Druhý adventní týden – druhá okultní zkouška a druhá mysterijní ctnost starověku

(volně podle S. O. Prokofjeva a R. Steinera)

Čtyři druhy pokušení přistupují k lidské duši v době od svátku Michaela k Vánocům; obzvlášť silné je jejich působení v době adventní, když převaha vnějších sil temnoty nad vnějšími silami světla dosahuje v přírodě svého vrcholu. Pro celé podzimní období, ale obzvlášť silně v době adventní tak zní z duchovního světa skrze bytost Michaelovu k člověku mysterijní varování: "Střez se před zlem!"

V druhém adventním týdnu přistupují pokušitelské mocnosti (zástupy luciferských a ahrimanských duchovních bytostí) více k tělu éterickému, aby v něm vzbudily takové sklony, které vedou k egoistickému, nemírnému růstu přání, k dychtivému bujení životních sil. Náš ještě nepřemožený egoismus, naše sebeláska, která je uhnízděna ve skrytých hloubkách našeho charakteru (který je vázán na substanci éterického těla), v jednostrannostech našeho temperamentu, to vše v nás procitá jako říše jedovatých rostlin, bezohledně se rozšiřující. (Povšimněme si souvislosti s charakterem jedovatých rostlin – ty se podle RS nechávají prostupovat astralitou více, než ostatní rostliny; podobná věc se děje i našemu éterickému tělu, když jej necháme prorůstat nízkou nepročištěnou astrální substancí.)
Zcela zvláště ale pronásledují odpůrčí mocnosti naši schopnost mluvit, pokoušejíce se překovat ji ve svou zbraň nebo, obrazeně řečeno, proměnit náš jazyk v záludný jedovatý osten, aby zabránily tomu, aby se stal ostrým, dvojsečným mečem pravdy.

 

Proti tomuto náporu se může postavit jenom ctnost zachovávání pravé míry a rozvahy (v některých učeních je rozvíjení této ctnosti jedním z klíčových aspektů tzv. Cesty Středu), ctnost vyvinutá vědomě a vší silou naší duše. Tyto pohyblivé vnitřní ctnosti jsou zvláště způsobilé udržet náš organismus v rovnováze – myšleno v živé dynamické rovnováze, nikoliv statické, mrtvé – tak, jako se vzájemně nese sedm planet naší sluneční soustavy na základě svého vyváženého vztahu, přičemž duchovní bytosti za nimi stojící vytvářejí harmonii a správnou míru jejich pohybů, sil a celkového působení.

Lidská řeč, v našem vývojovém stadiu působící především v elementu vzduchu, na jedné straně vzestupuje vzhůru až do ohnivého živlu a skrze něj do myšlenky (což je způsobeno pronikáním luciferských sil) a na druhé straně sestupuje dolů do vodního živlu a skrze něj do citu (což je způsobeno pronikáním ahrimanských sil). Aby se stala lidská řeč otiskem světového Loga, musí být tyto síly očištěny dvojicí navzájem provázaných ctností: vzestupující luciferské síly rozvahou, a sestupující ahrimanské síly zachováváním pravé míry.

 

Okultní zkouška, která niterně souvisí s druhým adventním týdnem, je zkouška vodou. (Opět je zde zřetelná a nutná souvislost s druhou, „vodní“ oblastí astrálního světa, vystavěné z útvarů „plynoucí vznětlivosti“, útvary s převládající rovnováhou substancí sympatie a antipatie). Tato zkouška cílí na to, zda se člověk dokáže vzdát všech svých sobeckých přání a své libovůle, kterou by nejraději vnášel dokonce až za práh do astrálního světa. Musí dokázat být poslušen zákonů, které platí ve vyšších světech. Lidé, kteří touto zkouškou neprojdou, propadají sklonům zneužívat duchovní moc, kterou si vydobyli, pro své vlastní cíle (šedá magie, v českých zemích hojně rozšířená). Obrazem člověka, který v této zkoušce obstál, je Kristus, odolávající druhému pokušení na poušti: „Nesmíš božskou moc, která tě vede, učinit služebnicí své libovůle.“ Aby člověk v této zkoušce obstál, musí ke ctnosti zachovávání pravé míry a rozvahy připojit ještě sebeovládání a zdravou a jistou soudnost, pramenící z předchozí první zkoušky (věci se stávají náročnějšími a složitějšími).

V druhém adventním týdnu by měl člověk na mikrokosmické úrovni zopakovat druhý kosmický čin nátanské duše (druhý předstupeň mysteria Golgoty).
Na začátku atlantského eonu hrozilo nebezpečí sedmi lidským životním procesům (orgánům) zakotveným v éterickém těle. Tehdy hrozilo znečištění éterické substance lucifersko-ahrimanským vlivem, takže by těchto sedm hlavních éterických center člověka bylo prostoupeno nezměrným egoismem bez korigujícího vlivu Já (hlavní práce na éterickém těle z Já byla totiž vykonávána až v první praindické epoše poatlantského eonu). Tím by se staly tyto orgány egoistickými a nemohly by plnit správnou podpůrnou funkci pro fyzické tělo a smysly. Dále by došlo k úpadku lidské řeči, která by se již nikdy nemohla pozvednout nad úroveň jednotlivých hlásek a citoslovcí, takže by se člověk nikdy nemohl dopracovat k utvářející, a později tvořivé řeči související s dalším rozvojem hrtanu. Opět by šlo o znemožnění vývoje lidského Já, byť jiným způsobem.
Pomoc nátanské duše musela nyní přijít z nižší sféry, ze sféry, kde je Slunce vůdčím principem planetární soustavy, ale také jednou ze sedmi planet. Přijala do sebe čisté síly všech sedmi planet, aby se pak mohla obětovat Kristu, aby se podruhé stala nositelem Krista. Až po přijetí této oběti mohl Kristus účinně uzdravit sedm hlavních životních orgánů harmonií pocházející ze sedmi planet sluneční soustavy. Tímto způsobem si mohly životní orgány – podobně jako smyslové orgány na předcházejícím stupni – říci: „Ne my, ale Kristus v nás.“ Tím byl dán také první základ pro záchranu lidské řeči.

První adventní týden - první okultní zkouška a první mysterijní ctnost starověku

(volně podle S. O. Prokofjeva a R. Steinera)

Čtyři druhy pokušení přistupují k lidské duši v době od svátku Michaela k Vánocům; obzvlášť silné je jejich působení v době adventní, když převaha vnějších sil temnoty nad vnějšími silami světla dosahuje v přírodě svého vrcholu. Pro celé podzimní období, ale obzvlášť silně v době adventní tak zní z duchovního světa k člověku mysterijní varování: "Střez se před zlem!"

Tak přistupují pokušitelské mocnosti (zástupy luciferských a ahrimanských duchovních bytostí) v prvním adventním týdnu především k fyzickému tělu. Chtějí pomocí "nezvratných" důkazů o vítězství smrti a mineralizujícího procesu v přírodě oklamat jeho vnější a vnitřní smysly, aby tak zničili správný vztah mezi člověkem a světem.

Propadne-li člověk tomuto pokušení, pak mu hrozí nebezpečí, že ztratí vnitřní pocit samostatnosti, duševní vzpřimovací sílu. Tím by se mohl propadnout do propasti nejhlubšího zoufalství, do pravé vnitřní smrti. (Povšimněme si na tomto místě souvislosti s vrcholící vlnou takzvaných podzimních depresí, často prostě neléčitelných - lidé je často prostě akceptují jako nutnou součást konce podzimu, stylem "ono to pak nějak samo přejde". A vitamín D nestačí.)

Proto by měl člověk, aby čelil tomuto prvnímu pokušení, vyvinout ve své duši vysokou měrou ctnost spravedlnosti. Nemyslí se tím primárně spravedlnost ve vnějším slova smyslu jako vynášení správných soudů o činech jiných lidí nebo spravedlivého chování, o to zde jde až sekundárně. Jde totiž především o jemnou vnitřní vnímavost pro spravedlivé kosmické mocnosti, které všude vládnou v přírodě a člověku, které mají svůj zdroj ve dvanácti sférách zvířetníku, v kruhu dvanácti kosmických zasvěcenců, velkých strážců všeobsáhlé spravedlnosti, která se vyjadřuje ve světové karmě působící v přírodě a člověku.
Nevpustit odpůrčí mocnosti hlouběji do fyzického těla jde tedy vnitřním uchopením (pochopením) toho, že vše, co se kolem mě děje, má svůj základ ve světové spravedlnosti.

Okultní zkouška, která niterně souvisí s prvním adventním týdnem, je zkouška ohněm. (Povšimněme si souvislosti s první oblastí astrálního světa, žárem žádostí.) Ve vnějším smyslu se jedná o všechny tvrdé, hořké a spalující životní situace v podobě utrpení, zklamání a neúspěchů. Vnitřním aspektem těchto příkoří je vnitřní kultivace adepta, která spočívá v tom, že zvládáním těchto situací v něm roste vnitřní síla, jistota, stálost a vytrvalost. Ten, kdo nejvyšší měrou obstál v této zkoušce, se nám ukazuje v obrazu člověka, který se dokáže udržet ve všech bouřích a ve všech nepokojích života vnitřně vzpřímeným, který se nikdy nesklání před náporem životních bouří, jelikož si získal neotřesitelnou důvěru v moc vyšší spravedlnosti, která neviditelně vede svět a dává mu utrpení, zklamání a neúspěchy jako zkoušky.

V prvním adventním týdnu by měl člověk na mikrokosmické úrovni zopakovat první kosmický čin nátanské duše (první předstupeň mysteria Golgoty).
Ten spočíval především v záchraně fyzického těla lidstva v době lemurské. V oné době hrozilo, že se dvanáct kosmických sil, které působí na člověka (ze sféry stálic ze zvěrokruhu) ocitne v nepořádku působením odpůrčích mocností. Dvanácterost smyslových orgánů by propadla egoistické uzavřenosti do sebe, takže by již nebyly schopny prostředkovat člověku objektivní vjemy okolního světa, ale jen vlastní reakce na tyto vjemy. Následkem toho by byl znemožněn vývoj lidského já.
Nátanská duše se pronikla dvanácterostí sil sféry stálic v nejvyšší sluneční sféře (tam, kde působí Slunce jako stálice mezi stálicemi), a obětovala vlastní éterickou podstatu slunečnímu duchu Kristovu. Díky tomu vznikla ideální éterická podoba člověka jako pravzor, který od oněch dob září na Zemi a umožňuje člověku, především jeho fyzické pozemské formě, chránit se před oním ničivým rozrušením, které by mu jinak hrozilo.
Tak bylo přivedeno do harmonie dvanáct kosmických sil, které působí ve vzpřímeném fyzickém těle člověka a tvoří základ správného vývoje jeho individuálního vědomí já; a dvanáct smyslových orgánů se stalo nesobeckými do té míry, že mohou opravdu říci: "Ne já, ale Kristus v nás."

První adventní týden je také ve znamení rozzařování jemného světla v nerostné říši, k níž náležíme svým fyzickým tělem. Zdánlivá převaha temnoty je tak od počátku adventu postupně přemáhána Světlem světů, které začíná prožehovat vše, co náleží k nejnižší, nejstarší a nám nejvzdálenější pozemské říši nerostů. Celá příroda tak začíná neviditelně hořet jemnou, láskyplnou září. Tento proces se bude v dalších týdnech stupňovat, až ono Světlo dospěje o čtvrtém adventním týdnu do říše lidí, a otevře tak bránu k jeho zrození v lidském Já o Vánocích.

*** 

Doplněno o první adventní neděli 30. 11. 2025 

  

Svátek lásky k sobě samému - můj výběr a chvilka sebepoznávání k tomu

Vojta Franče nedávno dal na jeden ze svých blogů článek, který na mě od začátku "covidové" éry nejsilněji zapůsobil.

Vojta je jeden z těch, jejichž přístup k životu je skutečně celostní v pravém slova smyslu, což jsem si mohl prožít i na vlastní kůži. Za zmíněný článek mu posílám velký dík.

Na nás všechny jsou v této době kladeny velké nároky. Bylo pro mě úžasně léčivé, hřejivé a posilující projít si jednotlivé body, chvíli se v nich zastavit a procítit, jaký postoj a přístup bych měl v sobě oživit, zvědomit a podržet...

Často sami sebe zamykáme do klece vnitřní nesvobody úplně zbytečně, jen kvůli nárokům svého nižšího já, a kvůli neutuchající snaze jim vyhovět. Ty přístupy, které nás nejvíc oslovují (a které jdou často úplně proti našemu obvyklému já), jsou pro nás také nejvíc léčivé...

Vybral jsem si následující. Ty, co mě nejvíc oslovily, vyvolaly v mém nitru odpovídající odezvu. Tu budu psát do závorek.

*

1. Miluji svou nedokonalost, neboť jedině tak mohu milovat nedokonalost druhých a všeho, jak je.
(lék na neustálé jedovaté kritizování druhých, v domnělé snaze je napravit k obrazu mému)

2. Dovoluji si nevědět.
3. Dovoluji si nemít pravdu.
4. Dovoluji si zapomínat.
5. Dovoluji si být zasažen a překvapen.
(lék na honbu za poznáním a hraní si na toho, kdo ví vždy a všechno)

6. Dovoluji si měnit svá rozhodnutí.
(lék na určitou zkostnatělost - ta brání ve vývoji k pravdě tak, že se bojím přestat trvat na tom, co jsem tvrdil dříve, i když vím, že jsem prostě říkal blbosti)

7. Dovoluji si netrápit se tím, co není v mé moci ovlivnit.
8. Připouštím, že některé věci mohu pouze přijmout.
9. Připouštím smrt a že existují věci, nad nimiž nemám a nikdy nebudu mít žádnou moc (kontrolu).
(ve své podstatě jsou tyhle přístupy krásným lékem na snahu křečovitě a neefektivně předělávat svět, bez porozumění a vcítění do něj)

10. Dovoluji si nevysvětlovat a nezdůvodňovat.
11. Dovoluji si nedělat nic.
12. Dovoluji si nenutit se do toho být šťastný.
13. Dovoluji si být slabý a bezmocný.
14. Dovoluji si neobstát, selhat, zhroutit se.
15. Ctím své právo cítit se unavený.
(to abych se zbytečně nevyčerpával snahou o dokonalost; protože práce je sice důležitá, stejně důležitý je však odpočinek, aby byla další práce o to kvalitnější...)

16. Dovoluji si být zdravý a šťastný ve svém těle.
17. Dovoluji si být silný a soběstačný.
(v kontrastu s předchozími body tady jde zase o to, nerozplynout se v příliš lehce ospravedlňované lenosti... :-))

18. Dovoluji si cítit se tak, jak se právě cítím.
19. Dovoluji si být nepříjemný.
(zase tady narážím na úsilí být jakoby "svatý" 24/7 - být takový, bez přijetí svých špatných nálad, ale znamená být v podstatě nelidský, odpojený od něčeho, co než abych pomalu a poctivě přepracoval, raději povýšeně odhodím)

20. Dovoluji si netrestat se.
21. Dovoluji netrestat se, ať jsem učinil cokoli.
(Proč? Protože z vyšších duchovních úrovní vždy přijde nějaká forma korekce, pokud člověk začne hodně blbnout a odchylovat se od archetypu lidství: Krista. Tuto vyšší korekci, byť jakkoliv bolestivou, bychom měli ve svém životě vítat a děkovat za ni. S tím ovšem nemá nic společného naše masochistické sebemrskačství, které žádnou korekcí není, jen prohlubuje naše chyby.)

 ***

Proměna nevědomí ve vědomí. Odvaha k rozvoji myšlení

 Pro dnešek si vypůjčím jeden citát C. G. Junga:

"Dokud neučiníme nevědomé vědomým, bude to nevědomé řídit náš život a my tomu budeme říkat osud."

V tomto výroku máme kouzelně krásným a jednoduchým způsobem vystižený proces, který se po každém z nás žádá, a který nám zabere nejen celý život, ale v podstatě všechny další životy.

*

Neseme si v sobě mohutné a rozsáhlé dědictví, z nepředstavitelně dlouhých minulých věků, kdy jsme spočívali jako embrya (později jako děti) v náručí moudrých, láskyplných a vznešených duchovních bytostí. Po dlouhé a dlouhé věky pracovaly na vývoji našich těl a našich duší, a plody jejich práce máme nyní uložené ve svém nitru, v uspořádání svého těla, v nesmírné moudrosti stále řídící práci našich orgánů, ale třeba také v tom, proč a jak a kdy onemocníme, jak dlouho budeme žít, ... 

To všechno je pro nás ukryto za závojem, za nímž je vše, co spadá do sféry něčeho, co jsme si zvykli označovat jako "nevědomí" nebo "podvědomí". Každý, kdo se bude jen trochu zabývat během svého života nebo funkcemi svého těla, musí po jisté době přiznat, že v nás pracuje mnohem větší a geniálnější moudrost, než kterou nosíme ve svém běžném bdělém vědomí, ze kterého jednáme ve svém všedním životě. Nikdo z nás by určitě nebyl schopný si vystavět sám celé své fyzické tělo a uvést všechny orgány do součinnosti, nikdo z nás není schopný vymodelovat z kosmických sil a substancí Země embryo a vdechnout mu duši a vědomí. To zkrátka neumíme, to za nás musí dělat vyšší bytosti, jejichž úroveň vědomí je mnohem, mnohem vyšší a dokonalejší.

K tomu tajemnému, co tajuplným a záhadným způsobem řídí a ovládá náš život, můžeme zaujmout různé postoje - můžeme
a) to ignorovat a popírat;
b) to brát jako samočinně fungující mechanismus, co prostě nějak funguje;
c) se tomu odevzdat a plně důvěřovat, že "to" ví, co dělá a proč to dělá;
d) se to snažit poznat a pochopit.

Abychom dosáhli na opravdovou lidskou důstojnost, abychom byli opravdu lidmi v tom pravém slova smyslu, musíme zaujmout poslední ze čtyř zmíněných postojů. 

Když to hodně zjednoduším, smyslem celého dalšího vývoje je postupné pronikání temných a z našeho pohledu automaticky pracujících hlubin podvědomí světlem vědomí. Sebepoznání není nic jiného, než důsledně pojatá proměna podvědomí ve vědomí. 

A (sebe)poznání nejde dosáhnout ničím jiným, než myšlením. Jasné poznání může přijít jedině díky myšlenkové práci. Myšlení je ta brána, vedoucí k pravému sebepoznání a k proměně nevědomí ve vědomí. Naše city a vůle nejsou natolik vědomé a jasné, a proto se k tomu nedají použít. Nejdřív ze všeho musíme pracovat na vývoji myšlení, na jeho cvičení a rozvoji, aby bylo myšlení schopné pojmout a pochopit nejen běžné skutečnosti všedního života, ale i vyšší skutečnosti - od uspořádání vesmíru, přes duchovní bytost člověka a duchovní bytosti s ním spojené, po duchovní základy přírody... 

I proto jde moderní duchovní věda, anthroposofie, cestou práce na myšlení. Pro dnešního člověka je to jediná bezpečná a schůdná cesta. Vše, co nepracuje s jasným a bdělým myšlením, je nebezpečné zpátečnictví, stahující člověka do temné, zamlžené propasti bezvědomí, a nakonec k paralýze a zániku jeho Já. 

Až s křišťálově čistým myšlením, posíleným a zbaveným kalů, sklonů k pohodlnosti, nepravdivosti a relativizaci všeho možného, můžeme postupně vychovávat naše city a naši vůli. 

Citový a volní život je sám o sobě do jisté míry chaotický, neuspořádaný a podléhající pro nás zatím neznámým nevědomým vlivům. Je na nás, abychom své myšlení pročistili a vyvinuli tak, že prosvětlí, uspořádá a očistí naše cítění i naši vůli. Ty největší, nejkrásnější a nejčistší citové a volní impulzy totiž začínají vždy od správné, pravdivé a upřímné myšlenky. Bez myšlení se stáváme obětí chaotických nevědomých impulsů, u kterých nemůžeme rozeznat, zda jsou dobré nebo ne. K tomu slouží ostrý meč Michaelův, meč jasných, pravdivých a skutečně duchovních myšlenek, majících průraznost až do té nejhustší hmoty.

Iluze dvojnosti a skutečnost trojnosti. Kristus a lidské já

Jeden ze zásadních klamů, staletími zakořeněný v lidských duších, je iluze dvojnosti. 

Bylo by nesprávné říct, že tím klamem je dvojnost, protože ona reálně neexistuje. Proto iluze dvojnosti.

Když se do vědomí člověka nedostane reálně uchopená (pochopená) skutečnost trojnosti, se středem jako nejdůležitějším a spásu přinášejícím prvkem, člověk pak může být ovládán a vláčen buď na jednu stranu, nebo na druhou, a jeho duše (a tím i jeho myšlení, cítění a vůle) nemůže být ve stavu klidu a míru, natož láskyplnosti; existuje-li ve vědomí tato zhoubná iluze dvojnosti, má to za následek dvojí:

1) neustálý boj, konflikt, kdy se člověk střídavě přiklání buď  na jednu nebo na druhou stranu a míjí přitom léčivý střed, což vede k neustávajícímu boji a disharmonii mezi třemi složkami duševní činnosti, myšlením, cítěním a vůlí, kdy je jedna složka nadměrně vyzdvihována na úkor dalších dvou,

2) obrovská a na falešném základě vybudovaná touha po jednotě, tzv. "nedvojnosti", jež je rovněž iluzí (protože je vystavěna na iluzorním základě "dvojnosti", jako negace dvojnosti; tím ale, že neguje něco falešného a odvozuje z toho svou existenci, je rovněž falešná, neboť nevede ve vývoji vpřed, ale zpět), která v konečném důsledku vede k trvalému ochromení všech tří složek duševní činnosti: myšlení, cítění i vůle, a člověk se stává hříčkou sil, o nichž z takového šerého, polosnivého (a nutno říct že dočasně příjemného) stavu vědomí nemůže nic vědět.

Postavme si vedle sebe nedvojnost a trojjedinost:

Nedvojnost je negativním pojmem, a nemůže nikdy reálně vést k jednotě, protože jednota jako taková není ničím negativním, ani žádnou negací nevznikla - byla tu ještě před jakoukoliv možností jakékoliv negace. Tím, že slouží jako návnada na touhu uniknout z iluze dvojnosti, je postavena na neupřímnosti, ba dokonce na obelhávání člověka. Nedvojnost není jednota.

Trojjedinost je pojmem pozitivním, jinými slovy jen potvrzuje skutečnost jednoty, a zároveň nám ukazuje, že v našem kosmu jednota funguje vždy v trojí kvalitě, v trojnosti, jež prostupuje až do nejnižších úrovní světa. Kdyby tu žádný svět nebyl, byla by pouze Jednota. Svět tu ale je, a v něm funguje Jednota vždy skrze tři navzájem nerozdělitelně spojené aspekty. Jinými slovy: kdekoliv najdeme manifestovanou trojnost, můžeme si být jisti, že má svůj kořen v Jednotě, v Trojjedinosti Boží.

Cokoliv na světě nazíráme optikou dvojnosti či nedvojnosti, jeví se v nesprávném světle. Proč? Dvojnost nevzniká jinak, než že si odstraníme (nebo je nám jinou bytostí odstraněna) ze zorného pole jedna složka trojnosti.

Trojnost jako základní pořádající princip kosmu je obsažena ve všem - v uspořádání lidské bytosti, v časovém průběhu všech dějů, v historickém vývoji, v řádu božských bytostí, v uspořádání duchovního i fyzického světa, atp. O tom podrobněji někdy jindy :-) 

Lidské vědomí dočasně oddělené od božské podstaty (trojjedinosti) si k ní ale musí zdola zbudovat nový a vědomý vztah, reálný ve všech jednotlivostech. Ten se pak stane skutečným pokrmem duše, ta pak přestane hladovět a chovat se afektovaně (uvědomme si, jak se naše chování mění s nedostatkem potravy, do pár dnů se staneme zvířaty - to samé se děje bez potravy na duševní úrovni, jen to trvá déle). Díky poznání trojnosti můžeme čerpat sílu pro své myšlení, cítění a vůli z reálného Středu, skutečně harmonického, dynamicky (nikoliv staticky) vyváženého a v nejvyšší míře léčivého, jemuž se někde také říká Kristus...

To je jeden z aspektů obsažených v Cestě Středu.

Neznáme-li charakter tohoto Středu, nemůžeme nalézt rovno-váhu, po které všichni tak toužíme, a nemáme tak ani pevný základ, na němž lze vzpřímeně stát. Jen bez něj může mít krajně extrémní dvojice protisil (které jedině zná jakékoliv učení o dvojnosti, o Bohu a Ďáblu, o Světlu a Temnotě, o Nebi a Peklu, o Duchu a Hmotě, atd. atp.) ničivou převahu nad člověkem. Tato převaha je ničivá především pro jeho Já...

Tyto dvě protisíly, jsou v duchovní vědě označovány jmény Lucifer a Ahriman. Každý z těchto dvou principů bychom mohli chápat jako jeden pól zla, přičemž to dobré stojí vždy mezi nimi. Je zásadní chybou dvojného pohledu na svět, že vybrané aspekty obou dvou pólů zla směšuje do jednoho guláše, který znemožňuje obě dvě složky jasně poznat, na místo Boha staví Lucifera, a vyřazuje právě to nejdůležitější - střed.

Imprese z jeskyní. Vápenec, Ahriman a věčná smrt

 Už když se přiblížím ke vstupu do jeskyně, dýchne na mě intenzivní chlad, přemáhající to příjemné venkovní teplo - to jako by plaše utíkalo kamsi pryč, zanechávajíc mě napospas té věčné podzemní zimě. Jak postupuji dále, mizí sluneční světlo a s ním všechna svěží zeleň, až zůstane pouze mrtvá chladná tma, nehybnost a klid. Vlhký chlad mi prostupuje až do morku kostí - až příliš rychle - a svírá mne zevnitř. Uvědomuji si, že podstata mých kostí je nyní všude kolem mne. Až téměř dokonalá mrtvost jeskynních prostor je narušována pouze vytrvalým kapáním mrtvé vody, a občasným netopýřím zašustěním. 

Jen umělé, mrtvé světlo se sem s lidským pokrokem dostalo, a je to jediné světlo, které zde může svítit po dobu delší než pár hodin; pár hodin, po kterých by dohasl oheň i té největší louče prvních průzkumných výprav.

Dojem, vyvolaný útrobami jeskyně, je v něčem podobný hřbitovu, a přece je ještě jiný.
Obklopuje mne všudypřítomná smrt. Cítím ji z tíživého chladu, z nepřítomnosti jakéhokoliv závanu vzduchu, jako by vzduch byl skoro již mrtvou vodou, kterou je zcela prosycen. Slunce jako by zde přestalo existovat, a kdo zde stráví dobu delší než je zdrávo, začne o jeho existenci pochybovat. Nepřítomnost světla mne vrhá zpět do doby dětství lidstva, kdy bylo světlo pouze příslibem budoucnosti, ale také do temné budoucnosti, ve které lidstvo dary světla dávno zavrhlo, a tak se odsoudilo k věčné smrti. 

Jediný dojem života zde vyvolává kapající voda, tlačící se skrz vápencové skály a nasávající do sebe jejich podstatu. Jen díky ní zde existuje jakási zmrtvělá karikatura života - nepostřehnutelně pomalým tempem rostoucí krápníkové útvary, které by každou jeskyni za miliony let zaplnily vápencovými usazeninami.  

Esence čaje

Chci se k něčemu přiznat. Jsem blázen do čajů. Zajímají mě o trochu víc než běžného smrtelníka, a tak se tu občas objeví i čajokulturně zaměřené věci. 

Čaj mě provází životem dobrých deset let, možná i o maličko víc. V začátcích šlo o občasnou návštěvu čajovny s pár kamarády - tehdy nic zvláštního vedle hospod, barů, diskoték a podobných útulnišť. Jak šel čas, a já se začal trochu uklidňovat (no, vážně), zjistil jsem, že mě atmosféra čajoven přitahuje přece jenom nejvíc. Takový zvláštní klid a mír, když v čajovně zrovna nebyla nějaká uhulená pubertální sešlost. Nějak se přihodilo, že když jsem byl okolnostmi donucen najít si nějakou brigádu, nedovedl jsem si už představit nic jiného, než práci za čajovým pultem. A tam jsem kouzlu čaje propadl definitivně.

*