Slunovratová konjunkce Jupitera a Saturnu - 2. část; Buddhova mise na Marsu

Ve druhé části si astrosof Jonathan Hilton všímá širších souvislostí. Zkoumá, jak spolu souvisí konjunkce Jupitera a Saturnu v průběhu času. Věnuje se hlavně jedné konkrétní, také "slunovratové", která nastala v roce 1603, a úzce souvisela s tím, co esoterní křesťanství chápe jako jeden z největších činů Gautamy Buddhy - proměnu sféry Marsu. Popisem takových událostí se přibližujeme k vrstvě skutečnosti, kterou by současná astrologie měla vzít v potaz. Mars dnešních dní totiž není tím Marsem, o němž hovoří staří astrologové. Proces proměny Marsu stále pokračuje, až do dnešních dní... podobně, jako proces proměny Země započal na přelomu věků mysteriem na Golgotě. 

 

Velká konjunkce roku 2020 a vykoupení Marsu

 

V předchozím článku jsem popsal otáčení Zlatého trojúhelníku zvěrokruhem o 8-10 stupňů vpřed. Zazněly v něm také určité odkazy na budoucnost, do věku archanděla Orifiela, zhruba kolem roku 2500 po Kr., kdy se současný vrchol [vyznačený konjunkcí v prosinci 2020, pozn. překl.] navrátí do pozice, kde se nacházel v roce 6 př. Kr. V druhé části článku se podíváme na esoterní historické události kolem roku 1603, kdy nastala Velká konjunkce v linii provázané se současnou Velkou konjunkcí.

Co nás učí tradiční západní historiografie, je převážně úhlem pohledu vítězů, obzvláště pak římskokatolické církve. Tímto exoterním dějinným proudem ale prostupuje historie esoterní. Abychom porozuměli provázané linii Velkých konjunkcí, musíme zaměřit svůj pohled na tyto esoterní dějiny. Tyto konjunkce poukazují na zápas mezi esoterním proudem a proudem vnějším, projevujícím se ve vzestupu materialismu. Můžeme být vděčni Rudolfu Steinerovi, který sehrál významnou roli ve zpřístupnění této skryté historie našemu poznání. V sekvenci těchto Velkých konjunkcí, kterou popíšeme dále, osvětlíme jak za nimi působící síly, tak i vztahy mezi dalšími planetami.

Jak jsem již uvedl, tento Velký [či Zlatý] trojúhelník potřebuje ke svému úplnému otočení 2500 let, tzn. 5000 let ke dvěma otočením. Tyto velké cykly jsou v buddhismu známy jako „Kalačakry“, ve významu „kola času“, a řídí se 60letými periodami. Zde můžeme vidět souvislost s rytmem Velkých konjunkcí. Ve slově „Kalačakra“ je obsaženo slovo čakra, termín užívaný pro lidské éterické orgány, jež jsou také podobné kolům. Kalačakra je jako velké kolo času, vymezující historická období. Říká se, že učení o těchto cyklech sestoupilo k lidstvu z království Šambala, jež bylo pro lidstvo ztraceno; jednoho dne bude ale zase objeveno.

Velká konjunkce roku 482 př. Kr. je jedním z příkladů cyklu Kalačakra. V tomto roce ukončil Buddha svou poslední pozemskou inkarnaci. Tehdy nastala Velká konjunkce přesně na stejném místě, jako nyní, v roce 2020 – na počátku souhvězdí Kozoroha. Tato Kalačakra Zlatého trojúhelníku (cca 2500 let) prodělala úplnou otočku zvěrokruhem od doby poslední Buddhovy inkarnace a jeho vzestupu k působení bez fyzického těla. Jeho poslední slova k žákům prý zněla „Buďte sami sobě světlem.“  Od té doby se samozřejmě charakter Buddhovy práce proměnil ve službu Kristovu impulsu. Rudolf Steiner popisuje Buddhu jako inspirátora kázání Jana Křtitele; jako [obsah] zvěstování andělů pastýřům při narození nátanského Ježíše Lukášova evangelia; a jako nositele moudrosti v astrálním těle tohoto Ježíše v době do 12 let věku, do sjednocení se šalamounským Ježíšem (Zarathustrou). Díky službě Kristovu impulsu prošel i Buddha mohutnou proměnou. Další ukončení cyklu Kalačakry nás přivádí k době kolem roku 4500 po Kr., kdy k hodnosti Buddhy vystoupí Maitréja bódhisattva.

Tento vrchol Zlatého trojúhelníku lze zpětně vysledovat v propojení s významnými událostmi křesťansko-esoterního proudu a změnami lidského vědomí v souvislosti s nástupem moderní inteligence. Konjunkce v tomto vrcholu se shodují například s narozením Augustina v roce 352 po Kr., založením keltsko-křesťanské církve v r. 590 po Kr., s dobou, kdy se Parsifal stává králem Grálu (888 po Kr.), a také s vyhlazením Templářů, začínajícím roku 1306. V nedávné době je můžeme spojit s počátkem veřejné činnosti Rudolfa Steinera (1901). V tomto článku se ale zaměříme na konjunkci, která nastala roku 1603.

Tuto konkrétní konjunkci jsem vybral proto, že nastala v době zimního slunovratu, stejně jako ta současná v roce 2020. Vlastně jde o první předešlou konjunkci v této linii, která nastala při zimním slunovratu. Další předchozí slunovratová konjunkce nastala 25. prosince 1305 (šlo o trojnásobnou konjunkci zasahující až do roku 1306). Konjunkce v roce 1603 zvěstuje nový spirituální impuls (což je tématem celé této linie konjunkcí), kdy nastala v esoterní historii velmi zvláštní událost – léčivá mise Buddhy a Christiana Rosenkreutze, spojená se sférou Marsu.

Abychom pochopili Buddhovu práci ve sféře Marsu, podívejme se, jaké meditativní úsilí je třeba k rozvinutí čakry Marsu, nacházející se v oblasti krku. Čakra Marsu vypadá jako 16-listý lotosový květ (8 plátků je otevřených a zbylých 8 musí být otevřeno vědomou prací člověka). Jaký je význam 16 a 8+8? Jde o násobky 4, čísla prostoru a našeho předmětného vědomí v materiálním světě. Mars je spojen s kosmickými čísly 4, 8 a 16. Jak do toho zapadá Mars jako planeta? Tato čísla odpovídají životnímu rytmu Marsu jako oběžnice, v tom smyslu, že jde o geometrickou formu vytvářenou planetou Mars, jejími konjunkcemi a opozicemi se Sluncem, v rámci jeho siderického oběhu (návrat na stejné místo v siderickém zvěrokruhu, pozn. překl.). Za 16 let nastane vždy 8 konjunkcí Marsu se Sluncem, které vytvoří dvojitý čtverec neboli oktagon, 8-stranný obrazec. Mars je tedy úzce spojen se „čtverností“, prostorem, hmotným předmětným světem a naší schopností mu čelit. Je proto hluboce spojen se svobodou vyvinutou díky tomuto předmětnému vědomí, a také s pozemským, nižším já, které potřebuje narážet na zevní svět, aby mohlo nabýt vědomí sebe sama. Právě popsanou kosmickou geometrii Marsu můžeme vztáhnout k 16-listému lotosu s 8 nevyvinutými plátky. Ve své knize „Jak dosáhneme poznání vyšších světů“ popisuje Rudolf Steiner cvičení určené k rozvinutí této čakry. V podstatě jde o osmidílnou Buddhovu stezku. To nás přivádí ke zjištění, že Buddha, velký učitel lásky a soucitu, má intimní vztah ke sféře Marsu a obzvláště k její proměně.

Která událost, spojená s vánoční, slunovratovou Velkou konjunkcí 18. prosince 1603, měla vztah k proměně Marsu? Rudolf Steiner popisuje tuto událost ve dvou vánočních, slunovratových přednáškách: 5. přednáška cyklu Mezi smrtí a novým zrozením, Berlín, 22. 12. 1912 (GA 141, česky zatím oficiálně nebylo vydáno), a 7. přednáška cyklu Mise Christiana Rosenkreutze z 18. 12. 1912 (GA 130, česky Esoterní křesťanství, vyd. nakl. Michael 2001, XX. přednáška: Poslání Christaina Rosenkreutze. Jeho charakter a úloha. Poslání Gautama Buddhy na Marsu). V pasážích, které zde uvedu, osvětluje nebezpečí rozštěpení lidstva na duchovně usilující a na ty, kteří následovali martický sestup do čistě materialistické vědy.

 „Duše, procházející v této době sférou Marsu, mohly [na základě tohoto průchodu] chápat [ve svém následujícím vtělení na Zemi] pouze fyzikálně-materiální podstatu věcí. Pokud by poměry na Marsu trvaly dále beze změny, pokud by tento úpadek trval dále, lidské duše by si z martické sféry přinášely jen takové síly, jež by je učinily neschopnými jiného než čistě materialistického světonázoru. Nicméně, díky úpadku na Marsu se mohla na Zemi rozvinout přírodní věda; jeho síly se rozlévaly do duší s takovou silou, že mohly v oblasti materialistického poznání světa slavit úspěch za úspěchem; a v dalším průběhu vývoje by tento vliv měl za následek sílící rozvoj materialistické vědy podporující obchod, průmysl a další vnější formy pozemské kultury.

Pro část lidstva by bylo možné zůstat pouze pod vlivem určitých starých martických sil a zaměřovat se pouze na vnější [hmotnou] kulturu; ty by se střetávaly s jinou částí lidstva, sestávající z následníků Františka z Assissi, jinými slovy, buddhismu převedeného do křesťanství. Bytost jako Buddha, pokračující ve své činnosti podobně jako v době Františka z Assissi, by byla schopna vytvořit na Zemi materialistickému světonázoru protiváhu tím, že by do lidských duší vlévala své síly. To by ale vedlo ke vzniku takové skupiny lidí, kteří by sice dokázali vzestoupit k výšinám spirituálního života, vedli by nicméně jen klášterní život podobný tomu, jaký vedl František z Assissi.

Pokud by se na tomto stavu věcí nic nezměnilo, lidstvo by se stále ostřeji rozdělovalo do dvou skupin: první, zcela oddané hmotné existenci a rozvoji vnější kultury, a druhé, díky pokračujícímu Buddhovu vlivu, zachovávající a rozvíjející spirituální kulturu. Duše náležející k druhé skupině, by, podobně jako František z Assissi, nebyly schopné fungovat ve vnějším materiálním životě. Tyto dvě skupiny lidí by se stále ostřeji rozdělovaly. Nevyhnutelnost takového vývoje mohla být prorocky předvídána, a proto se úkolem individuality, jíž chováme v úctě pod jménem Christian Rosenkreutz, stalo předejít takovému rozdělení lidstva. Christian Rosenkreutz pojal jako svou misi poskytnout každé lidské duši, nezávisle na jejím způsobu života, možnost stoupat k výšinám duchovního života.

Moudrým úradkem duchovních světů byly podniknuty kroky k odvrácení této nejhorší formy zla na Zemi. Christian Rosenkreutz svolal koncil největších a nejpokročilejších individualit. Na koncilu samém i na rozhodnutích zde přijatých se podílel jeho nejbližší přítel i žák, velký učitel Buddha. Na tomto duchovním koncilu bylo stanoveno, že Buddha přijme za centrum svého působení planetu Mars. K přesunu Buddhovy práce na Mars došlo v roce 1604. A vykonal tam podobný čin, jaký vykonal Kristus mystériem na Golgotě pro Zemi.

... a v sedmnáctém století Buddha, posel míru, odešel na Mars – planetu války a konfliktu – aby zde vykonal svou misi.

... Existovala možnost odvrácení hrozícího rozdělení lidstva na dvě skupiny tak, aby lidstvo zůstalo niterně propojené. A díky tomu, že Buddha působí z Marsu a ne ze Země, mohou ti, co usilují o esoterní vývoj, být činní i v praktickém životě.“

Buddha tedy svým činem na Marsu v roce 1604 přinesl nový spirituální impuls, a spolu s tím nastala blízko zimního slunovratu 1603 Velká konjunkce. Abychom dokreslili celkový obraz, podíváme se na umístění této konjunkce ve zvěrokruhu. Nastala v souhvězdí Štíra. Štír je hluboce spojen se sestupem lidstva do materialismu, s pádem do hmoty. V trojčlenné imaginaci Michaela bránícího Sofii (Pannu) před drakem (Štírem) je to právě Štír, do nějž sestoupila kosmická inteligence. Celkově máme ve Štíru co dělat s mysteriem smrti – se smrtí jako perspektivou materiální existence. Štír je nicméně také spojen s duchovním Já, s proměnou padlé astrální přirozenosti a se silou vzkříšení. Buddhova práce před jeho činem na Marsu spočívala právě v takové proměně astrálního těla; sama o sobě by ale vedla k duchovnímu vývoji odtrženému od praktického života. Christian Rosenkreutz rozpoznal (a práce všech rosekruciánů v tom také spočívala), že je třeba předejít takovému rozdělení a přinést spiritualitu do praktického života ve hmotě. Úkol duchovní vědy, přinesené Rudolfem Steinerem z rosekruciánského proudu, je totožný.

Podívejme se ale dále na tuto Velkou konjunkci ve Štíru. Nenastala jen ve Štíru, ale dokonce v samém srdci Štíra, blízko hvězdy Antares. Co je „Antares“? Znamená „jako Mars“ (stejný jako Mars, podobný Marsu). Říká se, že toto označení získal díky svému červenavému světlu podobnému světlu Marsu. My ale můžeme jít do větší hloubky, k hlubšímu aspektu významu „jako Mars“, ve smyslu evolučního úkolu Marsu uvést lidstvo do fyzického, předmětného světa, a do materialismu. Kosmické načasování je tedy následující: Velká konjunkce blízko hvězdy Antares [konec roku 1603] a Buddhův čin ve sféře Marsu v roce 1604.

Naši pozornost může upoutat také další významná událost na nebi, která nastala také v oblasti Štíra, přesněji mezi souhvězdím Štíra a Hadonoše. V tomto místě spatřil Kepler supernovu, ačkoli nebyl prvním, kdo ji zpozoroval. Zdá se, že on a další astronomové byli zaujati pozorováním konjunkce Marsu, Jupitera a Saturnu, kterou chápali jako velice nadějnou, a spojenou s Betlémskou hvězdou! Supernova byla viditelná po několik měsíců, několik týdnů dokonce za denního světla. Spolu se supernovou, jíž spatřil Tycho de Brahe v souhvězdí Kasiopeje roku 1572, byla druhou supernovou pozorovatelnou v rozmezí jedné generace. Od roku 1604 nebyly žádné další supernovy v Mléčné dráze zpozorovány. Podle Rudolfa Steinera doprovází supernova nový impuls z duchovního světa, účinný až do duchovní aury Země. Je popsáno, jak po několikaměsíčním zaobírání se supernovou obdržel Kepler inspiraci ohledně eliptických drah planet, inspiraci, jež zbořila všechny dosavadní astronomické tradice. Šlo o záhadu, matoucí jej roky, a její rozřešení bylo založeno na práci Tycha de Brahe. Díky tomuto objevu se nechal Kepler slyšet, že „překonal Mars“. Keplerovo životní dílo je určitým způsobem krokem ke zduchovnění Marsu, protože pro něj bylo vědecky zdůvodněným výrazem spirituálního (či morálního) kosmického řádu, mostem přes propast, spojujícím duchovní svět a materialistický světový názor.

Velká slunovratová konjunkce nám může oživit pohled do minulosti, na sérii podobných slunovratových konjunkcí. Můžeme sledovat, jak je tento vrchol [Zlatého trojúhelníku] spojený s mnoha esoterními duchovními událostmi. Mělo by být zdůrazněno, že v den Velké konjunkce [21. 12. 2020] byly Mars a Pluto v kvadratuře. Tento vztah nám otevírá prostor pro další výzvy v souvislosti s pokračováním proměny Marsu silami Pluta, majícím potenciál pro nejvyšší transformační aktivitu. Je to volání po vtělení spirituality do našich činů, do našeho vztahu k přírodě, vědě a uspořádání sociálního života, do oblastí, které jsou stále založeny na materialistickém světovém názoru.

Originální text © Jonathan Hilton, 10. ledna 2021, www.astrosophy.com
Překlad © Letící Orel, 28. ledna 2021