Proměna nevědomí ve vědomí. Odvaha k rozvoji myšlení

 Pro dnešek si vypůjčím jeden citát C. G. Junga:

"Dokud neučiníme nevědomé vědomým, bude to nevědomé řídit náš život a my tomu budeme říkat osud."

V tomto výroku máme kouzelně krásným a jednoduchým způsobem vystižený proces, který se po každém z nás žádá, a který nám zabere nejen celý život, ale v podstatě všechny další životy.

*

Neseme si v sobě mohutné a rozsáhlé dědictví, z nepředstavitelně dlouhých minulých věků, kdy jsme spočívali jako embrya (později jako děti) v náručí moudrých, láskyplných a vznešených duchovních bytostí. Po dlouhé a dlouhé věky pracovaly na vývoji našich těl a našich duší, a plody jejich práce máme nyní uložené ve svém nitru, v uspořádání svého těla, v nesmírné moudrosti stále řídící práci našich orgánů, ale třeba také v tom, proč a jak a kdy onemocníme, jak dlouho budeme žít, ... 

To všechno je pro nás ukryto za závojem, za nímž je vše, co spadá do sféry něčeho, co jsme si zvykli označovat jako "nevědomí" nebo "podvědomí". Každý, kdo se bude jen trochu zabývat během svého života nebo funkcemi svého těla, musí po jisté době přiznat, že v nás pracuje mnohem větší a geniálnější moudrost, než kterou nosíme ve svém běžném bdělém vědomí, ze kterého jednáme ve svém všedním životě. Nikdo z nás by určitě nebyl schopný si vystavět sám celé své fyzické tělo a uvést všechny orgány do součinnosti, nikdo z nás není schopný vymodelovat z kosmických sil a substancí Země embryo a vdechnout mu duši a vědomí. To zkrátka neumíme, to za nás musí dělat vyšší bytosti, jejichž úroveň vědomí je mnohem, mnohem vyšší a dokonalejší.

K tomu tajemnému, co tajuplným a záhadným způsobem řídí a ovládá náš život, můžeme zaujmout různé postoje - můžeme
a) to ignorovat a popírat;
b) to brát jako samočinně fungující mechanismus, co prostě nějak funguje;
c) se tomu odevzdat a plně důvěřovat, že "to" ví, co dělá a proč to dělá;
d) se to snažit poznat a pochopit.

Abychom dosáhli na opravdovou lidskou důstojnost, abychom byli opravdu lidmi v tom pravém slova smyslu, musíme zaujmout poslední ze čtyř zmíněných postojů. 

Když to hodně zjednoduším, smyslem celého dalšího vývoje je postupné pronikání temných a z našeho pohledu automaticky pracujících hlubin podvědomí světlem vědomí. Sebepoznání není nic jiného, než důsledně pojatá proměna podvědomí ve vědomí. 

A (sebe)poznání nejde dosáhnout ničím jiným, než myšlením. Jasné poznání může přijít jedině díky myšlenkové práci. Myšlení je ta brána, vedoucí k pravému sebepoznání a k proměně nevědomí ve vědomí. Naše city a vůle nejsou natolik vědomé a jasné, a proto se k tomu nedají použít. Nejdřív ze všeho musíme pracovat na vývoji myšlení, na jeho cvičení a rozvoji, aby bylo myšlení schopné pojmout a pochopit nejen běžné skutečnosti všedního života, ale i vyšší skutečnosti - od uspořádání vesmíru, přes duchovní bytost člověka a duchovní bytosti s ním spojené, po duchovní základy přírody... 

I proto jde moderní duchovní věda, anthroposofie, cestou práce na myšlení. Pro dnešního člověka je to jediná bezpečná a schůdná cesta. Vše, co nepracuje s jasným a bdělým myšlením, je nebezpečné zpátečnictví, stahující člověka do temné, zamlžené propasti bezvědomí, a nakonec k paralýze a zániku jeho Já. 

Až s křišťálově čistým myšlením, posíleným a zbaveným kalů, sklonů k pohodlnosti, nepravdivosti a relativizaci všeho možného, můžeme postupně vychovávat naše city a naši vůli. 

Citový a volní život je sám o sobě do jisté míry chaotický, neuspořádaný a podléhající pro nás zatím neznámým nevědomým vlivům. Je na nás, abychom své myšlení pročistili a vyvinuli tak, že prosvětlí, uspořádá a očistí naše cítění i naši vůli. Ty největší, nejkrásnější a nejčistší citové a volní impulzy totiž začínají vždy od správné, pravdivé a upřímné myšlenky. Bez myšlení se stáváme obětí chaotických nevědomých impulsů, u kterých nemůžeme rozeznat, zda jsou dobré nebo ne. K tomu slouží ostrý meč Michaelův, meč jasných, pravdivých a skutečně duchovních myšlenek, majících průraznost až do té nejhustší hmoty.

Iluze dvojnosti a skutečnost trojnosti. Kristus a lidské já

Jeden ze zásadních klamů, staletími zakořeněný v lidských duších, je iluze dvojnosti. 

Bylo by nesprávné říct, že tím klamem je dvojnost, protože ona reálně neexistuje. Proto iluze dvojnosti.

Když se do vědomí člověka nedostane reálně uchopená (pochopená) skutečnost trojnosti, se středem jako nejdůležitějším a spásu přinášejícím prvkem, člověk pak může být ovládán a vláčen buď na jednu stranu, nebo na druhou, a jeho duše (a tím i jeho myšlení, cítění a vůle) nemůže být ve stavu klidu a míru, natož láskyplnosti; existuje-li ve vědomí tato zhoubná iluze dvojnosti, má to za následek dvojí:

1) neustálý boj, konflikt, kdy se člověk střídavě přiklání buď  na jednu nebo na druhou stranu a míjí přitom léčivý střed, což vede k neustávajícímu boji a disharmonii mezi třemi složkami duševní činnosti, myšlením, cítěním a vůlí, kdy je jedna složka nadměrně vyzdvihována na úkor dalších dvou,

2) obrovská a na falešném základě vybudovaná touha po jednotě, tzv. "nedvojnosti", jež je rovněž iluzí (protože je vystavěna na iluzorním základě "dvojnosti", jako negace dvojnosti; tím ale, že neguje něco falešného a odvozuje z toho svou existenci, je rovněž falešná, neboť nevede ve vývoji vpřed, ale zpět), která v konečném důsledku vede k trvalému ochromení všech tří složek duševní činnosti: myšlení, cítění i vůle, a člověk se stává hříčkou sil, o nichž z takového šerého, polosnivého (a nutno říct že dočasně příjemného) stavu vědomí nemůže nic vědět.

Postavme si vedle sebe nedvojnost a trojjedinost:

Nedvojnost je negativním pojmem, a nemůže nikdy reálně vést k jednotě, protože jednota jako taková není ničím negativním, ani žádnou negací nevznikla - byla tu ještě před jakoukoliv možností jakékoliv negace. Tím, že slouží jako návnada na touhu uniknout z iluze dvojnosti, je postavena na neupřímnosti, ba dokonce na obelhávání člověka. Nedvojnost není jednota.

Trojjedinost je pojmem pozitivním, jinými slovy jen potvrzuje skutečnost jednoty, a zároveň nám ukazuje, že v našem kosmu jednota funguje vždy v trojí kvalitě, v trojnosti, jež prostupuje až do nejnižších úrovní světa. Kdyby tu žádný svět nebyl, byla by pouze Jednota. Svět tu ale je, a v něm funguje Jednota vždy skrze tři navzájem nerozdělitelně spojené aspekty. Jinými slovy: kdekoliv najdeme manifestovanou trojnost, můžeme si být jisti, že má svůj kořen v Jednotě, v Trojjedinosti Boží.

Cokoliv na světě nazíráme optikou dvojnosti či nedvojnosti, jeví se v nesprávném světle. Proč? Dvojnost nevzniká jinak, než že si odstraníme (nebo je nám jinou bytostí odstraněna) ze zorného pole jedna složka trojnosti.

Trojnost jako základní pořádající princip kosmu je obsažena ve všem - v uspořádání lidské bytosti, v časovém průběhu všech dějů, v historickém vývoji, v řádu božských bytostí, v uspořádání duchovního i fyzického světa, atp. O tom podrobněji někdy jindy :-) 

Lidské vědomí dočasně oddělené od božské podstaty (trojjedinosti) si k ní ale musí zdola zbudovat nový a vědomý vztah, reálný ve všech jednotlivostech. Ten se pak stane skutečným pokrmem duše, ta pak přestane hladovět a chovat se afektovaně (uvědomme si, jak se naše chování mění s nedostatkem potravy, do pár dnů se staneme zvířaty - to samé se děje bez potravy na duševní úrovni, jen to trvá déle). Díky poznání trojnosti můžeme čerpat sílu pro své myšlení, cítění a vůli z reálného Středu, skutečně harmonického, dynamicky (nikoliv staticky) vyváženého a v nejvyšší míře léčivého, jemuž se někde také říká Kristus...

To je jeden z aspektů obsažených v Cestě Středu.

Neznáme-li charakter tohoto Středu, nemůžeme nalézt rovno-váhu, po které všichni tak toužíme, a nemáme tak ani pevný základ, na němž lze vzpřímeně stát. Jen bez něj může mít krajně extrémní dvojice protisil (které jedině zná jakékoliv učení o dvojnosti, o Bohu a Ďáblu, o Světlu a Temnotě, o Nebi a Peklu, o Duchu a Hmotě, atd. atp.) ničivou převahu nad člověkem. Tato převaha je ničivá především pro jeho Já...

Tyto dvě protisíly, jsou v duchovní vědě označovány jmény Lucifer a Ahriman. Každý z těchto dvou principů bychom mohli chápat jako jeden pól zla, přičemž to dobré stojí vždy mezi nimi. Je zásadní chybou dvojného pohledu na svět, že vybrané aspekty obou dvou pólů zla směšuje do jednoho guláše, který znemožňuje obě dvě složky jasně poznat, na místo Boha staví Lucifera, a vyřazuje právě to nejdůležitější - střed.

Imprese z jeskyní. Vápenec, Ahriman a věčná smrt

 Už když se přiblížím ke vstupu do jeskyně, dýchne na mě intenzivní chlad, přemáhající to příjemné venkovní teplo - to jako by plaše utíkalo kamsi pryč, zanechávajíc mě napospas té věčné podzemní zimě. Jak postupuji dále, mizí sluneční světlo a s ním všechna svěží zeleň, až zůstane pouze mrtvá chladná tma, nehybnost a klid. Vlhký chlad mi prostupuje až do morku kostí - až příliš rychle - a svírá mne zevnitř. Uvědomuji si, že podstata mých kostí je nyní všude kolem mne. Až téměř dokonalá mrtvost jeskynních prostor je narušována pouze vytrvalým kapáním mrtvé vody, a občasným netopýřím zašustěním. 

Jen umělé, mrtvé světlo se sem s lidským pokrokem dostalo, a je to jediné světlo, které zde může svítit po dobu delší než pár hodin; pár hodin, po kterých by dohasl oheň i té největší louče prvních průzkumných výprav.

Dojem, vyvolaný útrobami jeskyně, je v něčem podobný hřbitovu, a přece je ještě jiný.
Obklopuje mne všudypřítomná smrt. Cítím ji z tíživého chladu, z nepřítomnosti jakéhokoliv závanu vzduchu, jako by vzduch byl skoro již mrtvou vodou, kterou je zcela prosycen. Slunce jako by zde přestalo existovat, a kdo zde stráví dobu delší než je zdrávo, začne o jeho existenci pochybovat. Nepřítomnost světla mne vrhá zpět do doby dětství lidstva, kdy bylo světlo pouze příslibem budoucnosti, ale také do temné budoucnosti, ve které lidstvo dary světla dávno zavrhlo, a tak se odsoudilo k věčné smrti. 

Jediný dojem života zde vyvolává kapající voda, tlačící se skrz vápencové skály a nasávající do sebe jejich podstatu. Jen díky ní zde existuje jakási zmrtvělá karikatura života - nepostřehnutelně pomalým tempem rostoucí krápníkové útvary, které by každou jeskyni za miliony let zaplnily vápencovými usazeninami.  

Esence čaje

Chci se k něčemu přiznat. Jsem blázen do čajů. Zajímají mě o trochu víc než běžného smrtelníka, a tak se tu občas objeví i čajokulturně zaměřené věci. 

Čaj mě provází životem dobrých deset let, možná i o maličko víc. V začátcích šlo o občasnou návštěvu čajovny s pár kamarády - tehdy nic zvláštního vedle hospod, barů, diskoték a podobných útulnišť. Jak šel čas, a já se začal trochu uklidňovat (no, vážně), zjistil jsem, že mě atmosféra čajoven přitahuje přece jenom nejvíc. Takový zvláštní klid a mír, když v čajovně zrovna nebyla nějaká uhulená pubertální sešlost. Nějak se přihodilo, že když jsem byl okolnostmi donucen najít si nějakou brigádu, nedovedl jsem si už představit nic jiného, než práci za čajovým pultem. A tam jsem kouzlu čaje propadl definitivně.

*

Nutnost a svoboda

 Světové nutnosti se musí stát tvým domem, abys v jejich rámci - a s jejich pomocí - mohl jednat skutečně svobodně. 

Měl bys k nim chovat tu nejvyšší možnou úctu. To je prostředek k morálnímu zlepšení. 

Rozhodneš-li se jim odporovat, ztrácíš svobodu i podporu dobrých bytostí, a stáváš se služebníkem zla. 

Prázdnota

Jsou bytosti, které se prázdnoty bojí... nemají pevný střed a prázdnota by je pohltila. Musí dosud pouze přijímat z plnosti světa a svůj střed si budovat. Aristoteles: "Příroda nesnáší prázdnotu."

Jsou bytosti, které z prázdnoty tvoří... mají pevný střed a mohou ze sebe něco dát. Mohou se obětovat. Mohou tvořit - z ničeho. Volně podle Rudolfa Steinera: Zlo vždy vezme něco již existujícího a z-ne-tvoří to, pře-vrátí či po-změní. Dobro je vždy schopno tvořit čistě a nově, tedy z ničeho. Zlo nedokáže vytvořit nic skutečně nového, a tak bude vždy o krok pozadu.

Jsou bytosti, které prázdnotu tvoří. Prázdnotu ne děsivou, ne pustou a prázdnou. Jejím skutečným obsahem je potenciál.  Ten je jako čisté plátno pro umělce... nepopsaný list pro spisovatele... úrodná půda pro semeno rostliny... pískoviště pro dítě chystající se stavět hrad z písku. 

Važme si jich.

Oslava Přírody

Dovolit si být v Přírodě, nechat se Jí obklopit, obejmout jako důvěrně známou a blízkou bytostí...

Ztišit se a naslouchat Jejím zvukům, hlasům, Jejímu šepotu - jenž jako by k člověku promlouval, tak tiše a zároveň naléhavě: Jsme spřízněni více, než tušíš...

Pak mi vytane, snad více v srdci než na mysli: když nesčetné myriády bytostí vyslovovaly a vyzpívávaly z vesmírné harmonie Zemi a člověka, už tehdy se tiše chvěly radostí v očekávání doby, kdy se k nim dostane závan vřelých myšlenek a pocitů v Přírodě s láskou spočívajícího člověka - děkuji, děkuji Vám, za tu nádhernou a povznášející zkušenost: být v Přírodě.

*

Je to... jako kdyby každý trylek ptáčka, každý hřejivý paprsek Slunce, každé pohlazení větru na tváři, každý dech vůně květin... jako kdyby to vše ve mně probouzelo nový život; jako kdyby s každým vjemem, při němž je přítomno plné uvědomění si krásy i smyslu Přírody, ve mně vyrašily další svěží zelené výhonky života a radosti z něj.

Děkuji Vám, přírodní duchové ohně, větru, vody i země, za Vaši obětavou činnost; děkuji kamenům, že nesou mé tělo, děkuji rostlinám, že mě sytí životem, děkuji zvířatům, že se obětovala, abychom mohli stoupat výš. 

Děkuji Přírodě a Velké Matce, že mi umožňuje být blíž Velkému Otci - kosmu a Vesmíru.

*

Je-li člověk v Přírodě, obklopen Jejím majestátním klidem i živým klokotáním, může procítit, jak moc blízko je planetám, hvězdám i celému Vesmíru. Skoro jako by ho kosmické síly jemně hladily po hlavě - zvenčí i zevnitř - a mohutně prostupovaly celou jeho bytost silněji než zvuk největšího gongu. 

Probudíš-li v sobě touhu dotknout se hvězd, nesenou žízní po Pravdě a po Duchu, dotknou se hvězdy Tebe.

Poznávej a prociťuj hlubokou spřízněnost své bytosti s celým kosmem, a jsi již na nádvoří Nového Jeruzalému. 

Je-li Tvé tvoření upřímnou, vděčnou, vědomou a láskyplnou odpovědí na síly Bohů obětované po eony věků pro Tebe, nastoupil jsi cestu stát se občanem kosmu.