Filipojakubská

 *

Ať shoří, co shořet má

Ať trvá, co dobré je

Ať žijeme, i když je tma

A milujme s řekou - i peřeje

*

Přemítání o pandemii - příčiny, výzvy, východiska

 Už víc jak rok se na individuální i celospolečenské úrovni porůznu vypořádáváme s něčím, co se, myslím, vryje do vědomí lidí na hodně dlouhou dobu. Pandemie "netopýří chřipky" sem spadla jako kometa a překvapila lidi jak blesk z čistého nebe.

Zdá se, že díky ní na povrch vyplavala spousta věcí.
Některé jen tak mimochodem, jako když vítr odfouká listí z náhrobku a odkryje vám jméno na něm napsané...
Jiné věci přicházejí do vědomí lidí skoro až násilně, nuceně, tím, jak se na nás ze všech stran valí rozbouřená řeka informací, slov, pocitů...
A na jiné přicházíme až po delší době, například díky tiché práci ve vlastním nitru.

O některých z nich bych chtěl v tomto článku pojednat. Celé dění kolem toho má hodně vrstev, zaměřím se jen na některé, časem třeba i na ty další, skrytější...

Slunovratová konjunkce Jupitera a Saturnu - 2. část; Buddhova mise na Marsu

Ve druhé části si astrosof Jonathan Hilton všímá širších souvislostí. Zkoumá, jak spolu souvisí konjunkce Jupitera a Saturnu v průběhu času. Věnuje se hlavně jedné konkrétní, také "slunovratové", která nastala v roce 1603, a úzce souvisela s tím, co esoterní křesťanství chápe jako jeden z největších činů Gautamy Buddhy - proměnu sféry Marsu. Popisem takových událostí se přibližujeme k vrstvě skutečnosti, kterou by současná astrologie měla vzít v potaz. Mars dnešních dní totiž není tím Marsem, o němž hovoří staří astrologové. Proces proměny Marsu stále pokračuje, až do dnešních dní... podobně, jako proces proměny Země započal na přelomu věků mysteriem na Golgotě. 

Slunovratová konjunkce Jupitera a Saturnu - 1. část

 O velké, "královské" konjunkci Jupitera a Saturnu toho bylo v uplynulých měsících napsáno fakt hodně. I já přispěju svou troškou do mlýna, a sice překladem článku Jonathana Hiltona - pokračovatele Williho Suchera, zakladatele astrosofie. (Článek byl přeložen se souhlasem autora.)

Astrosofie je v podstatě z anthroposofického zřídla obnovená astrologie; distancuje se od staré úpadkové astrologie a staví na principu součinnosti lidské bytosti s duchovními světy. Jakým způsobem má člověk vycházet božským bytostem vstříc, a co by měl v té které době dělat, se snaží astrosof číst v pohybech nebeských těles v rámci zvěrokruhů. Astrosofie nechápe lidskou bytost jako přísně determinovanou konstelacemi hvězd a planet (horoskopem), snaží se spíš o takový přístup, který uznává individualitu, svobodu a autonomii člověka. Horoskopy a aktuální konstelace planet bere spíš jako výraz činů bohů ve smyslu - to a to se teď děje na nebi, takže teď je nejlepší doba k takové a makové práci podle mých aktuálních dispozic. V podobném duchu se nesou i články Jonathana Hiltona.

Rok 2021 z pohledu astrosofie. Časové cykly Saturnu jako ručička kosmických hodin

Našel jsem zajímavý poukaz anthroposofa a astrosofa Williho Suchera k dnešní době, konkrétně k roku 2021. Dám ho sem, amatérsky přeložený, i s trochou souvislostí. Originální text v AJ je volně dostupný na adrese https://www.astrosophy.com/books v knize "Cosmic Christianity and The Changing Countetnance of Cosmology" v poslední kapitole na konci.

Je to první autor, který rozpracoval astrosofii cele v duchu Rudolfa Steinera. Těm, kdo ovládají AJ, jeho knihy vřele doporučuju. Zatím bohužel žádná z nich přeložená není.

***

Hans Ladenspelder
The seven planets: Saturn (1548)

"V přednášce z 3.12.1916 poukázal Rudolf Steiner na to, že čas v duchovním světě plyne 30x pomaleji než na Zemi. Tedy, co my na Zemi prožíváme jako jeden rok, se v kosmu jeví jako interval 30 let. Jak je to možné? Čas, jak jsme řekli, je založen na určitých rytmech nebeských těles, jako např. Slunce nebo Země, ve vztahu k pozemskému času. Nicméně v kosmu převládá řada jiných rytmů. Mohli bychom očekávat, že jeden z nejzákladnějších rytmů bude ten, který lze vztáhnout k vnější hranici naší Sluneční soustavy, tedy v klasickém smyslu k oběžné dráze Saturnu. Saturn nám může poskytnout právě takový časový poměr. Tato planeta byla vnímána jako Všemohoucí Pán Času, nebo také jako Všemohoucí Otec Dějin. Svými rytmy vymezoval plynutí božsky-duchovního času.

Oběh Saturnu celým zvěrokruhem trvá 29,4577 let. To je doba, za kterou oběhne Saturn Slunce vzhledem ke hvězdnému světu (vrátí se z pohledu od Slunce ke stejné stálici v pozadí)."

 

Willi Sucher chápe Saturn jako světové hodiny, jako bránu ze sféry pozemského času do času duchovního. Ve svém díle dokazuje, že významné duchovní události na pozadí světových dějin se řídí tímto rytmem. Ukazuje to na příkladu druhého příchodu Krista v éterickém těle, které nastalo v roce 1935.

Éterické tělo Kristovo se po mysteriu na Golgotě začalo rozpínat až k vnější hranici Sluneční soustavy (dráze Saturnu), a když dosáhlo této hranice, začalo se stahovat zpět k Zemi, kde zůstalo jako její éterická aura. Doba, kdy se toto éterické roucho vrátilo k Zemi, byla zároveň dobou, kdy bylo možné postupně většímu a většímu počtu lidí možné vnímat toto roucho přirozeně vyvinutým jasnozřením (počínaje rokem 1935).

A toto rozpínání a smršťování se dělo v časových rytmech přesně odpovídajících siderickým rytmům Otce Času, Saturnu. 

 

Vezmeme-li život Krista Ježíše v pozemském měřítku (32,28 let) a vynásobíme-li jej rytmem Saturnu (29,4577 let), přičteme k tomu dobu od "roku nula" k mysteriu Golgoty (33,25 let), kdy tento výstup začal, dostaneme rok 984,145, kdy éterické roucho Kristovo dosáhlo orbity Saturnu a dokončilo tak proměnu celé Sluneční soustavy. Poté se začalo stahovat zpět k Zemi, na což potřebovalo stejnou dobu (32,28 x 29,4577) = 950,895 let. Sečteme-li dobu výstupu a dobu sestupu, dostaneme číslo 1935,040, což je v roce 1935 doba mezi Epifanií (6. ledna) a svátkem Sv. Pavla (26. ledna).

To byl jen příklad, jak funguje vztah mezi pozemským a světovým časem. Saturn jako manifestace sil Otce v našem kosmu je taková velká světová ručička na světových hodinách.

 

Proč to ale píšu, zaujala mě poznámka Williho Suchera k roku 2021, kterou sem volně přeložím celou:

 

"Pohyb Saturnu jedním stupněm zodiaku znázorňuje jeden saturnský (duchovní) rok, tzn. 29,4577 pozemských let. ... Pohyb Saturnu o 67,5° od jeho heliocentrické pozice při mysteriu na Golgotě [112,5°, pozn. JK] nás přivádí ke 180°. To je ekvivalentní přítomnosti a blízké budoucnosti - roku 2021 ((67,5 x 29,4577) + 33,25 = 1.988 + 33,25 = 2021,25). Tento příklad jsme vybrali záměrně, abychom poukázali na pozoruhodnou událost. Sám o sobě (spolu s pozicemi všech ostatních planet) znázorňuje naši přítomnost a blízkou budoucnost [přednášeno v roce 1969, pozn. JK] ve smyslu Apokalypsy. Znamená to, že v roce 2021 vstoupíme do doby 'vážení', rozhodování v nejvyšším smyslu. Saturn v pozici 180° má vztah k té oblasti ekliptiky, bráno geocentricky, kde se nachází Slunce na začátku podzimu [v době podzimní rovnodennosti], ve znamení Vah. Pečlivé prostudování všech problémů a vyhlídek, které současné lidstvo vytvořilo, nám může poskytnout živý dojem toho, jak rychle spějeme k době, v níž základní duchovní a etické principy lidství budou muset být přezkoumány, a na tomto novém základě budou muset být činěna příslušná rozhodnutí. Mnoho lidí už dnes [v r. 1969] došlo k závěru, že současné lidstvo pomalu spěje k propasti sebedestrukce. V tom je určitý díl pravdy, a abychom se tomu vyhnuli, je třeba přijímat naprosto zásadní rozhodnutí. Proto bude muset nastat radikální přehodnocení všech lidských hodnot v morálních i praktických souvislostech. To je naznačeno progresí Saturnu od jeho pozice 3. dubna 33 po Kr. do opačné pozice (180°) v roce 2021."

 

W. Sucher tím chce zřejmě říct, že ručička světových hodin se na jaře 2021 přesune do znamení Vah, kde dlouhou dobu zůstane. A my teď vidíme, jak "starý svět" v roce 2020 do velké míry končí. Váhy jsou znamením přechodu, nejen v triviálním smyslu od léta k podzimu, ale také ve smyslu mnohem hlubším. Tahle poznámka k roku 2021 jen podpořila můj dojem, že rok 2021 bude možná zásadnější, než tušíme. Váhy jsou nejen znamením přechodu, ale také znamením "vážení duší". Naše nejvnitřnější sklony, motivace a touhy už nepůjdou tak dobře skrývat. Na "váhu" budeme muset všichni.

Připojím ještě jeho poznámku k závěru cyklu sedmi poatlantských epoch:

"Poté, co Saturn doputuje na 247,5° ekliptiky, od své pozice při mysteriu na Golgotě (112,5°), bude opět tam, kde se Slunce nachází na začátku jara (relativně 360° nebo 0°). To je vůči dnešní pozici, ve Věku Rozhodování [orig. Age of Decision], pozice opačná. To nás vede až k roku 7325 po Kr. (247,5° x 29,4577 + 33,25), což je už blízko ke konci cyklu sedmi poatlantských epoch, začínajícím zkázou Atlantidy. Tato doba, osmé tisíciletí po Kr., bude opět svědkem nepředstavitelné zkázy, člověkem zapříčiněného konce celého cyklu, stejně jako byla zničena Atlantida přírodní katastrofou. I přesto, bude muset malá část lidstva uskutečnit 'Exodus', aby zachránila postupující vývoj lidstva, a to za jakýchkoliv okolností. To vše je ale už přítomno dnes, ve velké krizi vyžadující rozhodnutí. Řešení, pokud budou nalezena a přijata, ovlivní také tuto vzdálenou budoucnost."

 

W. Sucher se nám asi snaží naznačit, že kolem roku 2021 vstoupíme do "velkého podzimu", signovaného znamením Vah. Nové "jaro" pak začne až s velkým šestým věkem, věkem pečetí, po velké válce. Tím, že naznačuje propojení dnešní doby s dobou přelomu velké páté a šesté epochy (podobným kvalitativním způsobem, jako je propojen podzim předchozího roku s jarem roku následujícího), poukazuje na obrovskou důležitost toho, jakým směrem se teď lidstvo vydá. A já bych se nebál to spojit s tou velkou "korona-krizí" a s tím, jaké východisko z ní bude nalezeno a zvoleno... 

 

*

 

Připadá mi, jako kdyby nám Saturn trošku "klepal na dveře" i ve smyslu jiných časových cyklů. Malé 72leté saturnské období sice začíná až v roce 2061 (nyní jsme v jupiterském, trvajícím 1989-2061, které následovalo po marsickém 1917-1989), ale asi je nám trochu dáváno najevo, že bychom k integraci saturnských kvalit měli přistoupit o trochu dřív.
Navíc, velká saturnská perioda, následující po té sluneční, Michaelově (1879-2234), přijde až ve 22. století, ale i ta už "vystrkuje drápky" do naší přítomnosti...

 

*

 

Johfra Bosschart
Kozoroh (1974)

K integraci saturnských kvalit musí ale navíc přistoupit i kvality jupiterské. To nám naznačuje velká konjunkce těchto dvou královských planet, jež nastala 21. prosince 2020. Její vliv potrvá ještě dlouho. 

Tato konjunkce není významná jen tím, že připadla téměř přesně na dobu zimního slunovratu. Odehrála se totiž i na začátku velkého světového podzimu, o kterém hovoří Willi Sucher. Souhvězdí Kozoroha jako tzv. "brána bohů" (oproti Raku, bráně člověka), v němž se konjunkce odehrála, naznačuje, že bude kladen velký důraz na duchovní úsilí a duchovní aspekty naší pozemské činnosti. Že nám Saturn "klepe na dveře" už dlouho před začátkem své regulérní vlády, může být projevem toho, že právě Saturn byl ve "svém" souhvězdí.

Konjunkce Saturnu a Jupiteru vždy naznačují určité propojení mezi minulostí (Sautrn) a budoucností (Jupiter). Saturn reprezentuje síly Otce a to, jak se v našem kosmu projevují. Ty jsou spojeny převážně s minulým vývojem, s počátky lidstva a s kondenzací duchovních sil do hmoty a do vtělení v ní. Saturn je jakousi kosmickou pamětí, kronikou. Naproti tomu je Jupiter vyslancem sil Syna, éterických sil kypícího života a obnovy, které již dnes působí na vytváření budoucí inkarnace planety Země, okultně nazývané Nový Jeruzalém nebo také Nový Jupiter. A právě současná planeta Jupiter je s tímto budoucím stavem Země kvalitativně propojena. Odtud i její název. Svým vlivem pomáhá zárodkům vytvářeným v přítomnosti růst v plody budoucnosti. Právě Jupiter nám říká, abychom dávali pozor nejen na své činy, ale hlavně na své myšlenky. To, co je dnes v naší mysli, bude pro lidstvo na Novém Jupiteru tím, čím je pro nás dnes zevní příroda. Světu není jedno, co si myslíme. Své myšlenky kolem sebe zatím vidět nemůžeme, to ale neznamená, že to jednou v budoucnosti nenastane. Za své myšlenky máme před světem bohů i před budoucím lidstvem obrovskou, dalo by se říci až kosmickou, zodpovědnost. Mysleme na to.

***

 

Čtvrtý adventní týden a jeho vyvrcholení – zkouška samotou, ctnost moudrosti, vstup do světa objektivní imaginace a záchrana Já

 (volně podle S. O. Prokofjeva, R. Steinera a K. Funka)

Čtyři týdny adventu jsou opakováním čtyř kosmických dnů, tedy rekapitulací uplynulých inkarnací bytosti Země. První tři týdny nám mohou zprostředkovat vzpomínku na tři minulé kosmické dny: starého Saturnu, Slunce a Měsíce, kdy jsme byli ze sféry Trůnů, Duchů moudrosti a Duchů pohybu postupně obdarováni jejich obětními substancemi, ze kterých se postupem času vytvořily naše tři schrány – tělo fyzické, éterické a astrální. Čtyři adventní neděle byly zvány nedělí železnou, bronzovou, stříbrnou a zlatou. To nám dává tušit souvislost čtvrtého adventního týdnu s Kristovým impulsem. Jako jsou tři týdny adventu přípravou na čtvrtý týden a jeho vyvrcholení v čase vánočním, tak byla tři minulá zemská vtělení přípravou na přijetí substance Já v podobě obětního kouře Duchů formy, z nichž ten nejvyšší – a nám nejbližší – nese jméno Jahve či Jehova. Jehova byl tváří Kristovou v době Jeho sestupu na Zemi. Čtvrtý týden adventu tedy zastupuje nynější kosmický den, kdy sestupuje na Zem Kristus. Proto se Ježíš i historicky rodí koncem čtvrtého adventního týdne.

Náplní čtvrtého adventního týdne je zesílené prožívání nejhlubší kosmické osamocenosti, kterou Země s lidstvem spoluprožívala před přelomem věků (nejsilněji od začátku Kali-jugy, 3101 př. Kr., tzv. světový advent, očekávání sestupu Krista na Zemi), a kterou také v menší míře prožívá na konci sestupné poloviny roku, v adventní době.

Zkouška, kterou člověk má nyní podstoupit, se již nedá vystihnout pomocí živlů, neboť zde již jde o nejvnitřnější jádro člověka, o jeho já. Dalo by se sice mluvit o zkoušce zemí, protože člověk musí vyvíjet své já proti nejhrubšímu elementu země, nejvíce přiléhavé označení je však zkouška samotou. Ve čtvrtém adventním týdnu již poodstoupila celá třetí hierarchie, Archeové, Archandělé i Andělé, od bezprostředního vedení lidí (vyšší bytosti druhé a první hierarchie zatím takto bez vážnějších následků pro éterické a fyzické tělo člověka poodstoupit nemohou, proto se tento proces týká jen hierarchie třetí, který ale zasahuje člověka nejsilněji právě v jeho duši).

Zkouška samotou je pro duši nejhlubším a nejtěžším zážitkem. Prožíváme mrazivý chlad, když se celý náš svět idejí, s nímž chceme být neustále spojeni, stáhne do jednoho malého bodu. Prožíváme v nekonečném zvětšení všechny pochybnosti o bytí, neboť nás již nenese nic, na co jsme byli až dosud zvyklí a co jsme brali jako naprostou samozřejmost. Nyní je nám toto všechno vzato, a takto vzniklou nicotu prožíváme duševně jako mrazivou. Jsme poprvé v životě ponecháni zcela sami se sebou, a musíme to dokázat prožít, neboť jiné cesty není. Tuto zkoušku lze zvládnout jedině s dostatečně vyvinutými ctnostmi z předcházejících tří zkoušek, se spravedlností, zachováváním pravé míry a rozvahy, a statečností. Prožitek mrazivého chladu a ledové osamělosti může být děsivým zážitkem, je však tou jedinou správnou a pravdivou reakcí duchovních hierarchií na náš zuřivě ohnivý egoismus stlačený v naší bytosti. Doslova nás z tohoto egoismu léčí. Tím, že jsme nuceni tento egoismus rozšířit na celý svět, tím, že jsme nuceni „učinit všeobecné zájmy lidstva a světa svými vlastními“, dochází k postupnému vychládání spalujícího ohně egoismu soustředěného předtím do jednoho bodu. Takto rozšířený a zchladlý egoismus již nemůže spálit ani nás, ani nikoho dalšího.

Podobně, jako zkouška ohněm souvisí s první oblastí astrálního světa (sestávající z útvarů s převahou antipatie oproti sympatii), zkouška vodou s druhou oblastí astrálního světa (sestávající z útvarů s vyváženým poměrem antipatie a sympatie) a zkouška vzduchem s třetí oblastí astrálního světa (sestávající z útvarů s převahou sympatie oproti antipatii), souvisí zkouška samotou se čtvrtou oblastí astrálního světa, kde panují již zcela odlišné poměry. V Theosofii čteme: „Vyšší stupně duševní substance se vyznačují tím, že u nich jedna z obou základních sil ustoupila úplně do pozadí, totiž antipatie, a to, co v nich působí, je už jenom sympatie. Ta se nejprve (tedy ve čtvrté oblasti) může uplatňovat uvnitř duševního útvaru samého mezi jeho částmi. Tyto části působí mezi sebou navzájem přitažlivě.“ To můžeme dát do souvislosti se zkouškou samoty, kde je potřeba sílu sympatie (která je zpočátku jen sebe-sympatií, tedy egoismem, a navíc silně znečištěná antipatií ke všemu, co náš egoismus ničí) rozvinout a rozlít ji na celý svět – podobně, jako se v páté, šesté a sedmé oblasti astrálního světa síla sympatie postupně více a více rozlévá z duševních útvarů navenek a prostupuje či prozařuje tak celý astrální svět. Dále čteme: „Ještě vyšší stupeň zaujímají duševní útvary, jejichž sympatie se neuzavírá do vlastního života. Od tří nejnižších stupňů se liší jako už i čtvrtý tím, že u nich síla sympatie nemusí překonávat žádnou antipatii směřující proti ní. Teprve těmito vyššími druhy duševní substance se rozmanitost duševních útvarů završuje v jediný společný svět. (…) Setrvačné a bezvýrazné vnitřní prožívání, jež se chce antipatií uzavírat do sebe, pokud se uplatňují jen substance nižších oblastí (viz. analogii s prvními třemi adventními týdny a zkouškami) se mění v sílu a pohyblivost vycházející z nitra a rozlévající se proudem směrem ven.“ (Pátá, šestá a sedmá oblast astrálního světa souvisí s dalším postupem na naznačené stezce, jehož líčení je již nad rámec tohoto textu. Přírodním obrazem tohoto postupu je vzestupná polovina roku, charakteristická postupným přemáháním temnoty astrálního, éterického a fyzického těla světlem Kristovým.)

Vědomému vstupu do duchovního světa vší silou brání dvojnost odpůrčích mocností, které nyní přistupují k samotnému lidskému já. Lucifer usiluje o to, aby člověk obešel malého strážce prahu a vstoupil do duchovního světa bez setkání s ním, což by vedlo k zajetí v duchovním omylu, neschopnosti na druhé straně prahu cokoliv jasně rozlišit. (Například záměna Krista za Lucifera nebo i jinou bytost je nejčastějším omylem tohoto druhu.) Ahriman usiluje naopak o to, aby všechnu pozornost člověka naplno obrátil ke hmotnému světu, takže se k bráně do duchovního světa ani nedostane. To je také to, co se zhusta děje v předvánoční době – snad nejnápadnějším symbolem toho je v posledních letech tzv. Černý pátek (magická akce na připoutání lidí ke hmotě skrze sílu peněz), a obecněji veškeré šílenství, kdy lidé usilují o zařízení a vytvoření co nejvyšperkovanějšího hmotného pozlátka a jakési „pohody na úrovni“, kdy se o několik dní té pravé „vánoční pohody“ zápasí v několik týdnů trvajícím vyčerpávajícím antikristovském shonu, doslova vypínajícím vědomí člověka o vyšších světech.

„Moudrost vnějšího světa se stává, počínaje zemským stavem, vnitřní moudrostí v člověku. A když je tu zvnitřněna, stává se zárodkem lásky. Moudrost je předpokladem lásky; láska je výsledkem moudrosti znovuzrozené v já.“ Tato slova Rudolfa Steinera obsahují tajemství celého ročního koloběhu. Vezmeme-li je jako látku k meditaci, ukážou se nám následující souvislosti:

Charakteristikou sestupné poloviny roku, od letního slunovratu k Vánocům, jsou slova „moudrost vnějšího světa se stává, počínaje zemským stavem, vnitřní moudrostí v člověku.“ Sestupná (v širším smyslu michaelská) polovina roku je totiž především přípravou na mysterium Vánoc, přípravou, jejíž hlavní náplní by mělo být studium světové a lidské moudrosti obsažené v anthroposofii. Slova „A když je tu zvnitřněna, stává se zárodkem lásky“ vystihují vlastní podstatu posledního adventního týdne i Vánoc. Jedině díky přijaté a živě uchopené moudrosti v našem nitru se může udát ona alchymická proměna přijaté moudrosti v zárodek lásky. Všechna moudrost je totiž pouze cestou k lásce. Přijímání a pěstování moudrosti se nikdy nesmí stát samoúčelným, jinak vede do luciferské propasti. I proto je vyvinutí ctnosti moudrosti pouze přípravou k dalším, vyšším stupňům cesty zasvěcení, které jsou (od Vánoc přes Epifanias, Velikonoce, Nanebevstoupení, Svatodušní svátky a Svatojanskou dobu) ve znamení lásky. Slova „moudrost je předpokladem lásky“ se vztahují na vlastní přelom roku, třináct svatých nocí, které jsou „přebytečnou dobou“ mezi dvanácti lunacemi (synodickými měsíci) a slunečním trváním roku. Ukazují nám, že sestup Krista na Zemi se nemohl odehrát bez přípravy v podobě zrození nátanské duše v těle Ježíšově. Nakonec slova „Láska je výsledkem moudrosti znovuzrozené v já“ jsou vlastním obsahem celé vzestupné, kristovské poloviny roku, kdy je již v popředí láska, postupně mohutnějící a rozlévající se světem (přírodní analogií k tomu je mohutnějící záplava slunečního světla a kypícího života).

Čtvrtý adventní týden je tedy obzvláště spojen se čtvrtou ctností, ctností moudrosti. Především přijatá a zvnitřněná moudrost je to, čím přepracováváme své nedokonalé astrální tělo v duchovní svébytí. (Přijímání pravd a postup na stezce poznání působí dle Rudolfa Steinera přetvářejícím a pořádajícím způsobem především na astrální tělo; kdežto pravidelná, opakovaná činnost – například pravidelná meditace nebo modlitba – působí podobným způsobem na tělo éterické).

Malý strážce prahu hovoří dle Rudolfa Steinera k člověku tímto způsobem: „Nepřekračuj můj práh, pokud se ti neujasní, že budeš sám před sebou osvětlovat temnotu; nebudeš-li mít jistotu, že máš ve vlastní lampě dostatek paliva.“ (Palivem se zde nemíní nic jiného než právě moudrost.) „Moudrost tvého pro tebe skrytého osudu pracovala až dosud v tobě tak, aby vymazala v mé podobě veškerou nedokonalost a ošklivost. Nebude se již o tebe dále starat. Vloží všechnu tuto práci do tvých rukou. Musím se stát v sobě dokonalou bytostí, nemám-li upadnout do záhuby a stáhnout tě s sebou do temného, zkaženého světa. Abys zabránil tomuto nebezpečí, musí být nyní tvá vlastní moudrost tak velká, aby mohla převzít úkol oné skryté moudrosti, která od tebe odstoupila.“

Zvládne-li člověk obstát v této zkoušce, vstupuje do objektivního světa imaginace. Dojde-li k tomu zvlášť harmonickým způsobem v době Vánoc, může duše v tomto světě vnímat jako první jednu určitou imaginaci: mohutnou vánoční imaginaci panenské ženské bytosti s jasně zářícím dítětem na klíně. Její hlava se skví dvanácti hvězdami, v srdeční krajině jí září aura dítěte, a pod svýma nohama má měsíc (překonané měsíční impulsy luciferských duchů). V kruzích esoterního křesťanství bylo označováno katarzí plně zčištěné astrální tělo jako Panna Sofia. Jedině to je schopné do sebe přijmout vyšší Já, které září z hvězdné dvanácterosti kosmu. (Tato dvanácterost se od 25. prosince postupně otevírá díky nyní plně vdechnuté vzpomínce Země na hvězdné výšiny, do kterých byla rozlita v letní době. V době dvanácti svatých nocí tak můžeme postupně zrcadelně prožít sestup Krista skrze dvanáct oblastí zvěrokruhu. Protože ale doba dvanácti svatých nocí již patří k době vzestupu, jelikož následuje po slunovratu, procházíme zodiakem z našeho pohledu vzestupně, od Ryb k Beranu, za nímž nás při třinácté svaté noci čeká za zvěrokruhem dotek pravého Já Kristova – slavnost Epifanií. Tedy: Kristus sestupoval dolů, my vystupujeme nahoru.)

Doba čtvrtého adventního týdne je tedy v nejhlubším smyslu přípravou na zrození vlastního vyššího Já. Je nasnadě, že toto vyšší Já námi postupně prostupuje z láskyplné náruče našeho Anděla strážného tím více, čím větší práci jsme odvedli na zušlechtění svého astrálního těla, darovaného nám ze sféry Duchů pohybu ve staré měsíční době. I proto má to první, co vidíme za malým prahem, charakter dvojnosti astrálních sil – nižších, nevytříbených, v podobě měsíce pod nohama Panny a stříbřitých záhybů jejího roucha, a vyšších, vytříbených, v podobě dvanácti hvězd, z nichž je tvořena její hlava. Střed mezi nimi zaujímá právě narozené vyšší Já, rodící se uprostřed nich.

 

Se čtvrtým adventním týdnem a jeho vyvrcholením máme mohutnou analogii ve čtvrtém činu nátanské duše, v její nejvyšší oběti. V době mysteria Golgoty bylo již ohroženo lidské já samo. Podstata nejvyšší oběti nátanské duše spočívá v tom, vytvořit pro každé lidské já možnost, aby přijalo do sebe sílu Kristovu, aby se mohla přímo v lidském já uskutečnit slova apoštola Pavla „Ne já, ale Kristus ve mně“, to znamená vytvořit pro já rovnováhu mezi mocnostmi ahrimanskými přistupujícími zvenčí a luciferskými svádějícími z nitra. Nátanská duše měla do sebe přijmout Kristovu bytost nikoli již v kosmu, jako při třech předcházejících čistě kosmických obětech, nýbrž na Zemi, ve fyzickém těle, aby tak otevřela Kristovu impulsu přístup ke každému jednotlivému lidskému já…

Uzavřeme pojednání „vánoční náladou“ z duševního kalendáře Rudolfa Steinera:

 

Jak kouzla zbaven cítím
duchovní dítě v lůně duše;
do jasu srdce zplodilo
světové svaté Slovo
naděje nebes plod,
jenž roste s jásotem do dálav světů
z božského základu mé bytosti.

Třetí adventní týden – třetí okultní zkouška a třetí mysterijní ctnost starověku

  

(volně podle S. O. Prokofjeva a R. Steinera)

Čtyři druhy pokušení přistupují k lidské duši v době od svátku Michaela k Vánocům; obzvlášť silné je jejich působení v době adventní, když převaha vnějších sil temnoty nad vnějšími silami světla dosahuje v přírodě svého vrcholu. Pro celé podzimní období, ale obzvlášť silně v době adventní tak zní z duchovního světa skrze bytost Michaelovu k člověku mysterijní varování: "Střez se před zlem!"

V třetím adventním týdnu se blíží lucifersko-ahrimanské mocnosti k třetímu článku lidské bytosti, k tělu astrálnímu. Chtějí v něm probudit všechny možné nízké vášně a pudy, ale také pocity strachu a úzkosti. Člověka naplňuje ochromující děs před blížícím se prahem duchovního světa, prožívá v tušení jeho strážce, jakož i strach před nadcházejícím rozdělením vlastní bytosti na člověka myšlení, člověka cítění a člověka vůle. Jeho tři duševní síly mají sklon nezdravě jednostranně bujet až do podob dravého orla, řvoucího lva a divokého býka.
Vůči takovému nebezpečí jde nyní, ve třetím adventním týdnu, o to vypracovat ctnost odvahy, statečnosti, všeobecněji řečeno ducha-přítomnosti, schopnosti neztratit sebe sama (tedy neztratit plně bdělé vědomí a sebevědomí) při jakkoliv náročné situaci. To z esoterického stanoviska znamená udržet silami vlastního jáství tři základní síly duše (sílu orlí, lví a býčí) v harmonickém vzájemném působení a v plné dynamické rovnováze.

V třetím adventním týdnu je nejvhodnější doba pro podstoupení třetí okultní zkoušky, zkoušky vzduchem. (Opět zde máme souvislost s třetí oblastí astrálního světa, oblastí „vzdušnou“, sestávající z útvarů, v nichž ještě je obsažena antipatie, ale převládá v nich už sympatie. Takové útvary by se daly označit jako útvary „přání“, jemné vanoucí touhy.) Při třetí zkoušce musí člověk odolat stále narůstajícímu osamocení. Při této zkoušce nejde o to splnit nějaký předem daný cíl – nejsme zde ničím podněcováni k jednání, vznášíme se ve vzduchu a jsme odkázáni na to, abychom našli cestu dále vlastními silami. To vyžaduje rozvoj velké odvahy a duchapřítomnosti, schopnosti jednat bez váhání, kdy nalézáme jediný pevný opěrný bod uvnitř naší bytosti. Jsme tím vedeni k vyššímu Já, které je jediné schopné řídit síly myšlení, cítění a chtění a udržovat je ve spolupůsobící rovnováze.
Ve smyslu terminologie „Filosofie svobody“ můžeme říci, že je třeba u této zkoušky jednat z nejčistších impulsů morální fantazie.

Tak se nám v charakteru třetí zkoušky již zřetelně ukazuje to, co na předchozích dvou stupních ještě nebylo tak zřetelné – totiž, že od vedení člověka v adventní době postupně odstupují bytosti třetí hierarchie, které ho jinak celý rok vedou.
Bytosti z hierarchie Archeů (ty, které na starém Saturnu prodělaly vývoj svého lidství na ohnivém elementu) odstupují v menší míře v prvním adventním týdnu od vedení celého lidstva; od těch, kteří úspěšně složili „zkoušku ohněm“, odstupují v míře mnohem větší.
Bytosti z hierarchie Archandělů (nesoucí v sobě plně vyvinutého ducha oživujícího, proměněné tělo éterické, jehož otiskem na Zemi vodní element) odstupují do jisté míry od vedení lidstva, národů a velkých skupin lidí; od těch, kteří úspěšně složili „zkoušku vodou“ odstupují v podstatně větší míře.
Konečně se v třetím adventním týdnu zeslabuje vedení jednotlivých lidí jejich Anděly strážnými, čímž začíná skutečně nejtemnější období roku, období největší kosmické opuštěnosti člověka. To je zároveň nutnou přípravou na čtvrtý adventní týden vrcholící svatou nocí Vánoční.

 

V třetím adventním týdnu nadchází vhodná doba k mikrokosmickému zopakování třetího makrokosmického činu nátanské duše, třetího předstupně mysteria Golgoty.
Na konci atlantského eonu hrozilo ze strany odpůrčích duchů největší nebezpečí třem základním silám lidské duše. Následkem silného lucifersko-ahrimanského vlivu se mohlo stát, že by se tyto tři síly osamostatnily a rozestoupily ještě předtím, než mohly být vedeny zesíleným lidským Já. To bylo v té době ještě velice slabé a nemohlo bez pomoci konkurovat silám odpůrčích mocností. Jako následek tohoto chybného vývoje by lidstvo upadalo zpět na stupeň zvířecí, přičemž by přijalo tři rozdílné formy zvířecí přirozenosti: lidstvo by se rozštěpilo na tři skupiny s jednostranným vývojem myšlení, cítění resp. chtění, jejichž vnější tělesná fyziognomie by se stále více stávala podobnou orlu, lvu resp. býku, a vnitřně by všichni lidé nabyli dračí astrální přirozenosti. To by vedlo k vítězství astrálního draka nad člověkem a opět ke znemožnění vývoje lidského Já.
Aby odvrátila toto nebezpečí, sestoupila nátanská duše do nejnižších oblastí sluneční sféry, rozprostírajících se až ke sféře měsíční. Tam do sebe přijala trojí typ sil: slunečně-hvězdné síly z výšin, slunečně-měsíční síly z okruhu a zemské síly z hlubin v jejich harmonickém spolupůsobení. Takto proniknuta ideálním poměrem všech tří sil tvořících v člověku myšlení, cítění a chtění, obětovala potřetí svou bytostnou éterickou podstatu slunečnímu duchu Kristovu a stala se tím potřetí nositelem Jeho sil v kosmu. Tímto nadsmyslovým sjednocením s Kristem byly tyto tři síly tak proměněny a zesíleny, že mohly od té doby léčivě a podpůrně působit na pozemské lidstvo. Lidem tak byla potřetí přinesena záchrana před nezvratným úpadkem. Duševní síly každého z nás tak byly tímto činem doslova spaseny. Tak mohly i tři naše základní duševní síly – myšlení, cítění a chtění – nyní také říci: „Ne my, ale Kristus v nás.“ Tak byla zároveň dokonána záchrana lidské řeči, tentokrát ve vztahu k zevnímu světu. Člověku byla tehdy dána vloha, aby se jeho řeč mohla postupem času stát skutečným nositelem božského Loga.

Podobně, jako se třemi kosmickými činy otevřela nátanské duši Ježíšově brána k sestupu do temnoty Země (nezapomínejme na tehdy probíhající kali-jugu v plné síle) a tím ke čtvrté, nejtěžší oběti, tak se i třemi adventními týdny každoročně otevírá brána ke čtvrtému týdnu, jehož vyvrcholením je vzpomínka na její vtělení na Zemi, kterou si každoročně připomínáme a slavíme v době vánoční, ve smyslově nejtemnější, avšak duchovně nejzářivější hodině roku...