak je naše hnutí neseno těmito duchovními mocnostmi, jejichž zvěstovateli jsme ve správném smyslu v našem hnutí my. Toto vědomí se má vylít jako pravý duševní proud přes to, co konáme." (tamtéž, str. 114)
   
6. "Tak stojí pro anthroposofický světový názor o znovuvtělení, o podstatě člověka, úvahách o kosmu a tak dále v celém tabló jako střed Kristova bytost. A kdo správným způsobem chápe tento anthroposofický světový názor, ten si řekne: Mohu o všem uvažovat, ale pochopím to teprve tehdy, když dospěji v tomto celém obrazu až k jeho velkému ohnisku, ke Kristu. Různě jsem si představoval nauku o znovuvtělování, nauku o lidských rasách, o planetárním vývoji a tak dále, ale zde jsem si představil z určitého hlediska bytost Krista, a tím se mi rozlilo světlo na všechno ostatní. Je to obraz, který má jednu hlavní postavu a všechno ostatní z ní vychází, a já pochopím význam a podání všech ostatních figur jen tehdy, když pochopím hlavní postavu." (Rudolf Steiner, GA 112, 30. 6. 1909)
   
7. "Dalo by se říci: lidstvo prožilo Zmrtvýchvstání Jeho [Kristova] těla v tehdejší době (tj. na přelomu věků); od 20. století dále bude prožívat Zmrtvýchvstání jeho vědomí. A prostředníkem, poslem bude Michael, jenž je nyní vyslancem Kristovým." (GA 152, 2.5.1913) Anthroposofie jako taková tedy vychází ze zmrtvýchvstalého vědomí Kristova, jenž zprostředkuje Michael jako strážce světové inteligence. Právě proto stojí anthroposofie na jasném, bdělém vědomí, které usiluje o poznání duchovního světa (tedy i o působení duchovního světa do fyzického, takže fyzično nikdy nezavrhuje a neztrácí ze zřetele) a především o poznání Kristovy bytosti, Jeho působení a Jeho největšího činu - mysteria Golgoty.
   
8. "V podstatě není vlastně celá anthroposofie ničím jiným než světovým názorem, který prýští z touhy nalézt člověka v celé jeho bytosti, odpovědět si na otázku: Co je vlastně tento člověk? Jak stojí v životě?" (Rudolf Steiner: Sluneční mysterium a mysterium smrti a zmrtvýchvstání, GA 211, neautorizovaný záznam z přednášky V. - Bytost člověka a její výraz v řeckém umění, Dornach, 31. 3. 1922)
   
9. "Tak jako úplné poznání člověka musí připojit k zevnímu životu také vnitřní život duše, tak by chtěla anthroposofie být vůbec duší, duchem, nitrem moderního poznání." (Rudolf Steiner: Sluneční mysterium a mysterium smrti a zmrtvýchvstání, GA 211, neautorizovaný záznam z přednášky IX. - Poznání a iniciace, Londýn, 14. dubna 1922)

A poté slovy dalších anthroposofů:

• "Poté, co tato nezávislá Anthroposofická společnost byla v Kolíně nad Rýnem 28. prosince 1912 založena, došlo v únoru 1913 k jejímu provnímu generálnímu shromáždění. při této příležitosti mluvil Rudolf Steiner 3. února v Berlíně poprvé o bytosti Anthroposophie. Poté, co načrtl, jak tato nadsmyslová bytost procházela celou západní duchovní historií, vyslovil Rudolf Steiner nad konci přednášky jméno této bytosti. Už nehovořil jako obvykle o anthroposofii, ale nazýval ji Anthroposophia, jako konkrétní bytost duchového světa. Anthroposofie ve skutečnosti není žádná nauka, ale mocná bytost v nadsmyslovém světě, nesoucí jméno Anthroposophia. A tato bytost se spojila s první svobodnou tvorbou společenství na anthroposofické půdě. Proto byla také při tomto prvním generálním shromáždění Anthroposofické společnosti přímo oslovena: 'Co Anthroposophií přijímáme, to je bytost nás samých. Neboť to je podstata anthroposofie, že její vlastní bytí je v tom, co je bytí člověka; a podstata její působnosti je, že člověk to, v čem je sebou samým, v anthroposofii dostává a musí si před sebe postavit, protože se musí cvičit v sebepoznávání'" (S. O. Prokofjev, P. Selg: Vánoční sjezd a založení nových mysterií, str. 61; citace Rudolfa Steinera podle svazku Osudová znamení na vývojové cestě Anthroposofické společnosti, Dornach 1943). - Z uvedeného je zřejmé, že anthroposofická nauka je jen jedním z projevů bytosti Anthroposophie.

• "Michael, Duch času, bytost Anthroposophie - kteří nás dnes spojují s všezahrnující sférou nebeské Sofie - a sám Kristus, to jsou tři bytosti společně tvořící duchovní pramen anthroposofie a neodlučně patřící k podstatě nových mysterií." (S. O. Prokofjev, P. Selg: Vánoční sjezd a založení nových mysterií, str. 62). Tyto tři bytosti tak zároveň střeží trojí způsob (tři vzájemně propojené cesty), kterým se člověk může znovuspojit s duchovním světem: Michaelova cesta vede od lidských myšlenek k myšlenkám kosmickým, tedy od odražených stínových myšlenek neustále umírajících v lidském mozku k reálným bytostným myšlenkám kosmickým, existujícím v duchovním světě jako skutečné bytosti. Kristova cesta vede od lidské lásky k lásce světové, neboť Kristus je nositelem nejvyšší božské lásky, a Jeho největší čin, největší skutek lásky, může být pochopen jedině nejčistší lidskou láskou. A konečně cesta nebeské Sofie (jejíž nejnižším článkem je právě bytost Anthroposophia - viz S. O. Prokofjev: Nebeská Sofie a bytost Anthroposofie) vede od lidské imaginace ke světovým, kosmickým imaginacím. Na základě výše uvedeného můžeme získat další charakteristiku, a sice, že anthroposofie je silou, která má potenciál trojím způsobem, přiměřeným dnešnímu stupni vývoje lidstva, znovuspojit celou bytost člověka s duchovním světem. V tom se ukrývá její vnitřní, hluboce religiózní aspekt (religio znamená "znovuspojení"). Tento trojí způsob znovuspojení člověka s duchovním světem je mantricky vyjádřen v průpovědi Základního kamene.

Doplnění k bodu 2., kde Rudolf Steiner charakterizuje anthroposofii jako "vědomí si svého lidství": 

"Ozvuk takového pravého vědomí lidství, které má vést nejen k vyššímu teoretickému poznání, ale vlastně ke komplexní integraci lidské osobnosti, nacházíme i v pojetí rusko-arménského anthroposoficky orientovaného filosofa Karena Arajeviče Swassjana, který na otázku 'Co je anthroposofie?' odpovídá: Ačkoli jádrem anthroposofické duchovní vědy je myšlenková sebekontemplace, není jí nic vzdálenější než samoúčelné teoretizování. Anthroposofie není doktrinářská, nýbrž impulsivní, ovšem impulsivní vždy vědomě, což znamená, že se v ní prolínají jindy zcela neslučitelné póly vědomí a instinktu coby uvědomění instinktu." (cit. podle diplomové práce Jana Sušera Anthroposofie v křesťanských souřadnicích, dostupné zde).

*** 

 

K otázce svobody a mravnosti

 "I když mravní zákony původně pocházejí z oblasti duchovního světa, mravní zákony - jako přikázání -, vycházející z vnější souvislosti, ve které člověk žije, se v člověku nestanou mravními impulsy proto, že se jimi řídí, ale jedině tím, že zcela individuálně prožije duchovní podstatu jejich myšlenkového obsahu. Svoboda žije v myšlení člověka; bezprostředně svobodná však není vůle, ale myšlenka, jež vůli posiluje."

Rudolf Steiner, Má cesta životem, nakl. Michael (2000), str. 233

Diskusní příspěvek o karmě, opětovných vtěleních, a konkrétní jedinečnosti člověka

 ... v reakci na článek Vojty Frančeho - Fraktálový morfismus

Ponechávám původní formu komentáře. Časem ty myšlenky možná přetvořím do samostatného článku...

 *

K pravdě o svých minulých inkarnacích ale takhle dospět nelze. Duše má mezi inkarnacemi ještě nádhernější, komplexnější, barvitější a fantastičtější zážitky, než popisuješ v článku (a že to popisuješ opravdu krásně), ale každý z nás má jeden konkrétní, zcela určitý a přesně poznatelný sled inkarnací.

Já vím, že se člověk raději opájí všemi těmi možnostmi, a namlouvá si, že jsou/mohou být všechny někde realitou, pravda je ale jiná. Kdo skutečně dospěl k poznání svých minulých inkarnací, nemá potřebu takové úvahy rozvíjet - prostě ví, že žil v té a té době, vypadal tak a tak, prožil ty a ty zkušenosti, následně je v duchovním světě za pomoci vyšších bytostí nějak zpracoval, dotvořil si odpovídající kousek karmy a do dalšího života si vydobyl určité kvality, které mu znova přijdou do dalšího života jako zcela konkrétní talenty, schopnosti a sklony. Jinými slovy, tady pak nemá moc smysl fantazírovat o tom, kým vším jsme / byli jsme / můžeme být - do jisté míry jo, přece se do toho všeho dokážeme vžít, vcítit (ano, můžu se chvilku cítit jako ten nebo tamten archetyp / osobnost / whatever), ale to je něco jiného, než tím skutečně a plně být.
Plně a skutečně jsem jen sám sebou, se statisíciletou konkrétní historií. Každá individualita má zcela konkrétní a nezaměnitelný sled inkarnací, a proto je teď taková, jaká právě je - její výbrus je nezaměnitelně nádherný a stále se mění, vyvíjí - proto na světě nenajdeš dva lidi s úplně stejnými vlastnostmi, schopnostmi, vlohami. Jasně, můžou se překrývat a být si v mnoha ohledech podobné, to ani jinak nejde (až tak, že u řady lidí vysleduješ stejné soubory vlastností, které můžeš nějak pojmenovávat, jak to děláš v článku), ale v konečném důsledku má každý z nás v sobě něco, co nikdo jiný nemá, a čím jsme opravdu jedineční. Že máme podobné dílky, okej, ale jsou to jen malé částečky. Nelze se překrýt, prolnout, úplně, beze zbytku. A ke zdroji téhle jedinečnosti lze dospět jen skutečným poznáním karmy a toho, jak se v průběhu našeho konkrétního, inkarnačního sledu postupně tvořila.

Může se to zdát jaksi.... nudné, šedé, nezajímavé, až skoro trapně nízké (např. oproti tvým popisům), že jsem byl v posledním životě v letech 1321-1387 sedlákem támhle a támhle, měl jsem tři děti, udělal jsem tyhle a tamty chyby, a zemřel jsem násilnou smrtí, a že jsem na téhle Zemi měl přesně 32 inkarnací (a ani o jednu míň ani víc), ale tak to prostě je. Lze to najít, a vědomě přečíst v paměti kosmu, a plně poznat (a spousta lidí, kteří se považují za duchovní, se právě tomuhle typu konkrétnosti ze všech sil brání, protože uvěřili tomu, že nic takového nelze poznat, a raději si každý den utečou k nějaké jiné barevné představě, jak by to mohlo být). Konkrétnost ale neeexistuje jen tady dole, lze k ní dospět všude. Všechno ostatní je nereálná fantazie, odvádějící mě od poznání toho, kým jsem reálně byl a co z toho plyne pro můj současný život. A jen z takového poznání lze čerpat skutečnou sílu.

Moře, oceán nepřeberných možností, existuje v budoucnu, kde toho není tolik pevně daného, mimo pár základních věcí; to si tvoříme každou vteřinou tady a teď, a není nikde jasně stanovené, kdy sem půjdeme znova a jak bude vypadat náš další život, to je z velké části v našich rukou, v našem srdci, v našich myšlenkách a v našich údech. Ty minulé životy jsou ale už hotové a zapsané v paměti kosmu (v naší soustavě to zapisují bytosti saturnské sféry, v jiných soustavách je to podobné) i se všemi konkrétními účinky našich činů, které působí svojí energií dál.
Každý čin stvoří v oceánu kosmu vlastní konkrétní vír, spirálu účinků, a my všichni máme ten soubor našich činů, myšlenek a pocitů dohledatelný a jedinečný. Účinky se prolínají a mísí, ale činy vyvěrají z konkrétního, jedinečného, v čase i prostoru. To minulé už ale nelze změnit, a proto se k tomu můžeš kdykoliv dostat a přečíst si to. V dalších životech se můžeš snažit o to, abys na účinky (víry, spirály) svých minulých činů nějak působil, abys je vyrovnal (odtud karma), usměrnil, vyrušil, posílil, použil pro další vývoj svůj a světa nebo proti němu. Abys to ale mohl dělat, k tomu musíš tu karmu poznat (a to poznání si v sobě nést aspoň podvědomě). Ono to děláš i tak, je ale rozdíl, zda jsi k tomu něčím "temným", neuvědoměným, tlačen, nebo jestli to děláš a víš, proč. Konkrétní, osobní karma vždy plyne z konkrétních minulých životů - není v tom nic libovolného, zaměnitelného, nic s čím si lze hrát a přeskládávat to podle svojí momentální nálady - kdyby bylo, žádná indivdualita by jaktěživa nemohla smysluplně existovat, být. 

* * *

Zdroj obrázku

*

Čtvero ročních modliteb

Podzimní

Kéž jsi silou naší vůle.
V čase, kdy povstává vědomí Země,
buď v nás jistotou,
která vykřesá ze zevního umírání
zlatavou jiskru železné síly.
Kéž jsi silou naší vůle,
Michaeli.

 

Vánoční

Ticho, klid a mír
prostupují duši Země i duše lidí.
Z nitra duše září vnitřní Slunce,
jež dává živoucímu Duchu
sestoupit až k nám.
Duch jásá a září.
Ticho, klid a mír
prostupují duši i tělo Země,
a duše i těla lidí.

Jarní

Rafaeli, Bože protikladů,
dej nám sílu sladit opačné,
a vyrovnaně kráčet časem,
kdy se v prostoru zjevuje
kosmický výdech Země.

Svatojanská

Žij spánkem Přírody,
dýchej éter Země,
ponoř své zostřené smysly
do pozemsky mrtvě-živého
zjevení makrokosmu
na znamení díků
obětem Bohů.

 

Miluj zlo správně - meditativní přemítání nad smyslem ústřední věty manicheismu

 "Miluj zlo správně" - tak zní jedna ze základních vět esoterního manicheismu. Dalo by se říct, že v těchto třech slovech je obsažena esence manicheismu - neboli jakási zlatá maxima vnitřního morálního uspořádání lidské bytosti, která je proniknuta ideály a chce prakticky působit v nejčistším smyslu bílé magie. 

Tato krátká, jednoduchá věta je vystavena velkému nebezpečí mylné interpretace, proto se nad ní dnes pozastavíme a pokusíme se proniknout k jejímu skutečnému významu pro duši člověka a pro svět. Nebudeme se zabývat tím, co o manicheismu říká historie, neboť jde z velké části o církevní propagandu, případně o texty odpůrců, nepřátel nebo těch, co vnitřní smysl a úkol manicheismu nepochopili. Manichejská mysteria se totiž rozšíří až ve vzdálenější budoucnosti. Dnes na jejich masové rozšíření ještě nedozrál čas.

*

Proč vlastně milovat zlo? Otázka, na níž není snadné odpovědět. Instinktivně máme tendenci zlo spíš odmítat, bránit se proti němu, nebo ho dokonce nenávidět... ona ta nenávist vůči zlu může mít dokonce jakýsi nádech spravedlivého hněvu, díky němuž si můžeme sami připadat dobří. Je přece dobré, nemít rád zlo?!

Ano, ale...

Je tu jedna potíž. Pokud bychom sklouzli do čisté nenávisti vůči zlu, vystavujeme se nebezpečí, že se sami začneme stávat zlými. Mohli bychom dokonce dojít do bodu, z něhož není cesty zpět - naše nenávist by mohla přerůst i do nenávisti vůči dobru. A tím bychom vlastně učinili to, před čím jsme se původně onou antipatií vůči zlu chtěli chránit. 

S jakoukoliv antipatií je totiž spojen jeden zásadní, těžko překonatelný, problém. Antipatie má tu vlastnost, že vyděluje z celku, uzavírá nás v sobě samých, zahrazuje nám přístup k okolnímu světu, k inspiraci, a v konečném důsledku nám uzavírá přístup do duchovního světa, pokud se jí necháme příliš proniknout. A zlo se mimo jiné vyznačuje mohutným zesílením antipatie. 

Nebo trochu jiný pohled:
Z pohledu vtělené lidské bytosti, která žije (resp. má bdělé vědomí) ve fyzicko-materiálním světě, je nejbližším vyšším světem svět astrální. Podobně, jako je náš svět vystavěn ze čtyř hmotných živlů (a čtyř druhů éteru), tedy zjednodušeně ze hmoty, je astrální svět vystavěn ze substance sympatie a antipatie. Útvary v astrálním světě, se ve vší své různorodosti skládají z různých poměrů sympatie a antipatie. Existuje celkem sedm typů (nebo úrovní) takových útvarů, a pouze tři vibračně nejnižší útvary v sobě mají obsaženu substanci antipatie.
Úplně nejnižší typ útvarů má v sobě převahu antipatie nad sympatií, takže působí velice pevně, uzavřeně, netečně (přeneseně - jakási astrální země). O jeden stupeň vyšší typ útvarů se vyznačuje přibližnou rovnováhou sympatie a antipatie (daly by se nazvat jakousi astrální vodou). Další už mají převahu sympatie nad antipatií (tedy jakýsi astrální vzduch; pro představu - to jsou útvary, které by se daly označit jako "přání". Když si totiž něco přejeme, máme vůči předmětu našeho přání velké sympatie, ale zároveň je v našem přání obsažena tendence něco nechtít, tedy antipatie, které je tam ale podstatně méně). Čtvrté útvary v pořadí sestávají už jen ze sympatie (srovnatelné s  ohněm a tepleným éterem), a v páté, česté a sedmé oblasti astrálního světa už jsou jen útvary čistě ze sympatie, jejíž intenzita se dále stupňuje a začíná vyzařovat z těchto útvarů ven (srovnatelné se světelným, zvukovým a životním éterem ve fyzickém světě). Nad astrálním světem následuje další, vyšší svět, svět duchovní, kde platí zase úplně jiná pravidla. O tom zase jindy :) 

Z výše uvedného můžeme přijít na to, že bytost, která v sobě bude obsahovat byť jen špetku antipatie, se nikdy nemá šanci vibračně dostat nad třetí úroveň astrálního světa. Výš už to jde jenom s čistou sympatií. A pouze z vyšších úrovní lze efektivně a dobře působit na proměnu úrovní nižších.

A co je láska jiného, než k dokonalosti vystupňovaná sympatie?

*

Dobře, tedy milovat zlo.

Ale - co znamená správně?

Správně - souvisí s poznáním. S elementem moudrosti. Musíme tedy zlo také poznat, pochopit, abychom věděli, jak jej máme milovat. Rozhodně tedy ne slepě.

Jde především o to, jaký aspekt zla máme milovat. Zda milovat zlo jako celek, tzn. i s jeho zásadně protilidským vnitřním jádrem (anti-já = Anti-Krist, a ono bychom zjistili, že to jádro je vlastně prázdné, a že "žije" jen díky negaci jsoucího), nebo jen ten jeho vnější aspekt, který v důsledku vede k posílení sil dobra v kosmu. 

To "správně" tam je neméně důležité, protože ono tam je právě proto, aby člověk nespadl do duchovně impotentního (neplodného, netvůrčího) stavu, kdy bude zlo velebit pro zlo samo, čímž mu začne zlo v nitru bobtnat na úkor jiskry Já (technicky vzato, základ černé magie - asurové budou Já po kouskách zabíjet a místo něj tam implantovat vliv protilidských soratických sil, kterých se vlastní silou už nelze zbavit, jen milostí shůry). Od určité úrovně vyplnění zlem je nemožné být individuální, svobodnou bytostí. Že se pak člověk bude hájit tím, že miluje dobro i zlo stejně, už ho nijak nezachrání.

Největším nebezpečím je tedy nekritické (opilé, snové, naivní) milování zla bez poznání, bez elementu moudrosti (ten element tam právě reprezentuje ono "správně", a právě on umí prožehnout podstatu zla až ke kořenům a zprůhlednit ho.) To vidíme právě v bujení luciferských směrů, které sugerují lidem, že je vlastně všechno jedno, a činí lidi neschopnými volby; vytváří jakousi falešnou, arogantní povznesenost nad problémy tohoto světa (nebo nad dualitu), až do té míry, že to člověku vnitřně ochromí vůli (nebo se jí člověk sám ne/dobrovolně vzdá).
Člověk s takto "duchovně" ochromenou vůlí se pak nedokáže jasně vymezit a v případě nutnosti nebo vypjaté situace se nedokáže aktivně postavit na jednu nebo druhou stranu, i když je jasné, která strana je blíže dobru (lidštější, láskyplnější, pravdivější, vnitřně zdravější atp.) Zachovává jakousi podivnou neutralitu, vzdává se síly, a v konečném důsledku přestává jasně vidět, co je to svoboda (protože ztrácí schopnost díky umenšování jiskry Já ji vnitřně prožít - jedině Já může být skutečně svobodné).

V základu tedy jde o to, nemilovat zlo pro zlo samé, nemilovat zlo proto, že se mi líbí, co zlo činí, nebo proto, že mám radost z toho, když někdo trpí, a podobně.
Zlo by se mělo milovat jen do té míry, že dokážeme skrze naši lásku uvidět, jak se ze zla postupem času, neúnavnou činností dobrých mocností (Mistrů, zasvěcenců, bodhisattvů, andělů, archandělů...) postupně zase stává dobro. Jen tehdy, má-li zlo potenciál stát se opět součástí sféry dobra, může být milováno.
Zlo můžeme milovat jen tehdy, když v něm uvidíme potenciál znovu stát se dobrem, a když jsme schopní k téhle proměně svým dílem pomoct.
Pokud to zatím nedokážeme, neměli bychom to s přílišným milováním zla přehánět, neboť do té doby jsme ve velkém nebezpečí, mu propadnout. Je to manicheistické rčení (nebo spíš zlatá maxima esoterního manicheismu) právě proto, že počítá s proměnou, transmutací a dokonce transsubstanciací zla v dobro (a jedinou silou, která je takovou proměnu schopna iniciovat a dotáhnout do konce, je láska, ovšem vždy v plodném a tvořivém souznění s moudrostí).
Proto, že zlo nerelativizuje, neodsouvá jej do sféry zdání a iluze, a přiznává mu reálnou existenci (nemají zde místo řeči typu - "zlo vlastně neexistuje, je to relativní, je to jedno, nebo kdo ví jak to vlastně je..."). A taky proto, že ví, že každé zlo bylo dřív dobrem, takže má možnost to zase vývojově dohnat. (Ale nemusí, a část zlých bytostí to opravdu nikdy nedožene, protože nemusejí chtít, a mohou aktivně ignorovat a tupit milost seslanou jim shůry - a tady člověk taky musí umět rozlišovat, když chce zlo proměňovat - na co ještě mám a na co už nestačím, co musím s důvěrou odevzdat a přenechat vyšším bytostem? Co by mě jen stáhlo dolů? Tady se vrátím na začátek - např. milovat ten princip, co usiluje o totální, absolutní a nevratné zničení principu Já v našem kosmu /Sorat, Antikrist/, určitě není ta "správná" láska ke zlu, to je nebezpečná pošetilost.)
To, co dělá ten rozdíl, to, co bytostně určuje, co je zlo a co je dobro, je aktuální stupeň vývoje v dané kosmické oblasti - a to určuje nejvyšší duch času - Kristus, potažmo celá Trojjedinost Jeho prostřednictvím. Jedině v Něm máme šanci vše poznat a také vše milovat - správně. :)  Milovat nesprávně je totiž velkým nebezpečím pro lidskou duši, a opravdu nestačí jen milovat, jak si pro zjednodušení často namlouváme. To stačilo dřív, dnes už je element poznání a moudrosti tak vývojově důležitý, že jej nelze bez nepříjemných následků vědomě opomíjet. A ti praví manicheisté v tom byli - a jsou - dost napřed, takže to rčení je už dost staré, asi už z dob pra-perských (mnoho tisíc let před Kristem)...

Tedy, kdo chce jít onou nesnadnou stezkou, naznačenou úvodním rčením, měl by si aspoň v základu uvědomit vztah dobra, zla, lásky, moudrosti, a postupujícího proudu vývoje (určovaného souhrou času a věčnosti). Za vším stojí skutečné, vznešené bytosti, jejichž projevy nám dnes a denně předstupují před duši, a s nimiž jsme nuceni nějakým způsobem vstoupit do vztahu, vyrovnat se s nimi, poznat je, a naučit se s nimi správně zacházet. A vzhledem k tomu, že v každém případě jde o Boží výtvory (či vlastnosti), a člověk byl stvořen k obrazu Božímu, má všechny tyto síly také v sobě. 

Cokoliv nalézáme ve vnějším světě, můžeme také nalézt uvnitř sebe. Tím můžeme prožít další rozměr sebelásky, a také význam snahy o přijetí a proměnu svých špatných vlastností.

*

Na ještě vyšší úrovni by se dalo říct, že dokonce můžeme chápat smysl existence i toho nejhrubšího a nejšílenějšího zla, jako součást celé stavby stvoření, jako jeden z prvků celistvosti světa se vším všudy. I tak se na to dá pohlížet, máme-li dostatek víry (a vnitřní jistoty) v Boží prozřetelnost - že by nestvořila nic v jádru opravdu jen špatné nebo ne-smyslu-plné. Jak jsme naznačili, na každém zlu lze nalézt nějaký aspekt dobra - minimálně ten, že každé zlo bylo jednou, v nějaké dřívější vývojové fázi světa, dobrem, a že může přispívat k posilování sil dobra ve světě. Mohli bychom říci - už jen to, že něco existuje, je dokonalou a perfektní zárukou toho, že jeho existence je smysluplná a Bohem chtěná. 

***

 Aktualizováno a doplněno 5.2.2023, 14:43

Svatojanská letní magie

 I do nejkratších nocí v roce stihnou letos zazářit všechny planety, jako by přes den tvrdě spaly, aby nám mohly přes noc jemně odkrývat svá tajemství... Je to vzácný úkaz, a jako všechno na nebi, ani tento není bez významu.

*

Lehce po půl desáté (jedenácté LČ) zahajuje noční planetární slavnost Pluto, nejtemnější a nejmocnější, jako by uvádělo samu padající noc. Čtvrt hodiny před jedenáctou (půlnocí LČ) vychází Saturn - Strážce všech pořádků a času, v jádru podobně temný jako Pluto. Následováni jsou, čtvrt hodiny před půlnocí (jednou ráno LČ) neuchopitelně mystickým Neptunem (nyní zasněnějším a mystičtějším, než kdy jindy). Jim patří celý večerní čas po západu slunce, který jako by se od doby popůlnoční lišil více než jindy.

 

O půlnoci vychází královský Jupiter, nyní ohnivou pochodní strážící půlnoční čas, což je nyní až hluboce symbolické (jednu ráno LČ). 

 

S blížícím se rozbřeskem přebírají vládu aktivnější planety, jejichž vůdcem je nyní Jupiter. První vstupuje na scénu železně pevný a průbojný Mars, nyní průbojnější než kdy jindy (půl jedné; půl druhé LČ). 

 

Měsíc spolu s Uranem vycházejí o půl druhé (půl třetí LČ), a nesou s sebou kouzelné vědro životních sil, jichž může být na některé z nás až moc. Společně se světlajícím obzorem od pomalu stoupajícího Slunce vytvářejí kombinaci ne nepodobnou magickým lampičkám skřítků nebo elfů, svítících na nás nejen světlem, ale i samým kypícím životem.

 

Celý průvod završují ve Slunci se koupající rozmarná Venuše - Jitřenka (pár minut po druhé ráno (třetí LČ), a za ní se spěchá na chviličku ukázat na scénu posel Bohů Merkur (chvilku před třičtvrtě na tři / na čtyři LČ), ve své nejlepší náladě a rozmaru (pozor na něj, šibala, zvlášť, když je v jeho náladě i smyslná Venuše), aby vzápětí hned zmizel, spolu s jeho věrnou družkou Venuší, v záplavě slunečního světla, rozzařujícího se s plnou silou od čtvrté ranní (páté LČ). 

 

A tak nám připraví další, nový den, prostoupený magií noci. Snad nás ani to Slunce pak tolik nespálí :-)

* * *